David Čajčík | Články / Reporty | 14.04.2013
Tři kluci z Petrohradu, pět nástrojů a trochu toho hipster odéru. Komorní koncert ruských Penguinsmeat v klubu Final byl jednou z mnoha zastávek jejich první evropské tour, při které brázdí Českou republiku víc než mnohé tuzemské kapely. Role supportu se v Praze zhostil poněkud překvapivě Bonus se svým bočním projektem Karel Mojžíš.
O jeho vhodnosti pro tuhle akci by se jistě dalo polemizovat, nicméně lidi usazeni hluboko v pohodlných Finalových pohovkách sledovali jeho vystoupení se zaujetím. Za malým stolečkem s pár přístroji spustil půlhodinový elektronický set. Prý to byla ve větší míře improvizace, čemuž se dalo věřit, cvakání glitche s pravidelnou kadencí narušovalo rozsáhlé ambientní plochy. Celé to připomínalo ticho před bouří, kdy tu a tam závan větru zavadí o lampu a ozve se skřípavý zvuk. Akorát k navození té správné atmosféry, protože bouře skutečně měla přijít.
Penguinsmeat vydali před dvěma lety velmi zajímavou desku Dirty Universe a nedávno i singl 2+1. Naživo nedávají žádné indicie, který song by měl být ten hitový, takže žádný větší průnik u obecenstva nehrozil – každý si našel tu svou. Když pomineme neobyčejně strukturované skladby a příjemné netriviální melodie, nejvíc fascinující na jejich performanci byla lehkost, s jakou ji prováděli.
Usmívali se na sebe i na publikum a hráli jakoby jen tak mimochodem pro radost. Jejich muzika by se dala přirovnat k jedoucímu vlaku, který monotónně ujíždí krajinou a my ani nevnímáme, že se okolí mění, že od naší výchozí pozice už uplynula chvíle a my se řítíme neznámo kam. V tu chvíli vlak zastaví na zastávce, nabere dech, hudba se zklidní a pak se postupně polehoučku dává znovu do pohybu a najednou si to svištíme post-rockem o sto šest. V tunelu je hluk, spousta noisu, Alexej Syubaev se svíjí u kytary a na první pohled chaoticky šlape na náhodné pedály, co mu přijdou pod nohu.
I když by se Penguinsmeat dali zařadit do škatulky math rock, nesmíte si představovat překombinované rytmy, ale naopak velký počet jednodušších a o to silnějších patternů. Jednou překvapí instrumentální drum and bass (pravda, bez basy) a záhy je tu swing. A když Penguinsmeat přitvrdí, tak se skoro divím, že tvrdších elementů nemají v hudbě více, protože ani ve světě „hard and heavy“ by se neztratili.
Nemá cenu zdůrazňovat, že sehranost kapely je po desítkách koncertů po všemožných koutech Ruska i Evropy na vysoké úrovni. Bohužel i když absence basy na skvěle nahraném albu nevadí, naživo to přece jen postrádá hutný podklad a některé kytarové licky připomínající cvrlikání ptáků úplně touží po šumení lesa v pozadí.
Proč jít příště na Penguinsmeat? Je to zábava, srší z nich pozitivní energie a divil bych se, kdybychom o nich ještě neslyšeli. Спаси́бо!
Penguinsmeat (rus), Karel Mojžíš
10. 4. 2013, Final Club, Praha
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.