Články / Reporty

Prozac, heroin, masakr? (The Brian Jonestown Massacre)

Prozac, heroin, masakr? (The Brian Jonestown Massacre)

Kateřina Cumin | Články / Reporty | 02.09.2016

What she wants is she wants me to no-no/ It happens fast but the feeling is slow-mo/ I know what/ she wants/ but she's never… A tak je to pořád dokola. Jste pomalí, jste zamilovaní, jste sjetí, sjetí láskou nebo fetem nebo barevnou hudbou, máte korálky místo zorniček a všechno je v naprostém pořádku. Jedna dlouhá a nikdy nekončící písnička, jeden dlouhý trip.

Nemůžu říct, že bych byla fanynka postarších umaštěnců, i když vypadají jako nevlastní synové Neila Younga, taky nemůžu říct, že bych kdy inklinovala k devadesátkovému shoegazeu, natož k šedesátkové psychedelii s volně smradlavým odérem sandálů a hippie tkaniček. Kdy se ti lidi narodili? A kdy dospějou? A najednou přijde Anton Newcombe, najednou jich je na pódiu sedm (sick!) a spustí. Licousy, trapný čepice, hára a nepřístupné pohledy, nebo naopak vyfrčené jak Morrison na matějské. Ajaj.

Keep dreaming, believe us… nebo And be with you and be with you yeah uh huh… nebo názvy songů jako Disconnected, That Girl Suicide, Prozac vs Heroin, Devil May Care nebo Going to Hell jsou myslím dostatečně výstižné. Ne, The Brian Jonestown Massacre nejsou frivolní floutci naložení v drogovém oparu, i když oznámení pořadatele na sociálních sítích, že předkapela opravdu nebude, ale hvězda večera ohlašuje tříhodinový set (sick!!), mohla naznačovat cokoliv. O to pozoruhodnější je, s jakou grácií ho zvládli. Na druhou stranu – opravdu to bylo nutné? Snadno si dovedu představit krácení na úkor keců mezi songama, namísto zdlouhavého chystání na další skladbu, kde mimochodem spadl řetěz častěji než zuby mýmu dědovi.

Ovšem jak rychle padal, tak rychle ho uměli nasadit a spokojenost publika byla trvalá a oddaná. Podivuhodné na tom všem je, že The Brian Jonestown Massacre hrajou pořád „jednu a tu samou písničku“ (skoro), hrozně dobrou písničku. Vybrnkávání kytary, další dvě něžně hřebelcujou celý hmatník, klávesy jako podmalba, tamburíny, bez kterých by to nešlo, ostatně kolik dnešních kapel má hráče, který obsluhuje pouze tento nástroj. Tady to ovšem dávalo smysl, stejně jako cinkavé kytary a ultraléžérní projev všech zúčastněných. Sotva skončila jedna písnička a začali jste se ošívat, proč jim to tak zase trvá, začala další, která spolehlivě fungovala jako droga svého druhu.

Pětatřicet položek na setlistu? Tyvole. Když máte čtrnáct desek, můžete si dovolit ledacos a Newcombovy holky – ty na pódiu, i ty pod ním – to vědí. Anton Newcombe není nejsympatičtější chlapík na dvorku, ale umí s kapelou vytvořit takovou atmosféru, ze které se vám nechce odcházet, i když to trvá hodinu, i když to trvá dvě. Tohle už není retro, tohle není hra na hipíky. To je zvláštní ostrov plující někde v oblacích, vzdušný zámek pošahaných rozměrů a tekutých pravidel. A tří až čtyřgenerační publikum s tím nemělo ani ten nejmenší problém. Nikdo neměl žádný problém.

Info

The Brian Jonestown Massacre (us)
31. 8. 2016 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Zdeněk Němec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Z predátora obětí. A naopak (Panthera, 420PEOPLE)

redakce 11.09.2019

Pět šelem v kleci pomalu krouží a soustředěně, hladově vyhlíží. Přichází Panthera...

Netančilo se: HTRK

redakce 09.09.2019

Začalo to drtivým duněním pomalých basů. Kytara jen probleskovala, zpěv se blížil spodní hranici slyšitelnosti. Tak HTRK znít neměli...

Neobyčejně obyčejná Courtney Barnett

redakce 07.09.2019

Sebeironická vypravěčka i zuřivá punkerka. Ultrasympatická bytost, s níž byste moc rádi strávili noc. A spíš než co jiného tím mám na mysli...

Ty už odcházíš? (Courtney Barnett)

redakce 07.09.2019

To není její věta, neodpustila jsem si říct nahlas. Patří snad Carrie Fischer a mně se příčí, když je cizí věta tou nejzajímavější částí textu...

V tempu. Ariana Grande

redakce 06.09.2019

Průhledná ledvinka za osm dolarů, se stejnou cenovkou průhledná taška i kabelka. Nad nabídkou oficiálního webshopu s merchandise Ariany Grande se nelze než pousmát.

Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

redakce 06.09.2019

Svým oblíbeným vtipem uváděla americká harfenistka Mary Lattimore kompozici nazvanou The Warm Shoulder, prý romantickou.

Jiná opera, jiné zvuky: Ostravské dny 2019

redakce 02.09.2019

Když Morton Feldman oslovil Samuela Becketta s žádostí o libreto, oba se okamžitě shodli na tom, že operu nesnáší. Úměrně tomu v Neither absentuje většina jejích specifik, například děj.

Magická krajina blikající žárovky (Aluk Todolo)

redakce 30.08.2019

Aluk Todolo aneb jak z mála vydolovat hodně. Platí to o jejich hudbě, platí to i o vizuální stránce koncertu. A sklepní ráj Underdogs' tomu dal ideální prostor.

Tohle není jen další písničkář (Hozier)

redakce 29.08.2019

Když zazní rozvážná Talk z letošní desky, v duchu si říkám „To je ono! Právě za to ho mám ráda – za ty temné polohy, z nichž mrazí v zádech“.

Acidová bouře The Warlocks

redakce 29.08.2019

Už během prvních tónů písně Disfigured Figure z nového alba Mean Machine Music bylo zřejmé, že nepřivezli žádný hippie oceánský zefír z minulých let...