Články / Reporty

První kontakt s mimozemskou civilizací (2. část)

První kontakt s mimozemskou civilizací (2. část)

sheresky | Články / Reporty | 24.08.2012

(dokončení)

Sobota se nesla v naprosto stejném duchu. Hned u vchodu jsme se všichni dozvěděli, že program byl zkrácen o rovných sedm hodin a končí už v jedenáct, protože policie a organizátoři si nechtějí vzít na triko případnou tragédii. Být technař, tak si to asi hodím. Co teď se vším tím éčkem? Notně překopaný a osekaný program v sobotu naštěstí nepřišel o největší hvězdy, i přesto se ovšem organizátoři dopouštěli těžko pochopitelných lapsusů, třeba když zakázali Neon Indian hrát byť jedinej song přesčas. Zde si představte pět otazníků.

Seabear se přifařili s vcelku nezajímavým indie/folky/rockem, který neměl čím zaujmout. Následující německá grupa Superpunk měla i dechovou sekci, takže jsme rychle utekli na hlavní stage. Status odpolední hvězdy si pro sebe na hlavní stejdži uzurpoval Edwyn Collins, muž, který v osmdesátkách brázdil vody britského rádiového popu s kapelou Orange Juice, a v devadesátých letech prorazil hitem A Girl Like You, což je přesně ta písnička, kterou známe naprosto všichni, ale nikdo nevíme, od koho je. No a pak... no a pak už vlastně nikoho nezajímal. Collins se stáhl do pozadí, začal hrát, psát a produkovat (The Cribs). V sedě a po mrtvici, která ho v roce 2005 připravila o citlivost v pravé polovině těla, odzpíval koncert s neskrývaným nadšením, ovšem on i jeho parta postarších muzikantů, kteří vypadali jako můj/tvůj/váš táta, působili mezi všemi těmi cool kapelami jako zjevení. Solidní porce pop-rocku, který zapomenete ještě dřív, než vůbec dohraje. A ani A Girl Like You nebo pomerančovej hit Rip It Up to nezachrání.

V hangáru 4 a chytáme konec vystoupení pro nás zcela neznámých Tahiti 80. Tahle šestičlenná skupina z Normandie je ve Francii podle všeho už nějaký ten pátek populární a je nutno říct, že podle živýho vystoupení zaslouženě. Skvělý mix šedesátkového rocku, new wave a surf-popu. Beach boys reincarnated. A to vemte jed, že bych nevěřil, že tohle napíšu. Následuje Lali Puna, která z cédéčka docela nudí. Ale mají zpěvačku, tak se rozhodneme zůstat, abychom zjistili, jestli je aspoň pěkná. Což o to, pěkná je, ale zpívala tak strašně falešně. Nejsem Hejma nebo jinej na slovo vzatej odborník porotce, ale když někdo neudrží tóninu víc než šest sekund, to je už dost špatný. A to jsem se na vedlejšák Marcuse Achera z The Notwist docela těšil. Rychle pryč na hlavní stage.

Od Gang of Four nikdo z nás moc nečekal (i když jsme si byli vědomi, s kým máme tu čest), o to víc jsme byli unešení. Dalo by se říct, že to byl koncert víkendu, kdyby nebylo té zpropadené Karin. Jenže Gang of Four bylo něco naprosto diametrálně odlišného. Jako by vás někdo vzal a posadil do vlaku směr minulost, kde ještě pořád existují bohémové, ožralové, rockové hvězdy a nezávislost. Jon King byl tak ožralej a mimo, že by to poznal na sto metrů i Stevie Wonder. Jeho nepřítomný výraz a motání se po pódiu zvěstovalo trapas obřích rozměrů, jenže opak byl pravdou. Všechno uzpíval naprosto bravurně a i když chvilkami zcela zřetelně nevěděl, jestli je v Německu nebo v Anglii, dokázal udělat neuvěřitelnou show. Parakotouly? Proč ne. Odbubnovat jeden song na mikrovlnku baseballovou pálkou a pak ji, úplně zničenou, hodit mezi lidi? Jo, jo a ještě jednou jo! Manchester, Leeds, vraťte nás kurva zpátky v čase! Když pak Jon ke konci setu s bestií v očích, lahví vína v ruce a duchem mimo své tělo křičel „I am not innocent, I party all the time!!“, věřili mu to naprosto všichni. Všechno to zakončil telecaster letící vzduchem a nadšené ovace publika. Teď ještě Joy Division, The Clash a můžeme jít domů!

Gang of Four střídají belgičtí Soulwax a přichází obrat o 180 stupňů. Nenechte se zmást škatulkami jako indie electronic nebo alternative electronic rock. House, detroit, dubstep, minimal, skvělá jednoduchá ale podmanivá projekce, občas nějaký ten vokál, 200bpm nonstop. Lidi konečně začínají tancovat jako o život. Všechno pro nás zavírá Tricky, který přišel s kombinací trip-hopu a naprosto čistokrevného metalu. Během pětačtyřicetiminutového setu zvládl vypálit čtyři jointy, několikrát odejít na pár minut pryč nebo pokecat s DJem. Finále a hypnotickou atmosféru završil na snad patnáct minut natáhlou Can’t Hardly Breath.

Berlin fest 2010 se nepovedl. Ale i tak se vyplatí napsat o tom všem report – aspoň člověk ví, kam příští rok rozhodně nejet. A znovu je třeba dodat: vzhledem k lokaci, která je geniální, je to nehorázná škoda.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #5> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Billie! Kuřecí! Eilish! Nugety!

redakce 21.08.2019

Billie vypálí největší hitovku hned zkraje, dívky ještě mladší než zpěvačka vřeští, až přehluší soundsystém – divím se, že zapomenou na breakdown v půlce písničky.

Hip Hop Kemp 2019: Trueschoolová orientace

redakce 19.08.2019

Ustálená dramaturgie generuje ustálená očekávání a něco, co lze označit jako programové bloky. Nejlepší koncert festivalu přitom můžete zažít kdykoli.

Dobrš bylo (Dobršská brána 2019)

redakce 19.08.2019

Moje předsevzetí bylo jasné: jet někam, kde jsem ještě nebyla. Ideálně na malý festival s netradičním line-upem, buď v horách nebo u vody. Výběr se tím dramaticky zúžil...

Sázky na (ne)jistotu aneb Top 5 Hip Hop Kemp 2019

redakce 18.08.2019

Přebíhal jsem od jedné stage ke druhé a za den stihl i deset koncertů. Při dotazu na nejlepších pět se každý dlouze zamyslel...

Čiže relax, aj búrka (Grape 2019)

redakce 13.08.2019

Tento rok som sa na letisko dostavila po dlhšom čase strávenom na juhu Anglicka, čiže samotný príchod do rodnej krajiny bol trochu kultúrnym šokom...

Aká krajina, taký Katapult. (Brutal Assault 2019)

redakce 11.08.2019

Ve vydatném dešti ale zmokla jak festivalová brožura, tak program na klíčenkách rozdávaných u vstupu. Moderní doba? Je třeba šířit poselství a čokoládovou radost.

Ztlumte ty světla, prosím. (Brutal Assault 2019)

redakce 10.08.2019

Někdo vyslyšel moje fňuky? Říkají, že třetí den bývá kritický, díry v line-upu a vedrem podpořená únava svádí k experimentu.

Their bodies are open (Brutal Assault 2019)

redakce 09.08.2019

Koncert Daughters byl definitivní. Zhudebněná cesta devíti kruhy pekla k absolutnímu zešílení a excentrický projev frontmana Alexise Marshalla, totální paralýza jedovatým potem.

Umírat budu za úsvitu! (Brutal Assault 2019)

redakce 08.08.2019

Dovolenková očista hlukem? Klišé se nevyhneme, obzvlášť na akci, který Google mapy vtipně značí jako Festival Nechutného Napadení. Brutal Assault 24, den první.

... a stejně to bylo málo (Beseda u Bigbítu 2019)

redakce 07.08.2019

Tváře, které jsem tu noc viděla já byly na správné straně. A vezmu-li v potaz fakt, že členové Algiers i australských Kill Devil Hills, o kterých ještě bude řeč, zůstali…