Články / Reporty

Psanci, děvky a ďáblův synek Bob Wayne

Anna Mašátová | Články / Reporty | 19.06.2014

Termín outlaw country není v Čechách zrovna často skloňovaný, přesto jsou tu jeho největší hvězdy dobře známé. Johnny Cash, Kris Kristofferson nebo Willie Nelson a samozřejmě děd, otec a syn Williamsové. Outlaw, psanecké, všechny myslitelné i nemyslitelné zákony překračující country, při kterém musí Dolly Parton omdlévat, našlo odezvu i u mladší generace, která ještě přitvrdila a country prohnala rockem, bluegrassem, punkem i metalem, zkrátka čímkoliv ji napadlo.

Hank Williams III je toho více než dobrým příkladem a právě v jeho blízkosti se zrodila další hvězda, Bob Wayne, který u něj začínal jako bedňák, později mu předskakoval, začali si vypomáhat hostováním na deskách, půjčovat členy kapel; vyděděnecká country našla další čertovo kvítko. Matka zpěvačka, otec neznámý, alkoholismus v rodině a první koncert v životě a hned Johnny Cash. To je dobrý základ nevyrůst ve sladkého chlapečka, ale pěknýho hajzlíka. Wayne sice dával v mládí přednost vymetání všech punk-metalových akcí v kraji a ochutnávání většiny zakázaných látek, country mu ale zůstávalo v krvi. Když si po několika pobytech v kriminále a s prodanou kytarou uvědomil, že i jeho vzory jako Black Sabbath žijí počestným životem, a přesto jsou schopni tvořit, rozhodl se pro změnu.

Po nejrůznějších zaměstnáních ho právě Williams donutil se zamyslet, začít psát a skládat. Stylem „udělej si sám“ vydával a dodnes v USA vydává vlastní nahrávky, žije ve svých autech a dodávkách, vášnivý sběratel starožitných kousků, cadillaců především. Skládá na banjo, na koncertech ale preferuje kytaru, nebere si servítky, vousatý pupkáč v kožené vestě doprovázený stále se měnící kapelou Outlaw Carnies. Skřipky, basa, bicí, kytary, country-punk par excellance.

Wayne, kterého už měli možnost vidět návštěvníci Mighty Sounds nebo Litoměřického kořene, si dal letos v Čechách hned tři štace, aby představil novou, v pořadí čtvrtou desku Back to the Camper. V Praze nemohl mít lepší předskokany než českou partu Moonshine Howlers. Skvělá parta, která se s tím nepáře, drtí nástroje se stejnou dravostí jako jejich američtí kolegové, pecky jako Hang'em High, Hounded Man, Pearls Before Swine, pěkně odpíchlej začátek. V Rock Café to vypadalo na alternativní módní přehlídku. Načesané vlny, tetování všech vzorů, barev a velikostí, padesátkové šaty, kůže, lacláče, kde si všichni zaparkovali herky, netuším.

Outlaw Carnies nastoupili bez keců, jen z publika se okamžitě začalo sborem ozývat Wayneovo proslavené „Hell, yeah“! Bez připraveného setlistu, banda, co se sjela ze všech koutů Ameriky. Kytarista Cole Sheldon, houslista Chuck Onoffrio, basista Pete Pagel a bubeník Joe Mitchell v čele se samotným Waynem. Úvod Till the Wheels Fall Off a vlastně i závěr Spread My Ashes on the Highway byly nástinem, jak bude vypadat Bobův závěr života, třicítka písní a více jak dvě hodiny byly syrovou country-punkovou výpovědí o životě na cestě, často pravdivou, někdy trochu přibarvenou nebo fantasmagorickou. Příchozí byli v extázi, vyřvávali s Waynem každé slovo, žadonili o oblíbené písně, které jim byly okamžitě přehrány, divokej hellbilly cirkus, u kterého člověku docházejí slova. Skřipky udávaly pekelné tempo, elektrika kvílela, vzadu si naopak v pohodičce pohrával s bicíma Mitchell, člen legendární metalové party Holy Terror. A texty s označením „tohle doma nezkoušejte“. Jak zatočit s holkou, co vás podvádí, co všechno legální a ilegální je v Alabamě, co s courama, co s nima nechceš spát a jednoznačný vzkaz „Fuck the law“.

Wayne Čechy miluje, Češi milují Waynea, a pokud si ho neodchytnete dnes v Ostravě nebo zítra v Bojkovicích, jistě na něj narazíte příští rok. Bob Wayne žije na čtyřech kolech a na dálnici taky hodlá umřít.

Info

Bob Wayne & The Outlaw Carnies (usa) + Moonshine Howlers
18. 6. 2014, Rock café, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.