Anna Mašátová | Články / Reporty | 15.08.2013
Podle fronty by si náhodný kolemjdoucí mohl myslet, že se na terase Jízdárny Pražského hradu vystavovaly korunovační klenoty. Čekající však nepřišli obdivovat drahý kov, ale zlato v hrdle rusovlasé písničkářky Reginy Spektor.
Důstojná atmosféra místa byla zachována – pečlivě dodržovaný dresscode, hloučky hostesek, šumivý mok tekl proudem, upravený trávník a pult zvukaře hlídaný členem Hradní stráže. Komu při tom pohledu nepřišly na mysl obrázky utahující si z modrokabátníků při likvidaci povodní? Jemný úder do gongu ohlásil začátek předkapely Only Son, tedy sólového projektu Jacka Dishela, manžela hvězdy večera. Mají nejen společného koníčka, ale i obdobný osud – oba se narodili v Moskvě, ale vyrostli v New Yorku. Několikapísňový set prokládal vtipnými poznámkami, ze kterých bylo jasné, že ví, na koho jsou všichni natěšení. Díky pomalému západ slunce prý po dlouhé době viděl na publikum a mohl tak účinně penetrovat duši každého z nás, navíc pokud jste to nevěděli, postavil Pražský hrad. Za týden. Dishela doprovázel klávesista Brad Whiteley, cellista Yoed Nir a bubeník Mathias Kunzli, kteří zároveň doprovází zpěvačku. Průřez dvěma deskami Drop to the Top a Searchlight zahrnoval skladby Long Live the Future, You Stayed at Home, Magic či It's a Boy s vážnějším obsahem genetického inženýrství. Snad mohla být Dishelova snaha odměněna delším potleskem, jenže lidé byli jaksi bez energie a aplaus brzy utichl.
Noc je noc, pro efekt se čekalo na setmění. Chvíli po deváté už k černému křídlu zasedla „Spektorka“, upřednostňující toho dne německo-amerického Steinwaye před tuzemským Petrofem. V nočním osvětlení nemohla být katedrála romantičtější, muzikantům se tak naskýtal úchvatný pohled. Nesmělá zpěvačka v puntíkovaných šatech s mašlí na zádech začala typicky a capella Ain't No Cover, který vyšperkovala klezmerovým daj, daj, daj. Že by židovský původ? Štíhlé prsty poletovaly nad klapkami piana v rytmu The Calculation, Small Town Moon i On the Radio, zima však rozechvívala nejen příchozí, ale i okatou zpěvačku. Po každé písni si mnula ruce, aby si je zahřála, přesto působila oproti ostravskému vystoupení před několika lety mnohem uvolněněji a radostněji. Obligátní zvolání z publika „Regina, I love you!“ sice vzápětí pohřbila ódou na rozvod, přesto nešetřila úsměvy ani děkováním. Potemnělé All the Rowboats i Blue Lips vystřídal duet s Dishelem, Call Them Brothers. Vysoký, zarostlý kytarista se svou ženou vypadali jak bibličtí David a Goliáš.
Nejen You've Got Time, z amerického seriálu Orange Is the New Black, ale i brzy vyčerpaná česká slovní zásoba omezená na „ahoj“ a „děkuji“, vyvolávaly potlesk po každém pípnutí do mikrofonu. Spektor trylkovala jako ptáče po ránu, chvíli hladila, poté se snesla do nížin nebo vplula do vln beatboxu. Jemný doprovod kapely byl spíše upozaděn, jen cello občas probublalo, stejně jako elektro vychytávky. Ačkoliv někdy zní její tvorba podobně, nenudí. Aktuální deska What We Saw from the Cheap Seats je povedená, o čemž jsme se přesvědčili i naživo v kouscích Don't Leave Me a Ballad of a Politician. Jak výstižné, zpívat o zpupnosti našich představitelů právě v těchto dnech a hradních prostorách. A konečně zněla terasou i Reginina rodná řeč v Modlitbě Francoise Villona od Bulata Okudžavy. Moment, kdy se ruský ptáček zpěváček oprostil od všech hlasových her, zvážněl a zbyla jen čistá krása klavíru a ženského hlasu. Jenže zima byla přeci jen silnější, zrzka si nechala donést sako a po dvou desítkách písní se odmlčela. S přídavkem se neotálelo, tisícovka lidí se ještě dočkala Us, Fidelity, Hotel Song a nejdojemnějšího Samsona. A pak už opravdu konec. Nezbývá než popřát těm, na které se nedostalo vstupenek, aby jí chladnější pražské přijetí neodradilo od brzkého návratu. Ať už na Hradě nebo v podhradí, koncert Reginy Spektor je a bude vždy velkým zážitkem.
Regina Spektor (usa)
13. 8. 2013, Jízdárna Pražského hradu, Praha
foto © Tomáš Moudrý
Jiří Přivřel 05.12.2023
Tři dny radikálního naslouchání. Metalovou performancí první večer zavírá Petr Válek, Ondřej Merta a Jára Tarnovski. Poslech v rampě. Stíháme poslední tramvaj, což se další dny nepodaří...
Julia Pátá 03.12.2023
„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...
Lukáš Grygar 22.11.2023
Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.
Jiří V. Matýsek 21.11.2023
Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.