Články / Reporty

Pyžamové úbory, rumunské šachy a odrostlý svátek (Madeiradig)

Pyžamové úbory, rumunské šachy a odrostlý svátek (Madeiradig)

Jarda Petřík | Články / Reporty | 20.12.2018

Návrat na portugalský ostrov po dvou letech. Únik z nastupující zimy do neodcházejícího jara, nebo spíš v letošním případě léta. Výpravy podél levád s dechberoucími výhledy během dne a večerně-noční hudební program. Opětovné shledání s Pascalem Savym, Airesem nebo Danielem W.J. Mackenziem aka Plurals. Čtyřdenní tábor pro odrostlé klubaře, kteří už dávají před stany přednost designovým hotelům a před kvantitou komornímu přístupu. „Welcome back, sir” aneb vítejte na patnáctém ročníku Madeiradig, gastrosonickém svátku v “Perle Atlantiku”. BOM DÍA!

Zaběhnutý scénář „tak trochu jiného” festivalu odehrávajícího se během čtyř dnů na přelomu listopadu a prosince na Madeiře čítal osm večerních koncertů v muzeu současného umění MUDAS v městečku Calheta a tři popůlnoční s následnými DJskými sety navrch ve venkovním prostoru hotelu Estalagem da Ponta do Sol. Bez diskuze nejexkluzivnějším (protože po Londýně druhým a na dlouhou dobu nejspíš také posledním) bylo společné vystoupení rodilé Madeiřanky Any da Silvy a japonské experimentátorky Phew, které letos vydaly společnou desku Island. Pohled na dvě dámy v letech sedící naproti sobě za stoly s modulátory a analogovými krabičkami, jak spoluvytvářejí poměrně nekompromisní experimentální zvukové prostory, jež navíc obě protínaly svými hlasy, byl podobně výjimečný jako pohled na korpulentní Baby Dee o den později. Ta svou, minimálně koncertní kariéru (již v podstatě odstartoval tehdy ještě Antony Hegarty přeposláním jejích nevydaných písní Davidu Tibetovi z Current 93) aktuálně uzavírá a chystá se do důchodu. Na Madeiradig odehrála koncert s tahací harmonikou, střídala skladby starší, z poslední desky i nové, nevydané, vtipnými průpovídkami glosovala jejich názvy i témata a jako přídavek vybrala jednu z nejaktuálnějších o kauze #MeToo.

Amnesia Scanner na Lunchmeatu vs AS na Unsoundu vs AS na Madeiradig. Show z velké části jak přes kopírák, které hrál nejvíc do karet prostor muzea MUDAS, protože sál na sezení a protože nejlepší odstínění jakéhokoliv dalšího zdroje světla. Bílé stroboskopy a epilepticky blikající rudá světla měla největší sílu na Madeiradig dost možná i díky pocitu “nemožnosti” útěku, který ještě znásoboval zážitek z nátlakového vizuálu, jakkoliv mě po hudební stránce tahle finská dvojice ani napotřetí nepřesvědčila o tom, že je její overhype zasloužený. Titul zvukových pekelníků letošního ročníku byl v podstatě známý dopředu. Damien Dubrovnik nezklamali a zle naložili ve stejném prostoru v závěrečném večeru. Čas od času zrytmizovaný a vazbený industriální noise příjemně osvěžoval chrčivým řevem Loke Rahbek, ale společně s Christianem Stadsgaardem ukázali i své vlídnější, ambientní tváře, jakkoliv i na nich se to sonickými jizvami jen hemžilo.

O osobní vrcholy se postarali dva kanadští rodáci a zástupci labelu Constellation zároveň, Jessica Moss a Eric Chenaux. Houslistka a zpěvačka z Montrealu vsadila na letošní silné album Entanglement včetně více jak dvacetiminutového opusu Particles, jemuž předcházel úvod o fraktálech. Ty skromná a sympatická Jessica Moss přiblížila publiku laicky a zároveň neskutečně emotivně, což ostatně platilo o všech mluvených úvodech k jednotlivým kompozicím. „Ale nebudete tleskat po všem, co řeknu, že ne?” reagovala překvapeně na nadšené odezvy z publika. Jakkoliv i skladbami, ve kterých zní jen samotné housle, ovládla hravě celý prostor sálu, právě až závěrečný epos, ve kterém došlo i na experimenty s vokálem, byl koncertním vrcholem se vším všudy.

K publiku mezi skladbami promlouval i Eric Chenaux, který ale vsadil na vtipnější notu a jeho monology byly podobně originální, jako „písničkářský” rukopis a falzetový zpěv. I aktuálně v Paříži usídlený rodilý Toronťan vsadil hlavně na letošní desku, včetně výtečného zavíráku Wild Moon. Bylo skvělé zjistit, že nezaměnitelný styl hraní na kytaru a její smyčkování i efektování do „kvákadlového” zvuku, stejně jako atypické frázování a hrátky se změnou tempa nejsou jen výsledkem postupné práce ve studiu, ale že je Eric Chenaux schopný zvládat vše i naživo v reálném čase. Skladby nic netratí ze svých originálních verzí, naopak ještě díky „tady a teď” získávají na síle.

Letošní Madeiradig ale nebyl jen o pozitivních zážitcích a podařených koncertech. Mladičká ruská producenta/zpěvačka Kedr Livanskiy ještě musí hodně zapracovat na pódiovém projevu a technických skillz, jestli ovšem její nervozita a přešlapy nejsou součástí poloamatérsky působící show. Do které by v tom případě geniálně zapadal i její přítel, který co minutu s veledůležitým pohledem odbíhal za zvukařem k mixpultu (jeho bohorovnému klidu a otcovské trpělivosti budiž vzdán hold), aby byl výsledný zvuk v každé minutě jiný a přesto stále dokonalý.

O koncertní bizár roku se pak naprosto bezkonkurenčně postaralo rumunské seskupení dvou hudebníků a jejich dvou obskurních tanečnic Karpov Not Kasparov. Už kombinace bicí versus klávesy a zpěv dávala tušit ojedinělý zážitek, ale co tihle Rumuni předvedli v praxi (kterou jim z velké části německé publikum baštilo, až zůstával rozum stát), přesáhlo veškeré představy o světelné roky. Asi nejpřesněji by popis jejich tvorby zněl jako zábavová syntezátorová hitšaráda s pop-folklorními odkazy, která vás svou nakažlivou jednoduchostí nakonec stejně dostane do kolen, ať už to znamená cokoliv. Inu, vkus hlavního organizátora Michaela Rosena je vpravdě eklektický a to s sebou přináší koncertní překvapení na obou stranách spektra.

PS.: Jestliže jsem před dvěma roky psal, že na MadeiraDig o hipstera nezavadíte, s letošní edicí to přestalo platit. Pyžamové úbory i tlustostěnné obroučky dědečkovských brýlí silně připomínající návštěvníky Creepy Teepee už se tentokrát promenádovaly i zde. Uvidíme, co to do budoucna udělá se zatím stále ještě víceméně hipster unfriendly programem.

Info

Madeiradig
30. 11.–3. 12. 2018 MUDAS / Estalagem da Ponta do Sol, Madeira, Portugalsko

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Cesta Kataríny Málikové k Prophetu

Vadim Petrov 24.01.2020

Máliková se ráda oddává experimentování s vybavením a o drum machines dokáže vyprávět se zapálením jako málokdo.

Jazz dvou kontinentů (Jorge Rossy Vibes Quintet)

David Bláha 20.01.2020

Úvodní melodie připomene tvorbu Thelonia Monka, což vlastně vypovídá i o celém výrazu a zvuku, který skupina vytváří...

Sub Focus – kdo chodí na starý djs?

Vadim Petrov 19.01.2020

Sub Focus nastoupí, potřese Bifidovi rukou a vypálí Rock It v double dropu s Take You Higher od Wilkinsona, synergické double dropy padají jeden za druhým téměř bez ustání.

Povolený sentiment na Balkáně (Božo Vrećo)

Ana Fligić 31.12.2019

Typické dlouhé vlasy, dramatický make-up, plnovous, elegantní, nejčastěji vlastnoručně navržené šaty, vysoké podpatky. Sevdah v Bělehradu.

Něco mezi (J.I.D)

Daniel Nádler 23.12.2019

Nevím, jestli zrovna tahle situace mu dodala kuráž nebo co se v něm zlomilo, ale pak bylo všechno jinak.

Náboženství: Island (Árstíðir)

Aneta Kohoutová 16.12.2019

Celým večerem se nese velký důraz na kořeny a pospolitost, chvílemi se v téhle situaci cítím trochu stísněně jako na sektářském kázání, do poznámek si píšu - guru feeling.

Bert & Friends jsou SUPR

Andrea Bodnárová 14.12.2019

Bezčasá benzinka se zjevuje v neonové záři a v místnosti nad ní jsou plyšová chlupatá křesla a misky s tutti frutti žvýkačkami.

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.