Shaqualyck | Články / Reporty | 08.10.2013
Po čertech stylový prostor olomouckého Jazz Tibet Clubu hostil v sobotu večer velké jméno. Zaoceánský klavírní virtuos John Medeski přilákal hezkých pár desítek diváků a své pověsti světové extratřídy nezůstal nic dlužen. Mimořádně sympatická mi přišla převaha starších ročníků v publiku, taky kdo říkal, že koncerty dnes patří pouze omladině? Něco málo před půl devátou se obsypané stolečky i schodiště dočkaly. Mistr se vynořil zpoza černého závěsu, nenápadně, jako by šel náhodou kolem. S sebou si nesl PETku s vodou a hadřík na pot a hleny. Je říjen a chřipkové viry evidentně kašlou na to, že máte večer koncert pro plný klub. Přišel sám, bez spoluhráčů, bez mašinek. Jen muž a jeho klavír.
S vysokým čelem, zastřižen na dva milimetry a zachumlán do omšelého saka, usedá ke stroji. Začíná zlehka, melancholicky, hezky pianko. Pod prsty se mu loudavě zhmotňuje podzim, Každý veselejší zvuk okamžitě nalézá protiváhu v pochmurné vážnosti. Obraceče not netřeba, John hraje naslepo. Pravidelná nahodilost však není dílem improvizace na bázi free jazzu, každý tón tu má své místo. Občas nesměle vystrčí růžky optimistická melodie, ale jen proto, aby vzápětí zmizela pod tmavou dekou ve tvaru basového klíče. Smutná krása, říkám si. Elegantní, vyklidněná, a přesto pořád nesmírně živoucí. Jestli máte rádi Chicka Coreu, musíte milovat Johna Medeskiho. Kdybych neviděl, že má jen dvě ruce, myslel bych si, že místo něj hraje chobotnice. První kus trvá snad patnáct minut. Atmosféra nemá chybu, někteří zapomínají na orosené sklenice před sebou a veškerou pozornost věnují mágovi na scéně.
Rozvolněnou náladovku záhy střídá o poznání energičtější poklona Rayi Charlesovi a výlet do světa soulu a oldschoolového r’n’b. Zvuk nabírá na intenzitě. Ne nadlouho, pojďme na několik okamžiků opět zvážnět. Tentokrát doopravdy, naplno. Jako bych slyšel rozkvétat růži a následně mi ji někdo přímo před očima setnul rezavou kosou, co teď? Blues? Rock’n’roll? Kdyby ještě zrychlil, chytnou mu pod rukama klapky v přímém přenosu. Co by na to asi řekl rychlík Jerry Lee Lewis? Tahle hra není žádnou exhibicí, ale dokonale synchronizovaným organismem, na takovou techniku a práci s tempem neexistuje odpovídající adjektivum. Žánr? Jakýkoliv. Experimentální klasika. Spíš než v koncertní síni si připadáte jako v odbavovací hale na hlaváku, kde zurčí cvrkot všední existence a v mikropříbězích náhodně kolemjdoucích se odehrává všechen život. Když se v průběhu koncertu zřítí asi polovina baru, s protagonistou to ani nehne. Soustředěná mimika, pohyb rtů a podupávající nohy, které za ten večer musely „nachodit“ kilometry, napovídají, že hudbou žije každá buňka v těle (ne)obyčejného chlápka od vedle. Na pódiu si počíná neskutečně skromně, nepokouší se o krkolomně nadrcené zdvořilostní české fráze, nechává za sebe mluvit svou hudbu. Komunikuje skrze nástroj. S publikem, se světem okolo i sám se sebou.
Minimalismus s osamocenými vyklepávanými tóny v závěru připomene Thomase Newmana a jeho filmové soundtracky, cestou do zákulisí šeptne mistr do mikrofonu zády k publiku: „Thank you very much.“ Zasloužený potlesk nebere konce, přídavek je nevyhnutelný. Tím ale večer nekončí. A jásot obecenstva jakbysmet. Pán klaviatury sice opět mizí ze scény, ale za chvíli na nás zpod tmavé opony laškovně bafne, usmívá se a na oko předstírá ofuky, jako že to přece nemůžeme myslet vážně. Myslíme. A pokud jde o mě, tohle bych mohl poslouchat donekonečna. Pan Petrof, jehož černé křídlo bylo po celý večer Johnovým oddaným sparingpartnerem, by měl radost.
John Medeski (usa)
5. 10. 2013, Jazz Tibet Club, Olomouc
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.