Články / Profily/retro

Sweet noise music: Refused jako zakladatelé post-hardcorové éry

Sweet noise music: Refused jako zakladatelé post-hardcorové éry

maxim | Články / Profily/retro | 27.09.2012

Všechny zaprděný encyklopedie (faktografická hodnota je mýtus a štelář mojí mrtvý babičky má lepší systém, nože nejdou abecedně) vás budou ubezpečovat, že Refused znamenali konec jedné éry hardcore a vyvrcholení devadesátkových snah o propojení různých stylů. Odmítám tahle umělá nařčení, nesouhlasím, jsem zatraceně proti, tenhle žampiónový svět se žene žrádelním směrem a snadný slova zamlčují pravý počet loutek, vidíš, sedí tady a kouká, lžeš jak rádio, už nezbývá skoro žádný svobodný prostor, vzduch je těsný. Můj hlas je můj boj.

KOKTEJL PRO MOLOTOVA
Koncovému záseku Refused předcházelo několik ípíček a přerod z metal-crossového brázdění. Do čeho? Do pomezní škatule post-hardcore, i když „post“ emblematizuje po-koitální kocovinu slabé krve a terminologicky uzákoňuje vágní slogan pro cokoliv. Když dojdeš na pomezí, sleduješ souběh řek a umíš strčit nohu do všech najednou. Pak už je jen hloubka a jazzová nevázanost, která se k politickému boji hodí jen dočasně, artistní šmuk nemá páku přímočarého hejtu. Je opravdu vrcholem Refused The Shape of Punk to Come, nebo jím je skládanka The EP Compilation?

Devadesátkový metalový feeling je přežitek, ale respekt musí být, ani tvůj dědeček si nezaslouží slepou hůl a starej zákusek. Oldschoolová patina, syrový, ale i hutný zvuk, polodeklamativní zpěv na rožni rapu, klopýtavý rytmus a holej drajv (This Just Might Be...the Truth, 1994). Jenže tyhle propriety by z nich dělaly zaměnitelnou kapelu, takových bylo, zrcadlový sál NYHC, žádná-každá tvář je moje. Společné turné s Earth Crisis a vděčná kérka v podobě druhé desky: Songs to Fan the Flames of Discontent (1996). Delší riffy, kytara krok vzad, rychlejší tempo, nástrojový srůst a agrese. Thrash. Už se neříká poplatný, těžkopádně metalický, záblesky budoucího, teď je tu zručně ovládaný thrash s přesahy a nečekanou suverenitou kompoziční i textařskou (angažované střely). Hudební vývoj a vrůstání vlivů (Slayer) ruku v ruce s personálním proměňováním kapely, na druhé desce už jsou všichni. A z ní hráli Refused i na posledním turné v roce 98, první deska opomenutá.

Pokušitelé z Umeå se rádi pohybují v pavučině souvislostí, citace z italsko-ruského anarchismu, marxistické ideologie nebo Henryho Millera, názvy songů či alb odkazují k dalším mohykánům. Finální release The Shape of Punk to Come: Nation of Ulysses, potažmo Ornette Coleman, Born Against. Krvavé kořeny, podobné názvy, snaha o stylový experiment a kritické texty. A samozřejmě humor. S novou podobou hudební stylu může přijít hudební publi-cyklista (jen na papíře) nebo jazzová veličina, ale Nation of Ulysses (The Shape of Jazz to Come) nehodlají fúzovat jazz a ani Refused nepřinášejí svůj „punkový model“ s kamennou tváří. Budoucí ksicht punku? Post-hardcore? Pohyb na hranicích znamená střelbu nebo snadný přechod do jiného chlívu, i proto se Refused rozpadli, nebylo kam jít. Dopředu i dozadu znamenalo zpátky. Poslechněte si pozdější Lyxzénovy formace The (International) Noise Conspiracy (už ten směšný r´n´r název) nebo AC4 a jste zpátky v intencích starověkého punku. I když Ilju Jefimoviče Repina vnímáme skrze Burlaky na Volze, mnohem zásadnější je jeho studie smíchu – Záporožci píší dopis tureckému sultánu. Vysvětlení se nabízí: svoboda, rovnost, bratrství.

SWEET, SWEET MUSIC
The Shape of Punk to Come: A Chimerical Bombination in 12 Bursts (1998). Třetí a poslední album švédských protagonistů angažovaného hardcore, do třetice všeho krásného a zlého, cross-corová pohádka se zavřeným koncem. Reissue 8. června 2010, velkorysé podání Epitaph: originál doplňuje koncert z Umeå Open festival (3.dubna, 1998), třetím diskem je DVD dokument Refused Are Fucking Dead, který vyšel samostatně v roce 2006. (The Chinese Democracy Of Punkrock, psalo se tehdy.)

Natočil ho kytarista Refused Kristofer Steen a jde o skvělý snímek, čistá filmařina. Archivní videa, dlouhé záběry se slovem vypravěče, mlčící postavy, komorní hudební podkres, propracovaná atmosféra, silné audiovizuální sdělení. Co se odehrálo v těch sedmi letech existence. Dokument doplňují dva klipy a live záběry z různých vystoupení, extrémní nasazení, napíchnutá žíla hudby.

DIRTY ANGER
Jen si poslechněte, jak se frontman a zpěvák Dennis Lyxzén vydává na třetí metě (The Deadly Rhythm). Zkuste smečky, kde řval předtím a zkuste i nejpopulárnější z Internacionálních spolků. Všechno je to odvar z listí, i když každá kapela potřebuje jinou polohu, každá hněte jinou dýni publika. Znáte stovku bestiálnějších a churavějších screamo kapel, ale tady víte, že to, co jde od válu, od struhadla vokálu, to je morek, ve stavbě kosti už dál nic není (tkáň se nepočítá). Nechme stranou, že Lyxzén moc dobře pochopil, že síla je v proměnlivosti a že bubákový křik platí jen v pavilonu prvních opic, oblečených do džínsů chytré značky. Variabilita ano, bez ní by byl účinek poloviční, ale intenzita, ta je mimořádná. To je jako když srovnáte Jesus Lizard a Qui, nemluvím o syndromu vyhoření ani o tom, že každej má zenit a buzolu štěstí, protože je to o čase a mozku, ale neurvalost Davida Yow má svoje hranice a život zas jasné sebezáchovné instinkty – neoblečeš se dvakrát do stejného hubertusu, ten nový je fotříkův.

Zloba dobře, ale taky velká zábava. Lehké, příjemně vtíravé riffy a hladce naježený vokál; skočná rytmika v Summerholidays vs. Punkroutine je ležérní a erotická jako slunečná plovárna, na prahu indie rocku pocucávám emo piňakoládu. Kritičnost Refused se nikdy neoddávala trucovitým fuck off hláškám, libovali si ve srozumitelných textech s hyperbolickými názvy: New Noise, Liberetion Frequency nebo The Deadly Rhythm. Zřídka jde o prvoplánový nadpis jako v případě The Apollo Programme Was a Hoax.

Asi se nehodí mluvit o titulním vále The Shape of Punk to Come jako o odpočinkovém, ovšem náladou navazuje na Punkroutine, jakkoliv se jedná o punkový, anarcho-hédonistický hit živelné radosti ze života, plný neomezených možností a víry ve vlastní sílu, „We´ve all been beaten, battered, bruised, told to get down / yeah! yeah! yeah! yeach!“. Ale víc než punkový manifest je to rock´n´rollový bič se slastným basovým přechodem, krutá thajská masáž, do nahejch zad ženský klíny a kila soli, i uvědomělá prohlášení musíš dávkovat a volit správnou cestu, když je hořký lék, zaliješ ho čajem, We´ll have a riot right here.

Snadno se v téhle souvislosti nabízí verš z kapitálního válu Tannhäuser / Derivè: „Boredom won´t get me tonight.“ Z neustálého opakování se rychle stává hypnotické zaříkadlo servírované s takovou dávkou zuřivého vzteku, že „boredom“ není vhodné považovat za momentální vyprázdněnost, ale za stav naprosté pasivity, která je stejně nebezpečná a nepřátelská jako kolaborace. Už nelze přitlačit víc, proto má finální The Apollo Program Was A Hoax nečekanou, ba šokující formu lo-fi songwriter, klidná ukolébavka s neklidnými verši: „Empires rise & empires fall / sabotage will set us free / throw a rock in the machine.“ Tichý hněv jako oxymorón? Když světlice plivou jen tmu, molotov je včerejší lógr a uši hluché k údernému slovu pravdy, musíš změnit zbraně, přendat si kvér hlasu z jedné ruky do druhé a zkusit nečekanou věc. Vraždit šepotem?

UMEÅ JAZZFESTIVAL
Když končí první část pětiminutového songu The Shape of Punk to Come a než začne ta třetí, v níž se očekávaně opakují ječivé pasáže, zpívané slogany, kytarové sjezdy a figury známé z úvodu (obohacené o disharmo-noisový bordel kytary), zklidnění přináší prostřední část, dálniční odpočívadlo. Tyhle kompoziční úlitby se používají často, ale od hardcorové kapely nečekáte pitoreskní vokální zjemnění a jazz-corovou serenádu. Trvá sotva minutu, ale je to přesně ta chvíle, kdy se song může nafouknout o celou dekádu a vás vlastně mrzí, že se vrací úvodní figury a ječák.

Cult of Luna, Meshuggah, Naglfar, Nocturnal Rites, The (International) Noise Conspiracy, Masshysteri nebo Frida Hyvönen, to je slušná porce kapel a umělců, kteří pocházejí ze stotisícového města. K tomu připočítejte operu a každoroční jazzový festival. Málo? Město má dvě univerzity a každý třetí obyvatel je vysokoškolák, Umeå je etablovaná jako centrum vzdělání, technického a lékařského výzkumu, což se zcela vymyká průmyslovému severu. Jak těžké je na univerzitní půdě spolupracovat s kapitálovými giganty Ericsson, Skanska nebo Volvo a zároveň za klíčové oblasti univerzitního výzkumu označovat lékařství, buněčnou a molekulární biologii rostlin, sociální interakci, ekologii a genderové vztahy? A poslední douška: počet veganů a vegetariánů několikrát přesahuje švédský průměr. „Umeå fungovala jako základna k divočině Norrland.“

POETRY WRITTEN IN GASOLINE
Někdo může být překvapený, jak hodně staví Refused na změnách tempa, zuřivého a melodického, jak se motivy vracejí a vedle free vyhrávek jsou skladby tradičně stavěné, refrén je lehký bumerang, jen aby praštil a šel znovu do elipsy. Lyxzén dobře ví, že kdo píše buditelské texty, musí mít silný slogan a dvacetkrát ho zopakovat, aby si hlava řekla: ty vole, ještě jednou! A znovu! Slovní výboje nejsou obtěžkané metaforami, nehrozí ani přehuštěné elaboráty a pokud ano, musí být přerušené vracejícím se veršem. Jakmile vychrlí novou várku ostrých postřehů, hned ji přibije na futra leitmotivu, člověk má malou hlavu a paměť je motorický poník.

Ne, vraždit šepotem je těžká práce, ale když světlice plivou jen tmu, molotov je včerejší lógr a uši hluché k údernému slovu pravdy, musíš změnit zbraně, přendat si kvér (tužky) z jedné ruky do druhé a zkusit nečekanou věc. Vymknout přítomný okamžik z jeho pravidelného kontextu, vytrhnout lidskou pozornost ze zaběhnutého stereotypu, ukázat, že ulice není jen lajna o dvou plechových značkách, přehodit výhybku (s)vědomí, postavit do cesty vlastní rozbřesk. Tohle bylo součástí revolučních snah šedesátkového procitnutí a Situacionistické internacionály.

„Situacionistička internacionala (SI) bila je mala međunarodna grupa političkih i umjetničkih agitatora ukorijenjenih u marksizmu, anarhizmu i umjetničkoj avangardi s početka 20. stoljeća (dadaizmu, nadrealizmu i slično). Osnovana je 1957, sa ciljem radikalne društvene promjene.“

No jistě, někdejší naivistické tendence. Požadavek na umění, aby byl hnací a proměnnou silou společenských pořádků, umění jako revoluce. Iluze? Poslední avantgarda, další z Lyxzénových pilířů, všechno, co jsem řekl o jeho textech, tady dostává ideologické podloží. Jen snílkové z největších mají nadčasový dosah, rocková smrt je výhodou jen ve světě mediálních kultů – ALE O TOM SE PŘECI NEBAVÍME. In girum imus nocte et consumimur igni – za noci se pohybujeme v kruhu a jsme stravováni ohněm. Metafora existence. Jepice jako symbol.

„Inflační spirála (též mzdově cenová spirála) je proces vzájemného doplňování růstu mzdových nákladů a monetární akomodace.“ Když chceš říct: fekál bude vždycky jen hovnocuc, běž si nejdřív umýt zuby. Tati, co je to inflační mezera? Hajdy na kutě, prolhanej zmetku.

HARDCORE TECHNO
Track Refused are Fucking Dead pokračuje v pokoušení elektronického vnadidla, viděno tehdejším filtrem Crystal Method můžeme mluvit o náladách doby a globální izolaci, i když rybí crossover SPAWN má svoji platnost i dnes. Jaktože k němu nebyli přizvání Prodigy je mi záhadou, ale byl rok 1997 a kromě soundtracku Spawn OST vyšla i deska The Fat of the Land, konec syrového rave-breakbeatového impéria Prodigy. Voodoo People je z roku 1994 a Refused nahráli zdařilý, ostrý a hutný cover, fascinováni říznou elektronikou.

Jejich koketérie se samply nikdy nešla tak daleko, aby překryla původní zvuk kapely, ale přítomná je stále. Jako bezešvé části organismu, plicní sklípky, které posilují crossover odér a rozšiřují paletu materiálu, s nímž Refused museli v závěru tvorby dělat, aby se cítili úplní. Bruitist Pome #5 je jen hříčka, intermezzo, bizarní drum´n´bass s atmosférickou plochou a (snad) xylofonem.

Ne, elektronika na úrovni promyšlené aranžérie není naživo zřetelná nebo se rovnou vypouští, proto mám raději studiový plátek a přebuzený živák na druhém disku považuji za biftek sice krvavý (tohle není košer-vegan-metafora), ale bez kořenitých přísad. Explicitní práce s prodigyovským maglajzem je životodárná, zkuste „přestávkový“ riff na konci Worms of the Senses/Faculties of the Skull a řekněte se mnou: když zkombinuju Prodigy a Rage Against the Machine, přejdu tichej okeán rychleji než jaderná ponorka poslední generace. Mlčíte? Aha, už vím, chcete snadný popěvek, něco pro milovníky singalongů...

LIBERATION FREQUENCY
Kanonickou tenzi mají skoro všechny texty Refused, sdělné a s přítlakem, který umožňuje lítat. Když Lyxzén volá „we want the airwaves back“, za verš si každý dosadí to svoje. Má sice svůj vnitřní kontext, ale taky je volný a samostatný jako zatoulaný mrak. A přijít s veršem-sloganem-platformou-mýtem není jako napsat na tabuli: Už nikdy nebudu říkat, že Herr Bush je ptakořitní penis.

JESUS FUCKING CHRIST THAT VIOLIN... EAR ORGASM
„To sing you must first open your mouth. You must have a pair of lungs, and a little knowledge of music. It is not necessary to have an accordion, or a guitar. The essential thing is to want to sing. This then is a song. I am singing.“ (Henry Miller, Tropic of Cancer)

Stara miłość nie rdzewieje, říkají polské sestry a ty mají v geografii lásky jedno z nejsilnějších slov, protože zkoušely, jak hluboká je baltská díra. Housle, Henry Rollins a úsvit hudby i celého světa. Poslední mýtus. Vál Tannhäuser / Derivè jako proklatě funkční propojení klasiky, angažovaného hardcore, jazzu a mluveného slova.

Takže zbývají jen dvě otázky, kterým se říká řečnické, i když řečnit se nikdo nechystá a ten přívlastek je jak spartakiádní trenýrky. Když je letošní oprášení epitafu tak luxusní, bude k mání vinylový lis? A JE TAK TĚŽKÉ POCHOPIT, ŽE NADČASOVÉ VĚCI NEMAJÍ NIC SPOLEČNÉHO S HLUCHÝM POHLEDEM DO MINULOSTI?

Studijní materiál:
Refused: The Shape of Punk to Come: A Chimerical Bombination in 12 Bursts (Deluxe edition)
Epitaph 2010, 55:12 + 48:58 + 80:29

Info

Vyšlo ve Full Moonu #3> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2019: The Kill Devil Hills

redakce 14.04.2019

Australský Divoký západ v Ostravě? The Kill Devil Hills představí na Full Moon Stage svou aktuální desku.

Full Moon Stage 2019: Holy Motors

redakce 12.04.2019

Čarovnou náladu a cinematické westernové motivy násobí mohutný zvuk tří kytar, zkreslený spoustou efektů a reverbu.

Full Moon Stage 2019: Uniform

redakce 11.04.2019

O nejtvrdší koncert letošního festivalového programu, jak Full Moon Stage, tak celých Colours, se postarají američtí Uniform.

Full Moon Stage 2019: Bo Ningen

redakce 10.04.2019

Čtyři Japonci a létající kytary? Bo Ningen a jeden z vrcholů Colours of Ostrava? Na Full Moon Stage zcela nepochybně.

Full Moon Stage 2019: Tęskno

redakce 09.04.2019

Fascinace jak komorní hudbou, tak skandinávským popem? Polský projekt Tęskno druhým jménem pro Full Moon Stage na Colours.

Full Moon Stage 2019: Shilpa Ray

redakce 08.04.2019

Energická zpěvačka s nakřáplým hlasem, který vám roztrhne srdce v půli. Shilpa Ray prvním jménem Full Moon Stage na Colours.

Full Moon Stage 2018: kompletní line-up

redakce 25.04.2018

Všechny odstíny i stíny na letošní Full Moon Stage. Kromě ohlášených jmen se můžete těšit na Modré hory, Bilow, Jaro a další.

Full Moon Stage 2018: Jane Weaver

redakce 24.04.2018

Hutné klávesové plochy, klasické sci-fi a obskurní soundtrack. Dalším jménem pro letošní Full Moon Stage je Jane Weaver.

Full Moon Stage 2018: Trupa Trupa

redakce 23.04.2018

Osobitý mix punku, psychedelie, popu nebo noiseu. Třetím jménem na menu letošní Full Moon Stage bude polská formace Trupa Trupa.

Full Moon Stage 2018: King Khan & The Shrines

redakce 20.04.2018

King Khan je virtuálním dítětem Jamese Browna a Iggyho Popa. Od druhého jména na soupisce Full Moon Stage můžete čekat cokoliv.