Články / Sloupky/Blogy

Rejžák #18: They just don't make that kind of life anymore

Rejžák #18: They just don't make that kind of life anymore

blueskin | Články / Sloupky/Blogy | 16.06.2016

Ve Francii začalo Euro, což mimo jiné znamená zvýšený přísun skladeb s fotbalovou tematikou. Už už hrozilo, že aktuální díl Rejžáku bude složený jenom z nich. Naštěstí zvítězil zdravý rozum, a tak si můžete přečíst o našich názorech na předělávky skladby Serge Gainsbourga, kterým se už pěknou řádku let věnuje Mick Harvey, o nesnesitelné lehkosti instrumentálního hip hopu Oddisee či o přesluhování Red Hot Chili Peppers.

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

1) Mick Harvey: Don’t Say A Thing (Ne Dis Rien) (feat. Xanthe Waite)


blueskin: Harveyho hrátky s Gainsbourgem mě iritují svojí doslovností. Přitom by se s tím materiálem daly dělat takové věci! Co třeba blackmetalové coververze? Anyone? Pretty please?! (2)

lenka m: Tady si někdo myslí, že může prostou písničku, co stojí na výraze a hlase předělat slabým falešným pseudo-cohenovským stylem. Dost hrůza. Ani to nenaznačuje, že to původně byla dobrá písnička. (1)

jakub: Jedna z mnoha věcí, které mám rád na Gainsbourgovi a obecně celém šedesátkovém popu, je styl. Tolik k návrhu metalových předělávek. Krom toho nevidím důvod, proč ze všeho dělat modernu. Zrovna sem se přece člověk obrací z jasných důvodů - „they just don't make that kind of life anymore.“ Pamatuju se, jak sem před lety složitě sháněl Intoxicated Man a Pink Elephants. Aj, to je vzpomínek! A můj nový objev Xanthe Waite? Její pocta Jeffreymu z Gun Club mě dojala natolik, že sem si nalil drink už v poledne. (5)

karl: Tuhle hudbu by fakt měli zakázat pro propagaci alkoholismu a promiskuity. Bohužel mám v baru prázdno až vypito a za střízliva mě to nechává poněkud chladným. Co naděláte, dvorním jazykem alkoholiků a milovníků je přece jen francouzština. (2)

maxim: Nemyslím, že bych byl staromilec, ale původní verze mi přijde daleko více sexy, chci říci zvrácenější, a ano, francouzština hraje svoji roli. Mistr Harvey promine, písničku má pěknou, ale poněkud dietní, jakkoliv je Xanthe Waite fatální. Bar mám plný: Cane French Overseas. (2)

2) Four Lions: We Are England


blueskin: Esence britskosti ve třech a půl minutách, přitom to není hospodsky uřvané, jak by se o fotbalového chantu dalo čekat. Nevíte někdo, kde je tam ukrytý ten záběr Irvine Welshe? (4)

karl: Snad se Shaun Ryder neurazí, ale nejlepší hymnu pro tým z ostrovů k letošnímu Euru natočili Manic Street Preachers. Nepochybuji ale, že Angličani budou tuhle odrhovačku hlaholit... Do té doby než zase vypadnou ve čtvrtfinále na penalty. (2)

jakub: Hezký. Oakenfold, Ryder a Goldie, tady nejde říct ani popel. Hned jsem si vzpomněl, jak jsem v roce ‘96 sledoval ty nešťastný penalty Anglie s Francií a bylo mi líto toho jejich sympatickýho knírače v bráně. Ale dneska s Joe Hartem v bráně a půlkou sestavy Tot---hamu před ním? Nevím nevím. Letos je to stejně o Walesu. Je to trapný, ale normálně mě z těch Manics mrazí v zádech. Čekat na něco 58 let, to dává utrpení nás fanoušků Arsenalu do zklidňujícího kontextu. (3)

maxim: Fotbal normálně sleduju, ale taky vím, že Rydera uvedli do třicátého komatu, místo mozku mu voperovali mičudu, která se pro tenhle čampijonát jmenuje Beau Jeu, a pak ho probrali až ve studiu. Nevím, jestli je toto esenciální, ale lobotomické určitě. Možná je to tím, že na fotbal se dívám zásadně sám. Krásná hra. (1)

lenka m: Esence toho, proč se podobných aktivit neúčastním. Vypatlaná týmovost a skupinový nacionalismus. Já se narodila jako tvor individuální, co nesnese větší skupiny, týmové sporty a práci v korporátech. V jiné době bych bydlela v temném domě za vesnicí a všechny děti by se mě bály. Jinak sportovní hymny podle mě nemá smysl hodnotit. Všechny jsou univerzálními příklady mezinárodního hudebního terorismu. Zvládla bych akorát stupnici otravnosti, na prvním místě jasně Kwakwa kwakva. (0)

2) Boogarins: Tempo


maxim: Tak tohle mě po vykřeněném Goldiem a obtloustlém Ryderovi dost uklidnilo. Ráno v autě jsem poslouchal Fumaca Preta, což je psychedelie v přímém kontrastu, každá má svoje. Nenucená atmosféra a vystřelující reminiscence na vlastní život se rozlévají jako karamel, jako tér, mžourající hodina mezi ptákem a klínem. Večerní lahev už zavírat nebudu: Santos Dumont. (5)

karl: Os Mutantes odkojení na postrocku a Henri Bergsonovi. Můžu. A teď mi dejte pokoj, jdu si číst Pojednání o bezprostředních danostech vědomí. (4)

lenka m: Zamilovala jsem se a na rozdíl od kolouchů a kocourků tahle láska proběhne bez komplikací. (4)

blueskin: Oceňuju změny tempa a práci s dynamikou, celkově je to pro mě ale stejně mlhavé a nerozklíčovatelné, jako když jsem se z počátku marně snažil přijít na to, v jakém jazyce ta holka zpívá. Napadlo mě, že by to mohla být metafora života, ve které přece taky pořád na něco čekáte. V takovém případě mi tady ale chybí nějaké pořádné vzepětí k něčemu, co by ten obyčejný život dokázalo aspoň na chvíli přesáhnout. (3)

jakub: To vypadá jako celkem pěkný zájezd. Četba, vlny, číčy. Ale proč tam nelákají i na sexuální turistiku? Co není dobrý pro Houellebecqa, není dobrý ani pro mě. (2)

4) Oddisee: Brea


blueskin: Kdyby zněl veškerý hip hop takhle, tak bych vůbec nebyl proti. O tohle se všichni ti Rjd2ové a Pete Rockové marně snaží, povede se to ale jen některým. Jasně, někomu to může připadat jako výtahová hudba, na to se v ní toho ale děje až až. Jen si představte ty stříkající trubky někde na koncertě! Nic? A máte vůbec duši?! (4)

karl: Až si založím vlastní kavárnu, tak tam budu hrát jenom tenhle instrumentální hip hop. Jenže proč bych si proboha pořizoval kavárnu? K čemu by mi byla? Vždyť já ve skutečnosti nenávidím lidi. (3)

maxim: Já bych si otevřel stylovou nalejvárnu (sick!) a tam bych tohle určitě nehrál. Ale proč bych si otevíral nalejvárnu, když mám dost co dělat sám se sebou? Instrumentální hip hop, choreo, balet, stylizovaný tanec, betonový most a hra na nenucenou atmosféru, moc umění najednou, mezizubní výplň. (2)

jakub: Tohle bych podruhý poslouchal leda kdyby mě Karl pozval k sobě do sauny a servíroval dvanáctiletou Hibiki whisky. (2)

lenka m: My se s Oddiseem ještě moc neznáme, ale myslím, že se budeme kamarádit. Není Loyle Carner, kterého jsem se snažila protlačit (všichni povinně!), takový normální poklidný Amík. (3)

5) Red Hot Chili Peppers: We Turn Red


karl: Na One Hot Minute mi nikdo nešahejte, ale Peppers jsou poslední dvě dekády mistři papundeklového funku, který se skvěle hodí jako výplň pro prázdná místa v rádiových playlistech mainstreamových stanic. U téhle skladby jsem zapomněl, že vůbec něco poslouchám, takže vlastně úspěch. (1)

maxim: Na desce Blood Sugar Sex Magic jsem trénoval svůj mladistvý tanec, který od té doby už jen variuju, říkám mu epileptický twist a je to něco mezi něžným záchvatem a wall of death stajlem. Devadesátky ano, některé songy potom taky, ale od Stadium Arcadium mám pocit, že jsou schopní nahrát i trojdesku podobných písniček, jako je tohle. Necítím vůbec nic. (0)

lenka m: RHCP už tu dávno neměli být. Californication byl vrchol. Pak se rozhodli, že nic nového už nevymyslí a z hodně cool kapely udělaly frašku. Jak si Kiedis všechny ty prázdné texty pamatuje?! Ještě že máme Fruscianteho. (0)

jakub: Redhoti, jéé! V roce 2002 jsem dostal k narozeninám originálku By the Way spolu se Standing on the Shoulder of Giants od Oasis a Fredhead od Right Said Fred. Kdo mi chtěl udělat radost, už nevím, ale rozhodně to je geniální kombinace. (0)

blueskin: Znáte to s tím srovnáním sexu s pizzou? I když je obojí náhodou špatné, je to ještě pořád celkem ucházející. RHCP model 2016 jsou jako taková podprůměrná pizza. Nebo jako sex, který skončí málem dřív, než začne. Na světě jsou ale i mnohem horší věci - třeba žádná pizza. Nebo žádný sex. Nebo Right Said Fred. (2)

Info

Martin Zoul - blueskin
Karel Veselý - karl
Jakub Peřina - jakub
Lenka Marie Čapková - lenka m
maxim horovic - maxim

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co právě v elektru kutěj: Mocné elektronické výboje slovenských mimozemšťanů

Richard Kutěj 27.06.2020

Slovenský elektronický label Aliens Production zásobuje mezinárodní scén povedenými releasy už od roku 1997. A mocně rozjel i letošní sezonu.

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

David Čajčík 25.06.2020

Hudební průmysl se změnil dávno, rap je nový pop, jen si toho česká žurnalistika nevšimla, respektive to odmítá reflektovat.

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.