Články / Sloupky/Blogy

Rejžák #18: They just don't make that kind of life anymore

Rejžák #18: They just don't make that kind of life anymore

blueskin | Články / Sloupky/Blogy | 16.06.2016

Ve Francii začalo Euro, což mimo jiné znamená zvýšený přísun skladeb s fotbalovou tematikou. Už už hrozilo, že aktuální díl Rejžáku bude složený jenom z nich. Naštěstí zvítězil zdravý rozum, a tak si můžete přečíst o našich názorech na předělávky skladby Serge Gainsbourga, kterým se už pěknou řádku let věnuje Mick Harvey, o nesnesitelné lehkosti instrumentálního hip hopu Oddisee či o přesluhování Red Hot Chili Peppers.

Hodnocení je na škále 1 - 5. Čím větší číslo, tím lepší hodnocení. Nula je pak výrazem naprostého nezájmu či přímo odmítnutí ze strany dotyčného hodnotitele.

1) Mick Harvey: Don’t Say A Thing (Ne Dis Rien) (feat. Xanthe Waite)


blueskin: Harveyho hrátky s Gainsbourgem mě iritují svojí doslovností. Přitom by se s tím materiálem daly dělat takové věci! Co třeba blackmetalové coververze? Anyone? Pretty please?! (2)

lenka m: Tady si někdo myslí, že může prostou písničku, co stojí na výraze a hlase předělat slabým falešným pseudo-cohenovským stylem. Dost hrůza. Ani to nenaznačuje, že to původně byla dobrá písnička. (1)

jakub: Jedna z mnoha věcí, které mám rád na Gainsbourgovi a obecně celém šedesátkovém popu, je styl. Tolik k návrhu metalových předělávek. Krom toho nevidím důvod, proč ze všeho dělat modernu. Zrovna sem se přece člověk obrací z jasných důvodů - „they just don't make that kind of life anymore.“ Pamatuju se, jak sem před lety složitě sháněl Intoxicated Man a Pink Elephants. Aj, to je vzpomínek! A můj nový objev Xanthe Waite? Její pocta Jeffreymu z Gun Club mě dojala natolik, že sem si nalil drink už v poledne. (5)

karl: Tuhle hudbu by fakt měli zakázat pro propagaci alkoholismu a promiskuity. Bohužel mám v baru prázdno až vypito a za střízliva mě to nechává poněkud chladným. Co naděláte, dvorním jazykem alkoholiků a milovníků je přece jen francouzština. (2)

maxim: Nemyslím, že bych byl staromilec, ale původní verze mi přijde daleko více sexy, chci říci zvrácenější, a ano, francouzština hraje svoji roli. Mistr Harvey promine, písničku má pěknou, ale poněkud dietní, jakkoliv je Xanthe Waite fatální. Bar mám plný: Cane French Overseas. (2)

2) Four Lions: We Are England


blueskin: Esence britskosti ve třech a půl minutách, přitom to není hospodsky uřvané, jak by se o fotbalového chantu dalo čekat. Nevíte někdo, kde je tam ukrytý ten záběr Irvine Welshe? (4)

karl: Snad se Shaun Ryder neurazí, ale nejlepší hymnu pro tým z ostrovů k letošnímu Euru natočili Manic Street Preachers. Nepochybuji ale, že Angličani budou tuhle odrhovačku hlaholit... Do té doby než zase vypadnou ve čtvrtfinále na penalty. (2)

jakub: Hezký. Oakenfold, Ryder a Goldie, tady nejde říct ani popel. Hned jsem si vzpomněl, jak jsem v roce ‘96 sledoval ty nešťastný penalty Anglie s Francií a bylo mi líto toho jejich sympatickýho knírače v bráně. Ale dneska s Joe Hartem v bráně a půlkou sestavy Tot---hamu před ním? Nevím nevím. Letos je to stejně o Walesu. Je to trapný, ale normálně mě z těch Manics mrazí v zádech. Čekat na něco 58 let, to dává utrpení nás fanoušků Arsenalu do zklidňujícího kontextu. (3)

maxim: Fotbal normálně sleduju, ale taky vím, že Rydera uvedli do třicátého komatu, místo mozku mu voperovali mičudu, která se pro tenhle čampijonát jmenuje Beau Jeu, a pak ho probrali až ve studiu. Nevím, jestli je toto esenciální, ale lobotomické určitě. Možná je to tím, že na fotbal se dívám zásadně sám. Krásná hra. (1)

lenka m: Esence toho, proč se podobných aktivit neúčastním. Vypatlaná týmovost a skupinový nacionalismus. Já se narodila jako tvor individuální, co nesnese větší skupiny, týmové sporty a práci v korporátech. V jiné době bych bydlela v temném domě za vesnicí a všechny děti by se mě bály. Jinak sportovní hymny podle mě nemá smysl hodnotit. Všechny jsou univerzálními příklady mezinárodního hudebního terorismu. Zvládla bych akorát stupnici otravnosti, na prvním místě jasně Kwakwa kwakva. (0)

2) Boogarins: Tempo


maxim: Tak tohle mě po vykřeněném Goldiem a obtloustlém Ryderovi dost uklidnilo. Ráno v autě jsem poslouchal Fumaca Preta, což je psychedelie v přímém kontrastu, každá má svoje. Nenucená atmosféra a vystřelující reminiscence na vlastní život se rozlévají jako karamel, jako tér, mžourající hodina mezi ptákem a klínem. Večerní lahev už zavírat nebudu: Santos Dumont. (5)

karl: Os Mutantes odkojení na postrocku a Henri Bergsonovi. Můžu. A teď mi dejte pokoj, jdu si číst Pojednání o bezprostředních danostech vědomí. (4)

lenka m: Zamilovala jsem se a na rozdíl od kolouchů a kocourků tahle láska proběhne bez komplikací. (4)

blueskin: Oceňuju změny tempa a práci s dynamikou, celkově je to pro mě ale stejně mlhavé a nerozklíčovatelné, jako když jsem se z počátku marně snažil přijít na to, v jakém jazyce ta holka zpívá. Napadlo mě, že by to mohla být metafora života, ve které přece taky pořád na něco čekáte. V takovém případě mi tady ale chybí nějaké pořádné vzepětí k něčemu, co by ten obyčejný život dokázalo aspoň na chvíli přesáhnout. (3)

jakub: To vypadá jako celkem pěkný zájezd. Četba, vlny, číčy. Ale proč tam nelákají i na sexuální turistiku? Co není dobrý pro Houellebecqa, není dobrý ani pro mě. (2)

4) Oddisee: Brea


blueskin: Kdyby zněl veškerý hip hop takhle, tak bych vůbec nebyl proti. O tohle se všichni ti Rjd2ové a Pete Rockové marně snaží, povede se to ale jen některým. Jasně, někomu to může připadat jako výtahová hudba, na to se v ní toho ale děje až až. Jen si představte ty stříkající trubky někde na koncertě! Nic? A máte vůbec duši?! (4)

karl: Až si založím vlastní kavárnu, tak tam budu hrát jenom tenhle instrumentální hip hop. Jenže proč bych si proboha pořizoval kavárnu? K čemu by mi byla? Vždyť já ve skutečnosti nenávidím lidi. (3)

maxim: Já bych si otevřel stylovou nalejvárnu (sick!) a tam bych tohle určitě nehrál. Ale proč bych si otevíral nalejvárnu, když mám dost co dělat sám se sebou? Instrumentální hip hop, choreo, balet, stylizovaný tanec, betonový most a hra na nenucenou atmosféru, moc umění najednou, mezizubní výplň. (2)

jakub: Tohle bych podruhý poslouchal leda kdyby mě Karl pozval k sobě do sauny a servíroval dvanáctiletou Hibiki whisky. (2)

lenka m: My se s Oddiseem ještě moc neznáme, ale myslím, že se budeme kamarádit. Není Loyle Carner, kterého jsem se snažila protlačit (všichni povinně!), takový normální poklidný Amík. (3)

5) Red Hot Chili Peppers: We Turn Red


karl: Na One Hot Minute mi nikdo nešahejte, ale Peppers jsou poslední dvě dekády mistři papundeklového funku, který se skvěle hodí jako výplň pro prázdná místa v rádiových playlistech mainstreamových stanic. U téhle skladby jsem zapomněl, že vůbec něco poslouchám, takže vlastně úspěch. (1)

maxim: Na desce Blood Sugar Sex Magic jsem trénoval svůj mladistvý tanec, který od té doby už jen variuju, říkám mu epileptický twist a je to něco mezi něžným záchvatem a wall of death stajlem. Devadesátky ano, některé songy potom taky, ale od Stadium Arcadium mám pocit, že jsou schopní nahrát i trojdesku podobných písniček, jako je tohle. Necítím vůbec nic. (0)

lenka m: RHCP už tu dávno neměli být. Californication byl vrchol. Pak se rozhodli, že nic nového už nevymyslí a z hodně cool kapely udělaly frašku. Jak si Kiedis všechny ty prázdné texty pamatuje?! Ještě že máme Fruscianteho. (0)

jakub: Redhoti, jéé! V roce 2002 jsem dostal k narozeninám originálku By the Way spolu se Standing on the Shoulder of Giants od Oasis a Fredhead od Right Said Fred. Kdo mi chtěl udělat radost, už nevím, ale rozhodně to je geniální kombinace. (0)

blueskin: Znáte to s tím srovnáním sexu s pizzou? I když je obojí náhodou špatné, je to ještě pořád celkem ucházející. RHCP model 2016 jsou jako taková podprůměrná pizza. Nebo jako sex, který skončí málem dřív, než začne. Na světě jsou ale i mnohem horší věci - třeba žádná pizza. Nebo žádný sex. Nebo Right Said Fred. (2)

Info

Martin Zoul - blueskin
Karel Veselý - karl
Jakub Peřina - jakub
Lenka Marie Čapková - lenka m
maxim horovic - maxim

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Kam na rajz s Ricardem Delfinem

redakce 05.12.2019

Ricardo Delfino působí povětšinou v Karlovarském kraji jako dramaturg komunitního festivalu Top RoofTop, co doporučí?

To nejlepší z Nouvelle Prague

redakce 12.11.2019

Nové místo, nové výzvy, kvalitní multižánrová hudební přehlídka spojená s konferencí. Co zaujalo na letošních Nouvelle Prague?

Le Guess Who? 2019 – resumé

redakce 12.11.2019

Velký report v prosincovém úplňku, níže resumé v tradiční podobě nejlepších pětic, leckterým opět pět pozic nestačilo, čemuž se nelze divit.

Preview: Le Guess Who? 2019

David Čajčík, Jana Michalcová 05.11.2019

Grime, ambientní pop, africké synkopy i noise rock. Na Le Guess Who? holandštinu nepotřebujeme, obraceč času naopak ano.

You move me, you move me, you move me round and round, I guess (TaxiWars)

Jirka Imlauf 01.11.2019

V Praze byli hodněkrát, vybavuju si třeba, jak sedíme u stolu nahoře v Rock Café a kolem jde kapela a všichni maj knír, píše Jirka Imlauf z Houpacích koní před…

Preview: Danielle de Picciotto

Michal Pařízek 15.10.2019

Některé milníky její kariéry nabízíme níže, hlavně ale zveme na koncert, který bude výjimečný také tím, že zde vůbec poprvé vystoupí frontmani pražských Kill the Dandies! coby DJské duo.

Tančení Krakovem aneb Top 5 Unsound 2019

redakce 15.10.2019

Polský festival Unsound, soustředící se na progresivní elektronickou hudbu s nejrůznějšími přesahy, má celosvětové renomé a fanoušci se na něj opravdu sjíždějí z různých koutů planety.

Preview: Alternativa 2019

waghiss666 14.10.2019

Zkusili jsme z lineupu festivalu Alternativa 2019, kde žánry nehrají roli, prosít pár zajímavých jmen. Tady jsou.

Střevíčky děravé aneb Top 5 Lunchmeat 2019

redakce 07.10.2019

Ohlasy i uvnitř redakce byly různé a ne pouze kladné. Výživné to bylo.

Preview: Unsound 2019

Kateřina Cumin 01.10.2019

Ústředním tématem letošní edice Unsoundu je Solidarita a níže najdete pár mužských jmen, které stojí za pozornost a které povětšinou přijedou s unikátním programem.