Jirka Převorovský | Články / Recenze | 30.09.2013
Znáte ten pocit, když po dlouhé době uvidíte něco, co dobře znáte, ale ono to přitom vypadá úplně jinak? Jako když se vaše holka vrátí z plastický operace – nepoznáváte ji, ale víte, že někde hluboko pod tím opuchlým ksichtem je někdo, koho dobře znáte. Přesně takhle se to má s novými Nine Inch Nails.
Ne že by se od nich někdy dalo čekat něco bůhvíjak konvenčního. Nová deska sice není tak extrémně „jiná“ jako většina předchozích, přesto upoutá přinejmenším svou podivností. Minimum kytar, osmdesátkové synťáky, zvuky jako z pokřiveného Game Boye kombinované se soundtrackem ke Karate Kidovi. Tiché, plíživé psycho. Hnus – ale většinou v dobrém.
Satellite zní jako cover Jennifer Lopez. Everything alespoň připomene starší NIN. Těžko kritizovat Trenta Reznora za to, že se umělecky posunul jinam. Možná dál, možná ne. Ne že by na tom záleželo. Synťáky a elektroniku obecně měl rád vždycky a tady jednoznačně zvítězily nad tradičními nástroji. Někoho to naštve, jiného potěší. Je to jako soundtrack k cestě na Mars. Kdybyste se vznášeli ve stavu beztíže, určitě by vám toho songy z nové desky řekly víc, než když sedíte doma na zadku a snažíte se z nich vydolovat nějakou energii. Nechápejte to špatně – energie je v nich dost. Ale je to spíš energie diskotéková, energie, která s vámi začne hýbat v přítmí, když okolo probleskují reflektory světelné show. A jinak? Trochu nuda.
Co chvíli už uslyšíte Nine Inch Nails, které máte tolik rádi, natáhnete se po nich, ale hned jsou zase pryč. Zvuky z úvodního menu Maria, jen s vybitou baterkou. Came Back Haunted zní povědomě, ale hlavně díky tomu, že je to jediná písnička, která se z nového alba dostala do širšího povědomí (video Davida Lynche). Jasně, i přes zvuky Tarzanových bicích je to pořád depka, co stojí za poslech, obzvlášť pokud neznáte staré NIN. Nebo možná hlavně pokud je neznáte.
Zůstává Reznorův monotónní, pološílený, znuděný (a kdovíjaký ještě) hlas, který je hlavním stavebním kamenem všeho, co kdy kapela vytvořila. Zůstává i atmosféra, další specifikum NIN. Přes meditativní vesmírný začátek a rozbředlý prostředek se dostanete až na konec, který zase začne příjemně šlapat (i když to je v případě NIN trochu ošemetné tvrzení) a vy nakonec Trentovi odpustíte i to, co vás mohlo zklamat. Protože v jádru, pod novými plastikami, ať už povedenými nebo ne, jsou to pořád oni. Nebo spíš on. A za to musíte přestárlého prcka milovat, i když občas pěkně zlobí.
Nine Inch Nails - Hesitation Marks (Columbia, 2013)
www.nin.com
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.