Jarmo Diehl | Články | 31.10.2013
Jak se to má s kapelou Gerda Blank, nikdo moc neví, ale fakt, že nemají žádný řádek v sekci Koncerty, neznamená, že už nejsou mezi námi. Stejně jako není pasé brněnské vydavatelství X Production, které nedávno vydalo nahrávku téměř zapomenutých divoženek My Name Is Ann, aniž by se o tom kdo dozvěděl. Když hodíte hrách na zeď, musíte ho třídit na zemi. A Gerda Blank, coby historická postava ženy, se v nedávné historii pokusila přeskočit berlínskou zeď, a i když byla zastřelena, pomyslná i faktická zeď se začala drolit. Tak se píšou dějiny, tak se nahrávají desky. Mýtotvorný začátek pokračuje, s trochou českého ironického fanatismu: dvoučlenná kapela Novozélanďana Rhyse Braddocka a Brita Stuarta Millse se z Aucklandu vydala do Evropy, sjela první evropské turné od Barcelony po Bosnu a usadila se v Brně. Proč? Netuším, ale tam se věci dějí bez emocí a mě spíš zajímá, jak se posunuli od pouštního rokenrolu k sonicyouth/pixiesovským pexesům na druhé desce Rituals.
Už o minulé, i v našich mediálních končinách velice příznivě přijaté desce Number (rovněž X Production na vinylu) se pro nedostatek důkazů a nedostatečnou slovní výbavu psalo, že jde o noiserockovou kapelu s přesahy tu k The White Stripes, onde k The Stooges. Jednotlivé etikety nejsou až tak důležité, spíš jejich mísení a průběžné pozice. V jednu chvíli se skutečně zdá, že jsou na dotek blízko no wave hrdinům a prasklým tětivám Sonic Youth, ale je to jen šalba a klam, mámení: Gerda Blank sice stojí na prahu osmdesátek a znají uštěpačné bordely zapíraných rokenrolů, ale dívají se zpátky, ke garážmistrům špinavých písniček, umí se jim krásně splašit melodie motoru a někdy zkouší i přítlak spoileru, ale ať už je to jakákoliv dekáda (stoner) rocku, tedy zhusta současné škatulky novodobých vymítačů rockového ďábla, vždycky hledají melodii. Ne jako stájoví souběžníci Dead Popes Company, kteří tančí v krátkých linkách refrénů a neuznávají delší songy, Gerda Blank v sobě mají psychedelické kořeny šedesátkových tripů, dobře cítí výstavbu a nebojí se opakování, rozvíjí motivy a čas mají na vodítku, zároveň s ním umí šlehnout o zem, až cáká krev. Vlak, ve kterém jedou Foo Fighters, nikde nestaví, což neznamená, že se na něj Dÿse nestihnou vychcat, za nima stojí naschválníčci a recitujou: jedna dvě, blbka jde, nese pytel trávy. Ne, mathrockovým vzorcům příliš nedají, spíš jako by si chtěli hodit kostkou a hned zase jít. Přednosti tak můžete hledat různě: najdeme si kapelu, o které budeme psát „čeští Big Business“, ano? Nebo: samozřejmě, tahle kapela nepřináší nic nového a zaklínat ji „tuzemským“ kontextem by bylo poněkud oklešťující, ale pokud hledáme resumé, Gerda Blank je jedna z mála „pop-rockových“ kapel, která při surfování hudební historií nedrobí svůj talent a působí celistvě, a hlavně tu není ani náznak po urputné snaze o muziku s geografickým přesahem.
Odstavečkem samým pro sebe je poslední, titulní vál a rozprava o tom, jak jsou rituály nadčasové, zejména pokud se jedná o ty rockově výpravné. Dlouho to vypadá... vybavíte si ujetý tripoidní western Blueberry s Vincentem Casselem na meskalinu? Když nabijete ještě jednou a přidáte trochu arabského skéra, dostanete tíhu neklidného spánku na hranách světů, přírodní deka, když pronikne do hlavy, je ta nejtěžší ze všech, strach číhá v každé vteřině. Jeden z mála závěrečných nekonečných songů, který má nějaký smysl, tím spíš ve srovnání s předchozím průběhem hitových fláků. Můžete si to vyložit tak, že hudba vzniká a zaniká na spasených pastvinách zvukových koberců a že Gerda Blank má filigránský smysl pro efektovanou kytaru, nebo si to nemusíte vykládat nijak. Všechny písničky světa a pofidérní melodie jsou jen dočasným zkrášlením volného odpoledne, navrch bude mít vždycky dlouhá a pomalá hluková láznička, ve které se rozpouští rozum a hodnotící kritéria mizí. Boží deska.
redakce 26.02.2021
Zpěváka a kytaristu Vellocet Roll jsme posledně viděli s velkými kufry plnými vinylů. Které by vybral v Kabinet Records?
Vít Kořínek 25.02.2021
Daniel opouští varšavský pasťák a na doporučení sympatického duchovního z ústavu míří přes celou zem do zapadlé vsi pracovat v truhlářské manufaktuře.
redakce 24.02.2021
Vydavatele a producenta Dana Dudarce a jeho vydavatelství Minority Records čeká poměrně nabitý rok, chystá vydání hned tří titulů. Jaké písně ho provází životem? A co je jeho guilty pleasure?
redakce 23.02.2021
„Snažím sa robiť hudbu, ktorá znie, ako keď vidíš Rothkove obrazy, čítaš Kunderu, pozeráš Interstellar, počúvaš Pärta...“ Poznejte Dominika Suchého z Tittingur a Weltschmerzen.
Filip Rabenseifner 23.02.2021
Rubino nedosahuje pěveckých kvalit svého předchůdce Äsberga, který je klasicky školený operní zpěvák, což se podepsalo na zpracování vokálů.
su 22.02.2021
Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení festivalu v v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač.
Jiří Přivřel 22.02.2021
Nové album Distractions je plné zkoušení, hledání, osahávání a nakonec i úspěšného nalézání. Nechybí ani ohlédnutí zpět.
Jarmo Diehl 21.02.2021
Kanye West a Kim Kardashian jsou rozvedení, Hugo Toxxx masturbuje, nic co by vybočovalo z mezí tohoto světa.
Jakub Koumar 20.02.2021
V jednom starém stavení se odehrává příběh poslední hry brněnského herního studia Amanita Design – Creaks.
Richard Kutěj 19.02.2021
Únorový díl novinek na elektronické experimentální scéně není veselý, zato je pestrý.