Články

Rituály Gerdy Blank

Rituály Gerdy Blank

Jarmo Diehl | Články | 31.10.2013

Jak se to má s kapelou Gerda Blank, nikdo moc neví, ale fakt, že nemají žádný řádek v sekci Koncerty, neznamená, že už nejsou mezi námi. Stejně jako není pasé brněnské vydavatelství X Production, které nedávno vydalo nahrávku téměř zapomenutých divoženek My Name Is Ann, aniž by se o tom kdo dozvěděl. Když hodíte hrách na zeď, musíte ho třídit na zemi. A Gerda Blank, coby historická postava ženy, se v nedávné historii pokusila přeskočit berlínskou zeď, a i když byla zastřelena, pomyslná i faktická zeď se začala drolit. Tak se píšou dějiny, tak se nahrávají desky. Mýtotvorný začátek pokračuje, s trochou českého ironického fanatismu: dvoučlenná kapela Novozélanďana Rhyse Braddocka a Brita Stuarta Millse se z Aucklandu vydala do Evropy, sjela první evropské turné od Barcelony po Bosnu a usadila se v Brně. Proč? Netuším, ale tam se věci dějí bez emocí a mě spíš zajímá, jak se posunuli od pouštního rokenrolu k sonicyouth/pixiesovským pexesům na druhé desce Rituals.

Už o minulé, i v našich mediálních končinách velice příznivě přijaté desce Number (rovněž X Production na vinylu) se pro nedostatek důkazů a nedostatečnou slovní výbavu psalo, že jde o noiserockovou kapelu s přesahy tu k The White Stripes, onde k The Stooges. Jednotlivé etikety nejsou až tak důležité, spíš jejich mísení a průběžné pozice. V jednu chvíli se skutečně zdá, že jsou na dotek blízko no wave hrdinům a prasklým tětivám Sonic Youth, ale je to jen šalba a klam, mámení: Gerda Blank sice stojí na prahu osmdesátek a znají uštěpačné bordely zapíraných rokenrolů, ale dívají se zpátky, ke garážmistrům špinavých písniček, umí se jim krásně splašit melodie motoru a někdy zkouší i přítlak spoileru, ale ať už je to jakákoliv dekáda (stoner) rocku, tedy zhusta současné škatulky novodobých vymítačů rockového ďábla, vždycky hledají melodii. Ne jako stájoví souběžníci Dead Popes Company, kteří tančí v krátkých linkách refrénů a neuznávají delší songy, Gerda Blank v sobě mají psychedelické kořeny šedesátkových tripů, dobře cítí výstavbu a nebojí se opakování, rozvíjí motivy a čas mají na vodítku, zároveň s ním umí šlehnout o zem, až cáká krev. Vlak, ve kterém jedou Foo Fighters, nikde nestaví, což neznamená, že se na něj Dÿse nestihnou vychcat, za nima stojí naschválníčci a recitujou: jedna dvě, blbka jde, nese pytel trávy. Ne, mathrockovým vzorcům příliš nedají, spíš jako by si chtěli hodit kostkou a hned zase jít. Přednosti tak můžete hledat různě: najdeme si kapelu, o které budeme psát „čeští Big Business“, ano? Nebo: samozřejmě, tahle kapela nepřináší nic nového a zaklínat ji „tuzemským“ kontextem by bylo poněkud oklešťující, ale pokud hledáme resumé, Gerda Blank je jedna z mála „pop-rockových“ kapel, která při surfování hudební historií nedrobí svůj talent a působí celistvě, a hlavně tu není ani náznak po urputné snaze o muziku s geografickým přesahem.

Odstavečkem samým pro sebe je poslední, titulní vál a rozprava o tom, jak jsou rituály nadčasové, zejména pokud se jedná o ty rockově výpravné. Dlouho to vypadá... vybavíte si ujetý tripoidní western Blueberry s Vincentem Casselem na meskalinu? Když nabijete ještě jednou a přidáte trochu arabského skéra, dostanete tíhu neklidného spánku na hranách světů, přírodní deka, když pronikne do hlavy, je ta nejtěžší ze všech, strach číhá v každé vteřině. Jeden z mála závěrečných nekonečných songů, který má nějaký smysl, tím spíš ve srovnání s předchozím průběhem hitových fláků. Můžete si to vyložit tak, že hudba vzniká a zaniká na spasených pastvinách zvukových koberců a že Gerda Blank má filigránský smysl pro efektovanou kytaru, nebo si to nemusíte vykládat nijak. Všechny písničky světa a pofidérní melodie jsou jen dočasným zkrášlením volného odpoledne, navrch bude mít vždycky dlouhá a pomalá hluková láznička, ve které se rozpouští rozum a hodnotící kritéria mizí. Boží deska.

Info

Gerda Blank - Rituals (X Production, 2013)

http://gerdablank.bandcamp.com/

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Bob Hardy (Franz Ferdinand): Je to skvělý

redakce 27.06.2019

Dělat rozhovor se skotskými indie rockery Franz Ferdinand, když tušíte, že to pro každého z nich bude xtá dvanáctiminutovka v řadě, to je svého druhu řehole.

He is here with us all (Cave In)

redakce 27.06.2019

Naivní představa, že bude v podzemí lépe, a ještě naivnější pocit, že po roce po tragickém odchodu basáka Caleba Scofielda už nebude třeba kapesník...

Nowa muzyka, stará taky

redakce 26.06.2019

Organizátoři se chlubí 25 tisíci fanoušky ve dvou dnech, a i když je třeba být pozorný u podobných cifer, lidí bylo určitě nejvíce, co areál v rámci festivalu Nowa muzyka…

Poslední poleno pod pekelný kotel (Slayer)

redakce 26.06.2019

Vše velmi jednoduché, tisíckrát viděné, ale funkční, efektní i efektivní. Rozlučka se Slayer.

Košické morské panny vracajú úder (Business Mermaid)

redakce 26.06.2019

Album Light Delight zhudobňuje práve pocity stiesnenosti, všadeprítomnej šedivosti všedných dní, stereotypného kolobehu a stresu z nezvládania valiacich sa deadlinov.

Ivan Hronec (Edison Filmhub): Nemáš kino, nemáš pravdu

redakce 25.06.2019

V pražské Jeruzalémské ulici se zkraje června otevřelo nové kino Edison Filmhub, pročež jsme se zeptali ředitele Film Europe Ivana Hronce.

Hradby Samoty: Priestor pre každého, ale našťastie nie pre všetkých

redakce 24.06.2019

Hradby Samoty, to není zrovna normální festival, a to jak lajnapem, tak umístěním i celkovou myšlenkou. Víc nám řekla dvojka z pořadatelského týmu.

Vstupní prohlídka: Timbertwig

redakce 24.06.2019

Timbertwig mají za sebou jedno EP, ale písniček je více, jinak by taky nemohli koncertovat po Evropě.

Mimozemský král pohody Kurt Vile

redakce 23.06.2019

Rozvážný folkový vyprávěč Vile v dnešním uspěchaném světě pestrých instragramových obrázků opravdu působí jako mimozemšťan...

John Zorn’s Bagatelles Marathon: Divy interpretace

redakce 23.06.2019

Událost roku? Koncertní pásmo Bagatelles Johna Zorna do téhle kategorie spadalo už dlouho dopředu.