Články / Rozhovory

Robin Wattie (Big Brave): Mám strach z hodně věcí

Robin Wattie (Big Brave): Mám strach z hodně věcí

Kremace | Články / Rozhovory | 18.05.2019

Do lesa se zavolá: Big Brave! A z něj se ozve: Nezkrotná bouře rezonujících kytar a intenzivního ženského vokálu z kanadského Montrealu! Vydávají u Southern Lord a jejich kombinace slowcore a sludge je natolik nátlaková, že jsme ještě zavolali za moře pro pár dalších vodítek. Spojily jsme se s Robin Wattie u příležitosti jejich evropského tour a vydání čtvrté desky A Gaze Among Them. Už od prvních slov z ní bylo znát nadšení a radost z toho, co ji obklopuje a co tvoří. Zpěvačka a kytaristka, která nepotřebuje poučovat a která se nenechá stáhnout na dno chmurných myšlenek.

O vaší hudbě se mluví jako o experimentálním rocku, doomu, postmetalu… jak bys ji popsala ty?
Spousta lidí by nás tak zaškatulkovala. Každopádně my jsme nikdy necítili, že bychom do nějakého z těchto žánrů přesně zapadali, přestože naše hudba zní jako doom nebo postrock. Jsme spíš experimentální směs heavy minimalistického rocku, hrajeme nahlas, je to dost katarzní hudba…

Obal posledního alba docela přesně vystihuje jeho atmosféru. Gaze Among Them jako by zářilo…
Snažili jsme se do alba dostat opravdu vše, tudíž ono „záření” je správné slovo. Postoupili jsme na další stupeň naší tvorby a přístupu k hudbě obecně. A tento posun jsem se pokusila vyjádřit i pomocí obrazu.

Jaký je největší rozdíl mezi vaší minulostí a současností?
Album Ardor bylo hodně založeno na Matově (Mathieu Ball, kytarista Big Brave, pozn. a.) práci, vzal si jej celé na starost. To poslední jsme naopak tvořili společně, a to během čtyř měsíců. Na Ardor jsme dělali několik let. Teď jsme všechno dělali od píky, před nahráváním jsme měli hotovou jen jednu píseň a zbytek ladili ve studiu. Snažili jsme se ale udržet stejný minimalistický a repetitivní koncept.

Studovala jsi zpěv?
Nikdy jsem nebrala žádné hodiny, zpívala jsem si sama doma do hudby, kterou jsem poslouchala. Nezpívala jsem ani v žádné v kapele. S tím jsem začala až v době, kdy mě Mat začal učit hrát na kytaru. Bydleli jsme spolu a hráli spolu. Myslím, že i proto používám svůj hlas podobně, jako když hraju na kytaru, snažím se o jednoduchost.

reportáž z loňského koncertu Big Brave v Praze najdete tady

Jaké jsou tvé oblíbené zpěvačky?
Těch je spousta… Nejdéle ale poslouchám bluegrassovou Gillian Welch, zbožňuju její hlas. Je smutné, jak je nedoceněná. Pak je tady Wendy Rene, soulová zpěvačka s fenomenálním hlasem. Nikdy nevydala celé album, jsou od ní známy jen singly, které dalo dohromady vydavatelství The Light in The Attic coby reissue. Všechny nahrávky zní jako demo, zvuk je syrový a je z toho znát, že během nahrávání hodně experimentovala. Její intonace, čistota a krása hlasu je pro mě velmi inspirativní. Je ale tolik skvělých zpěvaček, mám ráda Grouper a její práci s hlasem. Nebo třeba countryové zpěvačky jako jsou Loretta Lynn nebo Dolly Parton. Tirzah…

Slyšela jsem, že Big Brave byl zpočátku folkový project. Jak se udála transformace v experimentální doomovou kapelu?
Velice jednoduše, hrála jsem na akustickou kytaru a Mat mi na ni omylem šlápnul a zlomil ji. Měla jsem jen tu jednu kytaru, což byl důvod, proč jsem pak sáhla po elektrice. To jsem chtěla vždycky.

Ráda bych se zeptala na spolupráci s Godspeed You Black Emperor!, Efrimem Manuelem Menuckem…
S GYBE! jsme měli obrovské štěstí. Afrim měl mít tou dobou koncert se Silver Mt. Zion v Montrealu. Když jsme zjistili, že k sobě hledají support, poslali jsme jim prostě email a zeptali se, jestli bychom jim nemohli předskakovat. A oni řekli ano. A byl to hlavně Afrim, kdo nám tuto příležitost dal. Stali se z nás přátelé, i proto jsme ho oslovili s tím, jestli by nechtěl nahrát naše album, a on nabídku přijal. Je opravdu zajímavé sledovat, kdo Afrim je. Opravdový hudebník, ztělesnění hudby. Nepotřebuje nijak navádět, vždy si zvolí vlastní cestu, nikdy jsme ho při nahrávání nikam nesměrovali. Bylo tak krásné, když poprvé hrál v jedné z našich písní, dostal ji na úplně jinou úroveň.

Možná to bude znít jako klišé, ale jak bys reagovala na výrok, že se k ženám-hudebnicím přistupuje jinak. Je na ně vyvíjen větší tlak, mám pocit, že se toho od nich víc očekává…
Zjistila jsem, že být ženou v téhle branži, a o to víc v její tvrdší odnoži, není jednoduché, dokáže to člověka izolovat od ostatních. Muži ke mě přitupují jinak. Mají potřebu mi se vším pomáhat, radit mi a něco mi doporučovat. Třeba když mi říkali, že na to, co chci hrát, používám špatnou kytaru. Naserte si, vůbec nemůžete vědět, co chci dělat. Necítím, že bych měla dostatek prostoru… Tohle rozebírám v jednom mém textu z posledního alba, který se jmenuje Muted Shifting of Space. Pojednává o tom, jaké to je být ženou v hudebním prostředí. Když jsem na tour obklopena muži a nehraje roli, jak blízcí mi jsou, uvědomuju si, jak je pro mě tohle prostředí cizí, jak není určeno pro mé tělo, pro lidi jako jsem já…

Z čeho máš strach?
Často se bojím lidí, které jsem ještě nepotkala, které třeba potkám na tour, které ještě neznám… Mám strach z hodně věcí. Neber mě špatně, mám radost z toho, že jsme vydali novou desku, jenže pořád ve mě převládá strach z lidí a z toho, čeho všeho jsou schopni. Uvědomuju si, že jsou schopni konat i dobro, ale udržet si tuto myšlenku, kupříkladu když víte, že je americkým prezidentem Donald Trump, je opravdu těžké.

Někdy je složité udržet se na pozitivní vlně…
To si uvědomuju, v podstatě jsem ale pozitivní člověk. Přestože jsem ráda, že vůbec zaplatím nájem, svůj život miluju. Jsem vděčná za přátele a za to, jak bohatý můj život je.

Info

Big Brave
bandcamp kapely

Živě:
Big Brave (ca) + My Disco (aus) + Brutus (be) + Five Seconds to Leave + Tosiro
19. 5. 2019 17:35
Fuchs2, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Michael Gira (Swans): Nebyť karikatúra

Lucia Banáková 23.09.2020

Michael Gira má bohatý životopis, začína zložitým detstvom, nie každému sa podarí osláviť šestnáste narodeniny vo väzení za predaj hašišu v Jeruzaleme. Rozhovor.

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek 01.09.2020

Dmitri pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech.