Jakub Šilhavík | Články / Reporty | 07.07.2014
Závěrečné festivalové dny bývají kruté, probdělé noci a polní podmínky si vybírají svou daň - stanové městečko tradičně připomíná kulisy post-apokalyptického filmu a návštěvníci se změní v oživlé mrtvoly, zoufale toužící po oáze stínu. Nelehkého úkolu probrat ospalé publikum se chopili slovenští Walter Schnitzelsson - energický rock’n’roll střídaly uhlazené, ale o to chytlavější popěvky, které přihlížející postupně přiváděly do varu. Body navíc si vysloužili také za vtipnou a bezprostřední komunikaci. Nehudební zpestření nabídl bohatý doprovodný program, za pozornost stála filmová přehlídka v jednom z hangárů, improvizované koupaliště přímo v areálu nebo skateboardová exhibice na vertikální rampě.
Angličani The Feud od začátku působili jako doma a není divu, když u nás už odehráli řadu koncertů. Kytarovku britského střihu naředili chytlavými elektronickými podmazy a úspěch byl zaručen. Vlnu retra, která se táhla celým sobotním programem, odstartovali Blue Effect s rozhlasovým big bandem Gustava Broma. O chvíli později na ně navázali náctiletí delikventi The Strypes, kteří se vrátili zpátky ke kořenům rockové hudby a nabídli poctivý šedesátkový revival se vším všudy – prim hrála vypilovaná image, floutkovská arogance a archaická kytarová sóla. Otázkou zůstává, nakolik své vystoupení brali skutečně vážně, ovšem zábavná show vyzněla v dnešní době posedlé aktuálními trendy jako malé zjevení, škola ro(c)ku v praxi.
Hlavním tahákem sobotního programu se dle očekávání stalo megalomanské vystoupení Lucie, která se po vyprodaném comebackovém turné minimálně na další dva roky opět odmlčí. Předsudky stranou, Lucie patří k tomu nejlepšímu, co tuzemský hlavní proud po roce 1989 vyprodukoval - přímočarý pop-rock se všemi plusy i minusy, jako jsou podbízivost, prázdné veršotepectví nebo velká gesta. Lucie na Rock for People od začátku rezignovala na moment překvapení a držela se osvědčeného scénáře, což patnáctitisícový dav fanoušků více než kvitoval. Sborový zpěv prakticky nebral konce, ať už se kapela vytasila s hymnou Amerika nebo zapadlým singlem ze začátku kariéry. Propracovaná pódiová show včetně pyrotechnických efektů snesla srovnání se zahraničními hvězdami a čtveřice Koller, Kodym, P.B.CH. a Dvořák podala profesionální výkon, přestože o týmovém duchu nemohla být ani řeč - dění na scéně připomínalo spíše souboj o světla reflektorů a hranice sebeparodie byla místy povážlivě blízko. Dvouhodinová délka setu byla poslední festivalový den na část návštěvníků příliš, přitom by neškodil kritičtější přístup k vlastní tvorbě a vyřazení dnes už pouze úsměvných skladeb Trumpety, Zkamenělý dítě nebo Kengi. O poznání minimalističtější zážitek slibovala na talentové Zoot Stage dvoučlenná dívčí formace Deap Vally, která se zhlédla v těžkotonážních riffech Led Zeppelin a Black Sabbath. Poté se už rozhostila tradiční festivalová diskotéka, kdy se reprodukovaná hudba ozývala na každém rohu.
Oslava dvacátých narozenin Rock for People proběhla hladce, bez nejmenšího zaváhání. Pořadatelé naplno zužitkovali nasbírané zkušenosti, absenci velkých jmen vynahrazovaly mladé hudební objevy a počasí i přes nepříznivou předpověď vyšlo na jedničku, jedinou kaňkou tak byla nižší návštěvnost než obvykle.
Rock for People
5.7. 2014, Festivalpark, Hradec Králové
foto © Nikola Hrušáková
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.