Jiří Zahradnický | Články / Recenze | 03.10.2015
Spolupracovník Plastic People of the Universe, člen DG 307 a dalších kapel a dlouholetý frontman Garáže Ivo Pospíšil nepatří k rockerům se zduřelým egem. Jeho vzpomínková knížka Příliš pozdě zemřít mladý je věcná, přímočará, místy i vtipná, ale především dost věrohodná.
Proč věrohodná? Tak zaprvé, Pospíšil je vnímavý člověk se zdravým úsudkem a dobrou pamětí, a zadruhé, protože na rozdíl od většiny „androšů“ nikdy moc nepil, jsou jeho vzpomínky mnohem míň mlhavé. Pospíšilův věcný, místy téměř lapidární způsob vyprávění je cenný především proto, že český underground je už dlouhá léta opředen mnoha mýty; paměť však, jak známo, často klame a navíc, lidé nejednou vnímají stejné věci úplně rozdílRock´n´roll v srdci (memoáry Ivo Pospíšila)ně. Proto se Pospíšilův pohled může nejen v detailech, ale i v zásadnějších věcech lišit od toho, co ve svých vzpomínkách již dřív zachytili Hlavsa, Jirous nebo Chadima.
I když Pospíšilova kniha nemá vysloveně demytizační charakter, český underground v jeho podání působí dost tragikomickým dojmem. Ovšem každý, kdo prožil alespoň část popisované doby, dobře ví, jak odvážný byl v podstatě jakýkoli otevřený protest. Proto není divu, že se z toho, aby „parta mániček mohla mlátit do kusu plechu, nebo spíš aby za to nešla sedět“, stalo politikum.
Příliš pozdě zemřít mladý je knížka o člověku, kterému se už v dětství stala hudba vším a o něco později se víceméně náhodou ocitl v okruhu kolem raných Plastic People of the Universe. Je to četba o krátkých i celoživotních přátelstvích, křivdách, podrazech, úspěších a pádech i obavách z věčných policejních represí. Pospíšil sám sebe líčí jako činorodého člověka, který nikdy neměl rád hospodské „jalové tlachání“ a do undergroundové sekty zmítané nekonečnými žabomyšími spory se svou slabostí pro přímočarý rock´n´roll nikdy úplně nezapadl. Proto není divu, že byl během let z různých hudebních společenství hned několikrát exkomunikován; nejprve Rock’n’roll v srdci (memoáry Ivo Pospíšila)z undergroundu, poté z alternativy a nakonec i z kapel, které sám zakládal. Brzy pochopil, že pravidla smečky jsou neúprosná: „Když totiž nějakým způsobem vyčnívám, těm, co smečkou hýbají, překážím a musím být vyhnán…“
Pospíšil si v knize zachovává věcný tón, sám sebe vidí velmi střízlivě a nikomu nepoklonkuje, spíš naopak. Překvapivě nešetří ani své dlouholeté přátele Pavla Zajíčka a Mejlu Hlavsu; vůbec nejhůř však z knihy vychází Milan Knížák, který v proslul ideovými spory s hlavním teoretikem undergroundu Ivanem Jirousem. Pospíšil ho zmiňuje hned na dvou místech na začátku knihy, nejprve v souvislosti s happeningem Keep Together, který Knížák sice vymyslel, ale pak se ho raději nezúčastnil, a poté ještě v souvislosti s koncertem v Českých Budějovicích, který skončil brutálním policejním zátahem.
K ústupu zavelel náš hrdina největší, sám Milan Knížák, což pro nás znamenalo totéž, jako kdyby husitů zavelel k ústupu sám Žižka. Jenže Knížák není Žižka. Schoulil se na zadní sedadlo mého tudora, přikryl se velkým bubnem DG 307 a odtud tiše řval: „Jdou po mně! Jeď!“
Zbaběle jsme uháněli ku Praze a neměli jsme ani ponětí o tom, jak policejní úderka máničky zmasakrovala, jak je za neustálého mlácení zahnala na nádraží a jak je tam nechala projít legendární pendrekovou uličkou až do speciálně vypraveného vlaku. Já se o tom dověděl až druhý den U dvou slunců. Mejla už tam seděl nad půllitrem a s tragickým výrazem ve tváři mě přivítal: „Je to úplně v prdeli…“ A ono to tak opravdu bylo.
Rock’n’roll v srdci (memoáry Ivo Pospíšila)V hustě zalidněné knížce, v níž Pospíšil popisuje i některé až komické proměny lidí po pádu společného nepřítele, se v Praze mihne i přívětivý Frank Zappa a nesnesitelně arogantní Lou Reed. Po vyloučení z Garáže Pospíšil hraje v kapele s Ivanem Králem a kromě toho se začíná věnovat manažerské, promotérské a obchodní činnosti, zejména v souvislosti s vybudováním pražského klubu Radost FX. Z pádu na dno na přelomu posledního desetiletí ho vytáhne opět hudba. Má svůj pořad Radiu 1 a začíná vystupovat po klubech jako DJ s pořadem Tea Jay Ivo. V něm se vrací do 50. a 60. let, do doby, jak tvrdí, „kdy měla hudba ještě sílu“. V tom se mýlí, hudba sílu neztratila, změnily se jen okolnosti jejího vnímání a „silnou“ hudbu je třeba na dnešní naprosto nepřehledné scéně víc hledat. Pokud však tato víra dává jeho práci smysl, je to krásné.
Ivo Pospíšil, Vladimír Jurásek - Příliš pozdě zemřít mladý (BiggBoss, Praha 2015)
www.biggboss.cz/news/3574
Autor textu je spolupracovník magazínu Full Moon a provozuje kulturní blog www.moderni-revue.cz.
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.