Články / Reporty

Rodina na pódiu i pod ním (Anathema)

Rodina na pódiu i pod ním (Anathema)

Davo Krstič | Články / Reporty | 03.11.2017

Je řada důvodů, proč nad tvorbou liverpoolské Anathemy ohrnovat nos. Vždyť je to jen trochu lepší emo, že… a ty smyčce k tomu! A vážně může dnes ještě někdo s vážnou tváří zpívat „and my love will never die/ and my feelings will always shine“? Je řada důvodů, proč Anathemu obdivovat – stačí vidět kapelu naživo. Skvěle sehrané, skvěle odzpívané – to může být pro muzikanty často nedostižná meta, u Anathemy je to ale vlastně očekávaný standard. Přes vynikající instrumentální a pěvecké výkony však jejich aktuální pražské vystoupení nebylo profesionálně chladné. „Ten prostor je opravdu zvláštní, je to jako hrát v předsíni, takový rodinný koncert,“ prohlásil krátce před koncem koncertu Vincent Cavanagh a myslel to jako pochvalu. Lucerna Music Bar má svůj genius loci – kapelu máte na dosah ruky, mezi hudebníky a vámi není žádná bariéra. Atmosféře určitě napomohlo i to, že pořadatelé ohlásili „vyprodáno“ – sice až v den koncertu, ale přece…

Než vstoupila na pódium Anathema, dostali prostor předskokani Alcest. Jejich postrock, ve kterém jsou slyšet i ozvěny black metalu, shoegaze a grunge, si ale měli možnost vychutnat jen ti šťastlivci, kteří se včas dozvěděli o posunu začátku koncertu – jen několik hodin před startem totiž pořadatelé (a Anathema na Facebooku) oznámili, že místo v sedm večer se začíná už v šest. I tak byl sál velmi slušně zaplněný a po skončení setu vytleskával Alcest zpátky. Vydařenému vystoupení, které rozhodně nebylo jen výplní před nástupem hlavní hvězdy, uškodil jen utopený vokál, který v hlasitějších pasážích zanikal.

Před dvěma lety v brněnské Flédě se Anathema rozhodla vzpomínat a vrátit se až ke svým začátkům, letos přivezla do Prahy aktuální album The Optimist a během více než dvouhodinového vystoupení jej stihla přehrát téměř celé. Začalo se instrumentálkou San Francisco, po které přišel osvědčený dvojblok Untouchable Pt. 1 + Pt. 2 z alba Weather Systems. První část odzpíval zaplněný bar společně s kapelou. „Byl jsem na koncertě U2, kde bylo padesát tisíc lidí. Tady je vás mnohem míň, a přitom je tu stejně skvělá atmosféra jako tam,“ shrnul principál a hlavní řečník Daniel Cavanagh. Koncert U2 pak o chvíli později zmínil ještě jednou. „Když jsem tam byl, viděl jsem první tři čtvrtě hodiny jen přes displej mobilu. Když už chcete natáčet nebo fotit, držte ruce dole, protože za váma jsou lidi, kteří chtějí vidět kapelu, ne váš mobil,“ požádal Daniel ty, kteří musí hned všechno sdílet na Chlubítko. Po těch, kteří jeho žádost ignorovali, pak během koncertu vrhal zlé pohledy. Jinak ale bavil a hecoval – při Closer dokonce vyzval fanoušky, ať si zaskáčou, což šlo v zaplněném klubu obtížně, ale kdo mohl, aspoň se o to pokusil.

Kromě ukázek z novinkového alba sestával setlist z výletů do minulosti, přičemž nejdále se šlo k přelomovému albu A Fine Day to Exit – aby ne, když je aktuální The Optimist jeho pomyslným pokračováním. Jak je zvykem, Vincent se za mikrofonem střídal s Lee Douglas, která téměř neopouštěla pódium a dokonce nahrazovala Vincenta v pasážích, které ve studiové verzi zpívá sám – například v refrénech Dreaming Light a Distant Satellites. Chválit jejich sladěné pěvecké výkony by bylo jako vozit sovy do Athén. Skvěle odehraný koncert bohužel ke konci ztratil tempo – tam, kde měla přijít gradace, se trochu zpomalilo. V Distant Satellites to ještě vytrhl bubenický souboj, jenže pak přišla rozvláčná Springfield z nové desky a po ní ještě pomalejší The Exorcist coby ukázka z Danielova sólového alba. Patos prostě k bratřím Cavanaghovým patří, ať už v muzice nebo v proslovech, a tak se končilo myšlenkou o jedné velké rodině na pódiu i pod ním. Na viděnou příště, pokud možno opět v Lucerna Music Baru.

Info

Anathema (uk) + Alcest (fr)
28. 10. 2017 Lucerna Music Bar, Praha

foto: Tomáš Rozkovec

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...

Contempuls 2019: Formy pro emoce (Ascolta, Satoko Inoue)

Jan Starý 26.11.2019

Kombinování médií je velkým tématem dneška, jen výjimečně je ovšem takto dotažené, smysluplné a působivé.

Nedělní chvilka s Kadebostany

Adéla Poláková 26.11.2019

Zpěvačka Kristina Jakovleva se upřeně dívá do dálky a přísný výraz skupiny podtrhuje podsaditý pozounista Ross Butcher svými výraznými sóly.

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.