Články / Rozhovory

Romain Tardy: Digitalita je samozřejmá, jen jí dát smysl

Romain Tardy: Digitalita je samozřejmá, jen jí dát smysl

Eliška Míkovcová | Články / Rozhovory | 09.05.2019

Francouzský vizuální umělec Romain Tardy se stal známým jako zakladatel umělecké vizuální skupiny ANTIVJ. Po opuštění tohoto uskupení v roce 2013 se věnuje AV instalacím, světelnému i zvukovému designu a dalším spřízněným disciplínám. S jeho tvorbou jsme se mohli setkat na festivalech Signal a Lunchmeat. Nyní ho oslovili kurátoři Markéta Fantová a Jan K. Rolník a pozvali jej k projektu 36Q° na Pražské Quadriennale. Zde povede skupinu významných umělců z mnoha oborů – od hudby přes VR technologie až po světelný design. Jádrem projektu bude instalace Blue Hour - experimentální interaktivní prostředí, které zaplní celý prostor Malé sportovní haly na Výstavišti.

Máte za sebou různé formy umělecké spolupráce, především s hudebníky jako Nosaj Thing, Stromae, Jay-Z nebo Flying Lotus. Jaký je váš vztah ke scénografii nebo divadlu obecně?
Většinu svých instalací bych zařadil do jakéhosi širšího okruhu performativního umění. Nejsem ale tolik zběhlý v divadelní scénografii a divadlu se běžně nevěnuji. Považuji se spíš za vizuálního umělce a většinou se zaměřuji na umělecké instalace. Často pracuji se světlem, používám hodně digitálních pomůcek. Projekt Blue Hour, který jsme začali připravovat pro PQ 2019, se zaměří na fyzickou zkušenost diváků, kteří z naší práce vytvoří performativní umění. Při pohybu po scéně budou muset zapojit všechny smysly, v podstatě se chovat jako herci na scéně.

V textu k projektu Blue Hour mluvíte přímo o imerzivním účinku vaší rozsáhlé instalace. Imerzivní divadlo je přitom silný fenomén posledních deseti let. Hodláte s tímto divadelním proudem nějak pracovat?
Vycházím jednoduše z prostředí, ve kterém se pohybuji, tj. nejčastěji z prostředí vizuálního umění. Cílem je přenést mé zkušenosti z digitálních vizuálních instalací do divadelních podmínek. Klíčovým znakem Blue Hour je velmi různorodá umělecká kolaborace se specialisty na VR, sound designery a dalšími. Budou to např. John Richards, Pavla Beranová, Tereza Stehlíková, Robert Kaplowitz, Joris Weijdom, Paul Cegys, Shannon Harvey. Celý tento tým „odborníků“ by měl přinést nový pohled na odvětví, která se nějakým způsobem běžně používají v divadelní praxi.

To ale nebudou jediní umělci, kteří by se měli na Blue Hour podílet. Každý z těchto oborových vedoucích plánuje do svých týmů zapojit ještě další spolupracovníky. Kolik lidí tedy nakonec bude na Blue Hour dělat?
To si stále ještě ujasňujeme. Celá idea je taková, že každý z „vedoucích“ se pokusí zapojit co nejvíce mladých umělců, studentů apod. tak, aby celý projekt, kromě samotného tvůrčího procesu a určitého výsledku, fungoval také jako platforma ke sdílení zkušeností a vědomostí. Já sám bych v tom měl fungovat jako koordinátor a jakýsi prostředník jednotlivých odvětví. Rádi bychom z celého projektu vytvořili kreativní ekosystém o několika úrovních.

více o Pražském Quadriennale zde

Na české poměry se to všechno jeví jako velmi rozsáhlý projekt. Je to i pro vás nová zkušenost?
Ano, i pro mě je Blue Hour velký projekt. Malá sportovní hala na pražském Výstavišti je poměrně dost velký prostor pro podobou instalaci nebo performanci, i když měřítko samozřejmě není to hlavní. Pracoval jsem i s rozsáhlejšími prostory, ale to bylo většinou venku. Takže to pro mě nejspíš bude první instalace v tak velkém uzavřeném prostoru. To nám umožní vystavět určitý vnitřní svět; můžeme pracovat i se stropem a podlahou, přiřadit jednotlivým poschodím vlastní atmosféru a tak dále.

K čemu odkazuje název Blue Hour?
Blue hour je označení pro denní dobu těsně před setměním, kdy se obloha barví do zvláštních barev, šeří se a vše okolo dostává nejčastěji právě modrou barvu. Přeneseně by měl název také odkazovat k nejasné hranici mezi dvěma jevy nebo světy: mezi dnem a nocí, virtuálním a reálným, fyzickým a digitálním. V širším slova smyslu by tento „tranzitní stav“, jak o něm při přípravách mluvíme, měl samozřejmě vypovídat o dnešku, kdy se nacházíme na rozhraní predigitalní a postdigitální éry a na počátku internetové provázanosti.

Nemáte pocit, že v období „post-“ už dávno žijeme?
Ano, když říkám, že se nepovažuju za digitálního umělce, je to spíš proto, že v tzv. post-digitálním světě je podle mě digitalita už tak samozřejmá, že vypichovat tento aspekt umělecké práce je jako tvrdit, že pracujete s elektřinou. Ale neříkám, že jsem post-digitální umělec, spíš se snažím tvrdit, že nejsem digitální umělec, což je rozdíl. Pro mě je to jen způsob, jak vyjádřit, že např. internet už není žádné téma; je všude.

Pražští diváci mohli vaše práce vidět jak na dvou ročnících festivalu Signal, tak už např. v roce 2010, ještě v dobách vašeho angažmá v ANTIVJ, na festivalu Lunchmeat. Je to jen náhoda, nebo vám něco specifického na Praze vyhovuje?
Mimo to, že nevěřím na náhody, je pravda, že se zdejšími lidmi vycházím velmi dobře, mám tady za tu dobu spoustu přátel. V uměleckých kruzích je cítit zvláštní dynamický náboj. Přijde mi, že místní umělci hodně cestují, ale přesto zvládají dělat spoustu věcí také „doma“. Mám pocit, že existuje určité napětí mezi nezávislou scénou a jednotlivými institucemi, což mi v konečném důsledku přijde plodné. Umělci jsou zde velmi otevření okolnímu světu.

Vaše instalace často pracují s architekturou. Pro vaši zatím poslední – Future Ruins na Karlínském náměstí – jste si vybíral umístění sám, nebo vám bylo vybráno jako určitá výzva?
Future Ruins je projekt, který vyžaduje specifické prostředí, tj. nějakou starobylou či starou budovu. Cílem je vždy vyvolat kontrast mezi prostředím a digitální světelnou instalací, která obecně evokuje ruiny. Takže spíš záleželo na charakteru místa, který měl podpořit základní otázku: Jak budou jednou vypadat ruiny dnešního světa?

Kam směřuje vaše uvažování o „hmatatelném světle“ a jeho instalacích? Skupinu ANTIVJ jste opustil už před nějakou dobou. Co je pro vás dalším krokem?
No, kdybych to věděl, už bych tam dávno byl... Z osobního hlediska mi jde o vytvoření pevnějšího propojení toho, co dělám, s velkými otázkami, kterým lidstvo čelí: od klimatických změn po využívání osobních dat. Když totiž dostanete možnost prezentovat své umění před tolika lidmi, stáváte se odpovědnějšími. Cílem není dávat jasné odpovědi, ale spíš sdílet jakési znejistění. Měli bychom se ptát, jakým způsobem může naše umění přispět ke zlepšení světa... Takže místo abych se teď zabýval vylepšováním používané techniky, snažím se přemýšlet, jak celému digitálnímu světu, který budujeme, dát nějaký smysl.

Info

Pražské Quadriennale 2019
6. - 16. 6. 2019 10:00
Výstaviště Holešovice, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Phobia Records

redakce 29.11.2019

Label a distro Phobia Records se soustřeďuje na temné odnože všech mutací hardcoru a metalu, ať už jde o zemitý sludge nebo zběsilý crust.

3na3: Dan Sywala

waghiss666 21.11.2019

„Chci být rock'n'rollový novinář na volné noze!“ Velká ambice? Dan Sywala je nezmar. Pořádá poslechovky pro slepce, píše pro několik různých médií, má vlastní online žurnál.

The Sherlocks: Arctic Monkeys jsou moderní Beatles, my chceme hrát na Měsíci

Ondřej Čížek 16.11.2019

První album Live for the Moment si ukradlo šestou pozici v britském prodejním žebříčku, pokračování Under Your Sky se masivnějším kytarovým zvukem rozeznělo letos v říjnu. Rozhovor.

Douška vydavatelská: Nona Records

redakce 13.11.2019

Matěj Kotouček z labelu Nona Records po třech letech fungování v symbióze podpory klubových akcí a vydávání experimentálního elektra migruje do Prahy.

Pojď ven s Dominikem Zezulou

redakce 06.11.2019

Na co se teď nejvíc těší textař, zpěvák, polovina post-hudby a zakladatel projektu Děti mezi reprákama Dominik Zezula?

Kevin Morby: Udělat víc lidí šťastných než nešťastných

Jakub Peřina 31.10.2019

Smutný pohodář Kevin Morby míří poprvé do Prahy a v rozhovoru prozrazuje, s jakými pocity psal svou novou desku Oh My God. Tedy mimo jiné.

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Anna Mašátová 24.10.2019

Jeden večer, dvě města, dva divadelní prostory propojené současným tancem, hudbou a technologiemi. Proč? To nám řekla autorka projektu.

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

Petr Ferenc 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

Michal Pařízek 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.