Články / Reporty

Romeo, Julie a Thom Yorke (Radio and Juliet)

Romeo, Julie a Thom Yorke (Radio and Juliet)

Maria Pyatkina | Články / Reporty | 09.08.2020

Romeo a Julie a Radiohead. „Možná to vypadá jako troufalé spojení,“ říká brožura k tanečnímu představení Radio and Juliet, není ale spíše trapné? Spojit nejznámější příběh o lásce s hudbou jedné z nejpopulárnějších světových kapel, archetypální milostnou tragédii s archetypální depresivní postavou rockové hudby? Renomovanému choreografovi a velkému fanoušku britské skupiny Edwardu Clugovi to tak nepřišlo a rozhodl se klasické literární dílo převyprávět po svém pomocí jazyka současného tance. Začalo to duetem na skladbu Life in a Glass House, který připravil pro baletní soutěž v Nagoji, ten se pak vyvinul v plnohodnotné hodinové představení, které od svého vzniku v roce 2005 objelo celý svět. Česká premiéra se měla odehrát teprve letos v květnu, byla ale kvůli pandemii přesunuta na srpen a konala se v brněnském Mahenově divadle.

I přes to, že se jednalo o představení současného baletu, divadlo ten večer vypadalo, jako by se dávalo Labutí jezero. Ani tropická vedra neodradila publikum od elegantních večerních šatů a lodiček, snad nejkrásnějších, co jsem viděla za celých osm let života v Česku. Na chvíli jsem si kvůli černé minisukni mezi postaršími dámami v přízemí pompézního sálu připadala děsně nepatřičně, povědomé kňučení Thoma Yorkea mě vrátilo do vlastní kůže. Ano, nejsem tady omylem – na jevišti se objevila minimalisticky oblečená baletka, aby trhavými pohyby sekundovala počítačovému hlasu ze skladby Fitter Happier. Prý se mělo začít Juliiným zármutkem po Romeově smrti, což celkem sedělo.

Clug o představení tvrdí, že v něm příběh vypráví jaksi pozpátku, ve skutečnosti ale vůbec nemá smysl pečlivě sledovat chronologii. Jisté pasáže navodí scény z původní tragédie, současný tanec se ale opravdu vyplatí vnímat spíše city než myslí. Choreografie pro šest mužských tanečníků a pouze jednu ženu, oproštěná od křiklavých kostýmů a dekorací, je ladná, ale znepokojivá. Citlivá dynamika pohybů je dokonale sladěná s tepající hudbou; klasické baletní prvky do ní vnáší spíše strojovou odosobnělost než tradičně s tímto tancem spojovaný půvab, což do úzkostných tónů Radiohead rozhodně zapadá. Některé momenty mi vyrazily dech: ostrým světlem zvýrazněné statické pózy Romea a Julie v posledních okamžicích před smrtí nebo intenzivní scéna souboje a vraždy (Merkucia Tybaltem?), po které následovala neuvěřitelně křehká a upřímná zpověď v podobě mužského sóla na Bullet Proof… I Wish I Was. Ke konci jsme se vrátili na začátek: Julie cukavě a zraněně vyznala naposledy lásku mrtvému Romeovi, nepřirozeně se zabalila do uzlu a rázně trhla hlavou jako vypnutý robot. Tma, potlesk.

Rozsvítila se světla, na podiu se objevily pestré květiny se slunečnicemi. Utíkala jsem ve snaze ochránit v sobě dozvuk křehké tragédie. Právě tu dokázal Edward Clug pomocí perfektního pohybového jazyka vystihnout ve svém představení, kde spojil dva zásadní, ale odlišné kulturní fenomény. Trapně ve výsledku působilo spíše oslňující neobarokní zlato, soupeřící s okázalostí večerních šatů a hedvábných roušek. A také mizerná kvalita zvuku, která náročné produkci a emočnímu náboji Yorkeových písní nedostála.

Info

Radio and Juliet
8. 8. 2020 Národní divadlo Brno
choreografie a režie: Edward Clug

foto © NdB

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hadí sykot (z Varů) III.

Veronika Havlová 06.07.2022

Až včera, pátý den festivalu, jsem zažila aplaus při roztažené oponě, tedy potlesk spontánně zaburácející během projekce. Bylo to hned po úvodní scéně filmu Můj otec, kníže.

Hadí sykot (z Varů) II.

Veronika Havlová 05.07.2022

Třináct filmů a zatím z toho byl vždycky minimálně podnětný zážitek. Jedním z nejlepších byla Zapomenutá země islandského režiséra Hlynura Pálmasona.

KVIFF 2022: Nežádoucí Kapitán Volkonogov a rutina Davida Cronenberga

Lukáš Masner 04.07.2022

Teploty jak na houpačce - z deště do extrémně klimatizovaného kongresového sálu, z filmu pak rovnou na sluncem rozpálený asfalt před Thermalem.

Hadí sykot (z Varů) I.

Veronika Havlová 02.07.2022

Narážím na věci, kvůli nimž ve mně roste vztek. Vztek na ne zcela jasného pachatele, jemuž bych chtěla položit pár hlasitých otázek. Co to provádíte s Thermalem?

Metronome ještě nemá vybudovanou tradici

Zdeněk Němec 29.06.2022

Nick Cave & The Bad Seeds, Beck a Underworld coby headlineři letošního Metronomu zabodovali. Co ostatní, co všechno ostatní?

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Noc nikdy neutekla tak rychle (Mišmaš)

Veronika Miksová, cyril kosak 26.06.2022

Jsme doma, nebo venku? Jak se dívat na vývoj festivalu Mišmaš a jak na karpatské výhledy? O potocích lásky, dobrý lidech a dětech coby nadějích.

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace