Články / Recenze

Ron Ron Ron, Doodee... (Kill the Dandies!)

Ron Ron Ron, Doodee... (Kill the Dandies!)

cyril kosak | Články / Recenze | 18.05.2017

Šedesátkové a sedmdesátkové garážové ozvěny mají několik úrovní: ohrávání oblíbeného stylu s různou mírou zvládnutí nástrojů, pochopení stylových zákrut i technická preciznost bez vlastní invence, opuštění nápodob a vzorů. Kill the Dandies! jsou částí tuzemské scény velebeni od samého začátku, ale jsou taky ignorováni coby epigoni a zpátečníci. Ne že by na tom záleželo a ne že by scéna kolem labelu Drug Me a stejnojmenného festivalu tohle řešila. Kill the Dandies! mají vzory dávno vsáklé do vlastní DNA a dneska už jsou papežštější než papež.

Nová deska Ron Ron Ron je jako projekce v přitažlivě obskurním sále. Pornografická němá kinematografie v přítmí zakázaných místností, ale taky Mystery Man s kamerou v ruce, kterak se snaží prosvítit negližé barové zpěvačky, proniknout hlasivkami k samotné podstatě hlasu. Taneční kroky v temně sametovém, chvění vzduchu, erotika povlovná a bestiální. Pocit čehosi uzavřeného, komorního, běsů schovaných uvnitř tajných bytů a opuštěných domů, žádné denní eldorádo uprostřed rozdováděného davu.


Je otázka, co by se stalo, kdyby La Petite Sonja a Hank J. Manchini zpívali více pospolu, podobně jako tomu bylo na předchozí nahrávce z roku 2011. Pěvecká dualita na Ron Ron Ron vytváří přirozené napětí, a to se zvyšuje právě očekáváním případného spojení. Jenže jakmile zapředete podobnou myšlenku, jako nit zafunguje instrumentální část a odvede vás do lesa hlubokého, do vody bezedné, do krajiny daleké. Cestou zní omšelé zvuky, povědomé motivy, aluze na filmy, soundtracky, postcramps/badseeds scénu, surfující kytara, cestou zní kolektivní hudební nevědomí, které odvádí pozornost jinam. Je tu méně pěveckých exhibicí a přežvýkaných manýr, zato více efektovaných zvuků, kterým vévodí syntezátory a kvákadla na nejrůznější způsoby. Převážně střední tempo i balady obestřené tajuplným závojem (Musy somnambuly) dávkují emoce pomaleji, než bylo u Kill the Dandies! zvykem, nechávají emoce doznít, ale zároveň je na sebe vrší jako mlsné jazyky na prázdný talíř.

Jestliže na poslední desce Those Who Hold the Flame z roku 2011 (mezitím vydali dvě čtyřpísňová EP) zněli jako nejlepší špinavá garážovka u nás, u níž se už nedalo ani ze škodolibosti mluvit jako o koženkovém revivalu, letos jsou za hory za doly. Sebedůvěru a rozvádění krátkých úderných songů naznačily už živáky z poslední pětiletky, kdy otevřeli dveře dokořán psychedelickým tendencím a našli se v dobře budovaných, rozmáchle břitkých gradacích. Jestliže na poslední dlouhé desce z roku 2011 to byla ukřičená sebranka, dneska jejich síla vychází z vnitřní koncentrace, z pochopení toho, že tlak se nemusí rovnat agresi nebo hluku. Skladby už se nejmenují The Dog, Into My Flames nebo Panic Inferno, ale Chocolate, I’m Shining nebo You Know Me. Puberťáci tomu říkají vyměknutí, páprdové vyzrálost. Ostatní vědí, že účinnější exploze a intenzivnější prožitek přichází s dlaní těžkou jen tak, aby přikryla horkou žílu, ne aby zatlačila oči do důlků.

Info

Kill the Dandies! - Ron Ron Ron (Drug Me, 2017)
www.killthedandies.com

Live: VII. narozeniny magazínu FULL MOON
čtvrtek 25. května 2017
Futurum Music Bar, Zborovská 7, Praha 5
www.facebook.com/events/288168054952504

foto © Jakub Boháč

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zpověď rebelky elektropopu (Tove Lo)

Veronika Svrčinová 14.11.2019

Je to pořád elektropop, ale už nestaví na prostě líbivých a opakovaných melodiích. Tentokrát si Tove Lo s hudbou vyhrála, přidala dynamiku, složitější kompozice, hlubší texty.

Promyšlená porce podzimní mizérie (The Lumineers)

Anna Valentová 05.11.2019

Skladby na albu III jsou seřazené za sebou tak, že postupně vypráví životní příběhy tří členů rodiny Sparksových, jejichž předobrazy nacházeli autoři ve svém okolí.

Vnitřní dítě Jacoba Colliera

Karolina Veselá 04.11.2019

Během následujících dvou let vydá nové čtyřalbum, projekt padesáti skladeb nesoucí název Djesse. Ten evokuje Collierovy iniciály, ale prý jde o náhodu.

Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky

Jakub Šíma 02.11.2019

Laterna magika je multimediální fenomén, který již od počátečního úspěchu na výstavě Expo 58 v Bruselu poutal pozornost nejen české, ale i světové veřejnosti.

Kdo tady co posral? (Mucha)

Adéla Poláková 29.10.2019

Pro novou desku Muchy je příznačná fúze žánrů, prolínání jazyků a vypůjčování si jak melodií, tak slov odjinud.

Nejsem mladý a nejsem starý (TaxiWars)

maxim 27.10.2019

Oproti předchozím deskám TaxiWars je Artificial Horizon lehčí, více se tančí, více se fouká kouře na parket, ubylo hřmotnosti, důrazu, aniž by kapela ztratila groovy.

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

Vojtěch Březík 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

Jonáš Sudakov 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

Jakub Koumar 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.