Články / Reporty

Rozpuštěný, vypuštěný na Meltu

Rozpuštěný, vypuštěný na Meltu

redakce | Články / Reporty | 21.07.2015

Ve stínu obřích těžebních strojů industriálního muzea Ferropolis se už po osmnácté konal festival Melt. Akce věnovaná převážně elektronické taneční hudbě přilákala na poloostrov v Gremminském jezeře nedaleko německého města Dessau něco kolem dvaceti tisíc návštěvníků, které bavila na pěti pódiích popová hvězda Kylie Minogue, shoegazeoví klasikové Ride a nebo zástupy elektronických hudebníků.

PÜNKTLICHKEIT
Melt 2015 byla moje první zkušenost s velkým festivalem v Německu a docela jsem koukal na proslulou německou Pünktlichkeit, s níž všechno fungovalo tak, jak má. Poprvé se zde platilo bezkontaktně s pomocí čipu na pásce, takže kromě pohodlí každého účastníka (sbohem neustálé hledání peněz po kapsách) to znamenalo, že jediná fronta, kterou jste v areálu potkali, byla ta na ženské záchody. Koncerty začínají na minutu včas, za muzikanty svítí jejich jména a ve vedrech pořadatelé nabízí žíznivým tanečníkům vodu. Podobné věci přispívají k nebývalé pohodě, která na festivalu panuje a manifestuje se třeba tím, že se s vámi chce neustále někdo družit.

Pojďme ale k muzice. Páteční program odstartovala švédská princezna electropopu Tove Lo, které se i za smrtícího vedra dařilo rozpohybovat publikum. S dvěma bubeníky a klávesistou v zádech tahala ze svého loňského alba Queen of the Clouds jeden hit za druhým a mezi písněmi prozradila třeba, že se před německým publikem cítí lépe než před chladnými Švédy. Třeba ji za pár let uvidíme na hlavním pódiu znova a v lepším čase než odpoledne.

Na pódiu u pláže mezitím řádil shangaanský elektronik Nozinja a jeho frenetické afro-electro v 189 BMP. To číslo se nedá zapomenout, protože ho celý svůj set nechal fanoušky opakovaně skandovat. Vystřídal ho Jamie XX, který přilákal asi největší páteční zástup. Odměnil ho lehounkým nenáročným tanečním setem – k tomu nakonec plážová stage dost svádí. Na druhou stranu Autechre, kteří zde vystoupili po půlnoci, vpustili do tmy řádně abstraktní set.

MY BLOODY VALENTINE NA ANTIDEPRESIVECH
Stan Intro u vchodu do areálu lákal vesměs na nováčky a vzhledem ke konkurenci jsem tam zavítal jen výjimečně. Ujít jsem si ale rozhodně nechtěl nechat devatenáctiletého atlantského zpěváka Rauryho. Z jeho koncertu sálal optimismus i aktivistický zápal, takže se zde na jeho povel neznámí lidé objímali a držela se minuta ticha za všechny oběti rasově motivovaného násilí. Svůj gospelem nasáklý soul z famózních singlů God´s Whisper a Run With the Devil na pódiu obaluje do rockových aranží, takže zní hodně jako N.E.R.D.

Anglické hvězdičky Years & Years prominou, ale Mogwai měli přednost. Na lítost je pozdě, skotská parta je pořád hodně hlasitá, ale jejich "poštovní" rock je už dost po záruční době. A ani zapojení vokálů do jejich setu to rozhodně nezachránilo. Představte si My Bloody Valentine na antidepresivech. Prokletí hlavního pódia pak pokračovalo s London Grammar, kteří z devadesátek probouzí věci, které by snad ani probouzet nebylo třeba (jmenovitě trip hop) a jejich pečlivé budování atmosféry dost kazí nadměrně afektovaná zpěvačka. Ta bohužel dokázala udělat i z předělávky skladby Nightcall z filmu Drive árii z čínské opery.

Vrcholem pátečního večera tak byl až Nils Frahm. Jeho typický nástroj klavír stál na pódiu taky, on ale většinu času tůroval hradbu analogových synťáků a zněl jako kultovní krautrockový mág Klaus Schulze. A to jeho kosmický výlet musel v začátku soupeřit s technem dua Tiefschwarz na vedlejším pódiu.

Roni Size nedávno někde prohlásil, že nechce být mužem minulosti, jeho vystoupení s Reprazent se ale vezlo na vlně nostalgie po drum and bassu druhé poloviny devadesátých let. Už skoro dvě dekády staré věci z New Forms fungují pořád, novější už méně. Z původní producentské sestavy Reprazent zůstal sám, koncertně s ním ale pořád jezdí zpěvačka Oddalee a Dynamite MC, u kterého jsem cítil únavu materiálu. Jako breakbeatový předěl mezi rovnými rytmy ale rozhodně příjemné osvěžení. A to říká ten, kdo do svatostánku techna na nejvzdálenějším pódiu Big Wheel nahlédl jen příležitostně (a přitom si užil nekompromisní smažbu Dashy Rush i Scuby).

KDYŽ PRŠÍ TECHNO A QUEER SWAG
Jestli byl pro mě pátek z dramaturgického hlediska nakonec zklamáním, sobotní program se naopak vyvedl k absolutní spokojenosti. Než ale druhý den v areálu vůbec začal, přehnala se po poledni nad Ferropolis mohutná bouře a z nebe se snesly kroupy, které měly i dva centimetry v průměru. Protože se k místu konání blížil ještě jeden velký mrak, zůstal areál uzavřený i po čtvrté hodině a podle zpráv ze štábu reálně hrozilo, že by počasí mohlo způsobit konec letošního Meltu. Scénář Pohoda 2009 se ale nakonec naštěstí nekonal. Z hrozivého černého nebe nakonec nepršelo a zbytek dne bylo příjemně.

Plážová Desperado Stage vybízí k vykoupání, ke kterému hrál Head High (alias někdejší techno masér Shed) v překvapivě posluchačsky příjemném setu. Dorian Concept, který po něm vystoupil i s kapelou dokonce zabrousil až kamsi k jazzem střiženému downtempu, a to bylo i na mě moc. Ve stanu Gemini Stage už v té době startoval svůj mohutný „queer swag“ brooklynský rapper Cakes Da Killa a jeho ztřeštěná hodina z brooklynských bounce tančíren nasadila konkurenci pořádně vysokou laťku. Několik skladeb odehrál pod pódiem a posluchači – včetně mě - mu doslova zobali z ruky.

OD BROWNOVA POHYBU AŽ K BRAKOVÉMU POPU
Zajímavé věci na Gemini pokračovaly. Evian Christ s přední projekcí servíroval dekonstrukci populistických klubových žánrů a jeho post-trance měl chvílemi hodně blízko k noiseu. Django Django na hlavním pódiu jsem si tak dal asi jen čtvrthodinu a ta úplně stačila. Kapela z desek působí psychedelicky, jejich tracky ale mají naživo pořádně hutný taneční spodek, takže publikum na hlavním pódiu dostalo, co chtělo. Django Django jsou ale bohužel posedlí eklekticismem a tak na beaty velkoryse roubují všechno možné - od acid rocku až po brakový pop. Asi nejsem ta správná cílová skupina, ale jejich styl pokus omyl generuje spíše to druhé.

Zpátky do stanu, kde už jedou angličtí Young Fathers. Stydím se, že jsem je dosud neviděl a možná jsem si mohl vybrat lepší příležitost než obří stan na Meltu. Fathers chvíli zní jako gospelové trio, chvíli jako druhý příchod Public Enemy a chvíli jako soničtí destruktoři. Přepínat mezi těmito mody je pro posluchače celkem těžké, pokud se ale naladíte na jejich vlnu, je to lahůdka. I když v menším klubu a bez festivalového „brownova pohybu“ lidí, kteří neustále chodí tam a zpátky, by to byl větší nářez.

JSOU HVĚZDY A HVĚZDY
Legendární Giorgio Moroder na hlavním podiu pojal vystoupení jako komentovanou diskotéku shrnující jeho kariéru. OK, proč ne. Došlo i na I Fell Love, hudbu z Top Gun a samozřejmě jeho hlášku „My name is Giovanni Giorgo, but everybody calls me Giorgio“ z poslední desky Daft Punk. Jeho úkolem bylo ale zahřát publikum pro disco královnu Kylie Minogue, která v primetime rozbalila osekanou verzi show, s níž objíždí stadiony. Nechyběla sedačka ve tvaru rtů, tanečníci, masivní projekce a samozřejmě zástup hitů. Němce Kylie navíc potěšila anglickou verzí 99 Luftballons od Neny. Na to, že někteří ortodoxní „meltaři“ se na webu pohoršovali nad jejím zařazením do programu a v areálu jsem potkal pár lidí s tričky "Melt 2015 - who the fuck is Kylie?", do dramaturgie, která ráda vyvažuje těžký underground těžkým hédonismem, skvěle zapadla.

A kdo nechtěl pop, měl hned na vedlejším pódiu zažít famózní beatovou sekanou od norského producenta a turntablisty Cashmere Cata. Chlapík, který už má jméno i mimo scénu bass music (produkoval pro Charlie XX nebo Miguela), sypal do publika třaskavý koktejl, který lze z nedostatku lepšího termínu popsat jako abstraktní trap (ehm). Vešly se do něj z nějakého zvláštního důvodu i pořádně ujeté remixy Barbie Girl od Aqua a Wannabe od Spice Girl. No, vážně. Jestli ho budete mít šanci někde slyšet, určitě neváhejte, tohle se jen tak nevidí. Jeho energická show připomněla Hudsona Mohawka před několika lety, ostatně jeho kariéru tenhle producent zatím v podstatě kopíruje. (Skotský kulometčík hrál na Meltu v sobotu po ránu.)

DILEMATA? ŠMÍRA?
Ve dvě ráno přišlo největší dilema. Jon Hopkins, nebo The Bug? Přednost dostal sonický terorista na plážovém pódiu. Kevin Martin aka The Bug s sebou přivezl i londýnskou grimeovou úderku Flowdan a Manga, kteří s ním dlouhodobě spolupracují, a také izraelskou zpěvačkou Miss Red. Každý z nich si střihl zhruba třetinu z hodinového setu, aby se nakonec potkali v závěrečném hitu Poison Darts. Hutný beatový vývar byl samozřejmě pořádně nahlas, nicméně vždy nespokojený Bug si druhý den na Twitteru stěžoval, že zvukové limity venkovního pódia ho omezovaly. Uvnitř klubu by to bylo asi ještě intenzivnější, ale nestěžuju si, jedinou vadou byla jen slabá účast. Domácí Modeselektor, které Bug střídal, měli mnohonásobně větší dav, kromě Hopkinse mu ale hodně posluchačů odvál i Sven Vath, který začínal ve stejnou dobu na Big Wheel. Legendární švédský technař byl na Meltu poprvé a hardcore klientela festivalu se mu tak musela samozřejmě poklonit.

Tím můj sobotní Melt skončil, nedělní pokračování s Alt-J, Ride nebo Toro Y Moi jsem si nechal ujít. K nim připočtěte i kupu dalších, kteří se prostě stihnout nedali (Shura, Kwabs, A-Trak, Clark). Mínusy? Kdybych byl hnidopich, tak konstantně strašlivé německé nebo rakouské kapely (představte si německé Monkey Business a máte Bilderbuch a pak rakouské Kryštof a dostanete Wanda), které jsem byl nucen poslouchat při pojídání večeře. Jinak nic. Kolegové nelhali, Melt je kult a na koncerty mezi osvětlenými obřími rypadly budu ještě dlouho vzpomínat.

Info

Melt! Festival 2015
17. – 19. 7. 2015, Ferropolis, Německo
www.meltfestival.de

text © Karel Veselý
foto © Stephan Flad

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek 09.11.2019

Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk.

Dřevo a témbr: Michael Gordon na Strunách podzimu

Jan Starý 08.11.2019

Na festivalu Struny podzimu se každoročně najde i pár událostí, které jdou nad rámec preciznosti a dobrého vkusu k něčemu skutečně zásadnímu...

Hádanky z Utrechtu I.: Las reinas

Michal Pařízek 08.11.2019

La Bruja del Texcoco může zavánět queer burleskou, ale takové je Mexiko – trocha šuntu a šarlatánství protřepaná s kouzelnou nadsázkou. Mexiko v Utrechtu.