Články / Reporty

S Cavem na pódiu

S Cavem na pódiu

Fomas | Články / Reporty | 27.10.2017

Stejně jako jiní i já jsem měl nejdříve obavy. Nick Cave v O2 aréně, navíc na šňůře ke své nejtišší desce? Pak mi ale došlo, že když jste pod pódiem, tak je jedno, jestli je za vámi tisíc nebo deset tisíc lidí. Jeden z nejintimnějších Caveových koncertů v první řadě.

Začalo se zvolna novými písněmi z alba Skeleton Tree, které zazněly v ještě minimalističtější úpravě. Třeba úvodní, o veškeré ruchy oproštěná Anthrocene nebo následující Jesus Alone bez smyčců tím ale rozhodně nic neztratily. Naopak ještě získaly na naléhavosti. V další písní Magneto zase přibyly lehké bicí a dodaly poměrně monotónní písni trochu života. Obavy rozptýleny. Nové skladby fungují i naživo.

Hned na začátku Cave přeskočil z pódia na úzkou zábranu, která byla po celé šířce, přebíhal ze strany na stranu jako vzteklý lev a dirigoval les rukou pod sebou. Tentokrát si mohli užít osobního kontaktu všichni v prvních řadách a ne jen šťastlivci sdružení kolem několika praktikáblů, jak tomu bývalo dříve. Cave se pokládal do davu, chytal napřažené ruce a strhával na sebe veškerou pozornost. V další písni Higgs Boson Blues si tak fanoušci mohli při verších „can you feel my heartbeat“ sáhnout, jak mu pro ně bije srdce.

Pak už došlo na starší kousky. Osvědčené hity jako From Her to Eternity a Tupelo zazněly zase v jiných úpravách, což jistě všichni návštěvníci Caveových koncertů ocenili. Při našláplém závěru Jubilee Street to začalo žít i na tribunách. Chápu, že při sérii pomalých písní to mohla být bez magie v kotli trochu nuda, z toho důvodu se vyplatí připlatit si a vystát frontu. Je to pak neopakovatelný zážitek. Když jsem viděl, jak se Caveovi po tak osobních písních jako Girl in Amber a Distant Sky lesknou oči slzami, byl jsem naměkko. Najednou v něm člověk viděl, stejně jako při problémech s odlepující se protiskluzovou podrážkou, obyčejnou lidskou bytost z masa a kostí, otce poznamenaného ztrátou syna. To všechno je ve spojení s blízkým osobním kontaktem velká přidaná hodnota. A to nebyl konec.

Při přídavku Cave zmizel v davu, čímž ochrance přidělal vrásky. Zprvu se ho snažila vytáhnout ven, ale pak stejně jako ostatní sledovala, kde se objeví. Vynořil se asi dvacet metrů od pódia a zbytek písně Weeping Song dozpíval tam. Při návratu zpět vzal s sebou pár fanoušků a pozval i další. První řady se začaly hrnout přes zábranu na pódium. Nechal jsem se strhnout. Kdy se vám poštěstí stát s Cavem na scéně a odzpívat tam s ním Stagger Lee a Push the Sky Away?

Info

Nick Cave & The Bad Seeds (aus)
26. 10. 2017 O2 arena, Praha

foto © David Webr - Worldstars.eu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

House (není) pro starý? (Ross from Friends)

redakce 18.05.2019

Outsider house plný drobných glitchů a neuhlazených samplů držel pevné tempo, zaťatý groove a hra s intenzitou ve skladbě Project Cybersyn...

Vražedné tempo (Anifilm 2019)

redakce 15.05.2019

Kino Světozor má pořád stejně specifické aroma, květnové počasí v Třeboni je pořád stejně matoucí a řada u asijského okýnka je pořád stejně dlouhá?

Donaufestival 2019: Co bylo nejvíc

redakce 09.05.2019

Donaufestival je pravidelně sázkou na kvalitní dramaturgii zasazenou do kulis historického rakouského městečka Kremže. Co bylo letos tím nejlepším? Nejen koncerty...

Tradice a progres, ruku v ruce (GoGo Penguin)

redakce 02.05.2019

Mrštné pianové kudrlinky v hravém songu Window přehazovaly otěže z jednoho nástroje na druhý, až se rozeběhly každý jinou cestou, stále však dokonale sehrané.

Pryč s hranicemi (Coilguns, Wrong, Or)

redakce 28.04.2019

Vlasatí řízci, těžkotonážní riffy a skučivá sóla, Wrong vrátili koncert do zajetých kolejí headbangingu a poga s jasným rozdělením pozic.

Pastelové barvy krve Goblin

redakce 17.04.2019

Pastelové barvy, jemná klišé, ostré nože, cákance krve a béčkové, rudomodré mysteriózno. Claudio Simonetti a jeho Goblin.

Trápení kokainové kočičky (Tess Parks)

redakce 15.04.2019

Koncert Tess Parks nenabídl zrovna moc argumentů, proč tuhle slečnu raději neposlouchat doma. Nabídl ale jednu neodbytnou otázku. Jenom jednu?

Moravské lidovky? Jedině s americkým přízvukem. (Dálava)

redakce 12.04.2019

Zcela zásadní byly nápadité instrumentace charakterizované elektrickou či akustickou kytarou Arama Bajakiana (John Zorn, Lou Reed, Diana Krall). Staré melodie, nová podání. Dálava.

Nejen na vlně italského diska (CPH:DOX)

redakce 04.04.2019

Tentokrát mezi Munchovým výkřikem a přiléhavými blyštivými oblečky. CPH:DOX naposledy.

Charismatický introvert (Night Lovell)

redakce 02.04.2019

Night Lovellův hluboký a místy až strašidelný hlas v člověku obvykle dokáže rozpohybovat samotné vnitřní orgány.