Články / Reporty

S duhou přes oči: Mezi dobrým a špatným

S duhou přes oči: Mezi dobrým a špatným

Veronika Mrázková | Články / Reporty | 22.07.2017

Začneme od konce. Byli to totiž Moderat, kteří dokonale demonstrovali, jak má vypadat dobrý koncert na velké scéně. Nenutíte nikoho tančit, tančí sami. Ti, co se nacpou dopředu, tam zůstávají. A hlavně, nemusíte publiku diktovat, co a kdy zpívat. Oni zpívají sami od sebe a rádi (jasně, Bad Kingdom). Skladby z jednotlivých alb poznáváte, ale naservírují je s překvapivými momenty. Nemusí prokecat polovinu vyhrazeného času, abyste měli pocit, že komunikují. A konečně, můžete na ně chodit pořád znova, a vždycky to zafunguje. Už ani nevím, kolikrát jsem měla to potěšení, ale když budou příští čtvrtek v Lucerně, půjdu zas.

A teď tu máme pravý opak: ten, koho jsem předčasně a zbrkle stavěla na přední příčky, mě vlastně rozčílil. Benjamin Clementine je možná nepřekonatelný skladatel, ale zároveň dost zvláštní kapelník. Dobrých třicet minut se tvářil nepřítomně, vypadal zesinale, soustředil se na sebe. Když uhodil do piána, rozprostíral se klid, který nám záhy bezostyšně ničil. Teatrálnost, podivné kostýmní overaly a bílá barokní dečka přes ramena provokovaly.

God Save the Jungle rozsekal na spoustu nesouvisejících frází, a když už se rozhodl představit aspoň dvě skladby čitelně - Condolence a London - narušil to prací s publikem. Učil nás slova, dožadoval se desítek repetic, opravoval nás jako malé děti... pak sám sebe pobavil: “Haha, jste zpátky ve škole a že s takovou neprojdete, takže znova”. Propána, proč?! Žádný důstojný recitál ani otevřená náruč.

fotogalerie z koncertu tady, tu i tamtudy

Zážitkem dne tak zůstane McCaslin. Někdy mám sklony ošklivě podceňovat odpolední program. Až na poslední chvíli jsem v programu zahlédla St. Paul and the Broken Bones - těm, co jej navštívili, očividně zvedl náladu o dobrých 135%. Já se ale nakonec nedokázala odpoutat od kapely strhujícího saxofonisty Donnyho McCaslina, spojení s Bowiem, víme. Moderní jazz ve spojení s elektronikou ano, jistě. Ale takto? Určitě ne. A když pak zahráli pro kamaráda Davida svou verzi skladby Lazarus, bolelo to. Krásně.

Dlouho mě pak musel uklidňovat Dné, král melancholických preludií a nesčetněkrát oceněný český objev 2016. Nevidět ho ale aspoň chvíli, puklo by mi srdce. Semi Feelings jsou univerzální řečí, kterou lze ovládat mnohé duše - bez patosu, lsti a beze strachu. Bylo to přesně tak krásné, jak byste čekali. A když si uvědomím, kolik let jejich přípravě Tomáš Holý věnoval, jsem ráda tomu potlesku ve stoje. Pokora je na Colours vzácná.

Info

Colours od Ostrava 2017
19. – 22. 7. 2017, Dolní Vítkovice, Ostrava

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...

Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Michal Pařízek 10.11.2019

Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například? Silná slova ze silného místa.

Poslouchat až do rána (Becca Stevens)

Karolina Veselá 10.11.2019

Největší obdiv ale putoval k hlavní hvězdě večera. Mezi Beccou Stevens z nahrávek a tou, co stála na pódiu, nebyl jediný slyšitelný rozdíl.