Články / Reporty

S duhou přes oči: Mezi dobrým a špatným

S duhou přes oči: Mezi dobrým a špatným

Veronika Mrázková | Články / Reporty | 22.07.2017

Začneme od konce. Byli to totiž Moderat, kteří dokonale demonstrovali, jak má vypadat dobrý koncert na velké scéně. Nenutíte nikoho tančit, tančí sami. Ti, co se nacpou dopředu, tam zůstávají. A hlavně, nemusíte publiku diktovat, co a kdy zpívat. Oni zpívají sami od sebe a rádi (jasně, Bad Kingdom). Skladby z jednotlivých alb poznáváte, ale naservírují je s překvapivými momenty. Nemusí prokecat polovinu vyhrazeného času, abyste měli pocit, že komunikují. A konečně, můžete na ně chodit pořád znova, a vždycky to zafunguje. Už ani nevím, kolikrát jsem měla to potěšení, ale když budou příští čtvrtek v Lucerně, půjdu zas.

A teď tu máme pravý opak: ten, koho jsem předčasně a zbrkle stavěla na přední příčky, mě vlastně rozčílil. Benjamin Clementine je možná nepřekonatelný skladatel, ale zároveň dost zvláštní kapelník. Dobrých třicet minut se tvářil nepřítomně, vypadal zesinale, soustředil se na sebe. Když uhodil do piána, rozprostíral se klid, který nám záhy bezostyšně ničil. Teatrálnost, podivné kostýmní overaly a bílá barokní dečka přes ramena provokovaly.

God Save the Jungle rozsekal na spoustu nesouvisejících frází, a když už se rozhodl představit aspoň dvě skladby čitelně - Condolence a London - narušil to prací s publikem. Učil nás slova, dožadoval se desítek repetic, opravoval nás jako malé děti... pak sám sebe pobavil: “Haha, jste zpátky ve škole a že s takovou neprojdete, takže znova”. Propána, proč?! Žádný důstojný recitál ani otevřená náruč.

fotogalerie z koncertu tady, tu i tamtudy

Zážitkem dne tak zůstane McCaslin. Někdy mám sklony ošklivě podceňovat odpolední program. Až na poslední chvíli jsem v programu zahlédla St. Paul and the Broken Bones - těm, co jej navštívili, očividně zvedl náladu o dobrých 135%. Já se ale nakonec nedokázala odpoutat od kapely strhujícího saxofonisty Donnyho McCaslina, spojení s Bowiem, víme. Moderní jazz ve spojení s elektronikou ano, jistě. Ale takto? Určitě ne. A když pak zahráli pro kamaráda Davida svou verzi skladby Lazarus, bolelo to. Krásně.

Dlouho mě pak musel uklidňovat Dné, král melancholických preludií a nesčetněkrát oceněný český objev 2016. Nevidět ho ale aspoň chvíli, puklo by mi srdce. Semi Feelings jsou univerzální řečí, kterou lze ovládat mnohé duše - bez patosu, lsti a beze strachu. Bylo to přesně tak krásné, jak byste čekali. A když si uvědomím, kolik let jejich přípravě Tomáš Holý věnoval, jsem ráda tomu potlesku ve stoje. Pokora je na Colours vzácná.

Info

Colours od Ostrava 2017
19. – 22. 7. 2017, Dolní Vítkovice, Ostrava

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.