Články / Reporty

S Respectem kolem světa za osm hodin

Anna Mašátová | Články / Reporty | 17.06.2014

To, že je Respect tak trochu jiný hudební festival, už je po sedmnácti letech jeho existence více než známé. Přesto vás každý rok překvapí pohoda, která na něm vládne. Ve volném čase mezi koncerty si můžete obejít stánky občanských iniciativ, spáchat hned několik dobrých skutků, Lékaři bez hranic vás vybaví potřebnými maličkostmi, do toho se vám stále sbíhají sliny a nosem nasáváte exotické vůně. Vindaloo, kofta, hummus, raclette, saláty, vína... na konci dne sice vyprázdněná peněženka, za tu gurmánskou cestu kolem světa to ale stojí.

Ale nejen jídlem živ je člověk, uměnomilci se kochali pohledem na instalace Čestmíra Sušky nebo Michaela Delii. Respect je však hlavně o hudbě, kterou jen tak neuvidíte a neuslyšíte, proto letos stojí za vyzdvižení moderátorský výkon režiséra Radima Špačka. Ač Laďa Čumba vloni exceloval vtipem, Špaček letos často zpovídal samotné účinkující, čímž je návštěvníkům přiblížil tím nejlepším způsobem. Den sice odstartoval řecko-český Qaraba Ensemble se svými východními undergroundovými písněmi, už s dalšími interprety, indickými bratry, houslisty Ganeshem a Kumareshem doprovázené perkusistou, jste se nechali spíše zklidnit, až téměř unést jejich jiskřivými improvizacemi. Tóny se proplétaly, kličkovaly a stoupaly vzhůru jako dým.

Možná by nebylo špatné, kdyby byl v příštím roce areál vybaven mapou světa s vyznačeným bydlištěm jednotlivých hudebníků. Debaty o tom, kde která země vlastně leží, jsou každoroční nedílnou festivalovou součástí. Ano, Kapverdské ostrovy chvíli handrkování zapříčinili, ale na tom, že je Kapvěrďan Tcheka vynikajícím kytaristou s jemně mazlivým hlasem, jsme se shodli jednomyslně. Tcheka se v Evropě moc neukazuje, organizátoři ho prý odchytli v jeho domovině a ihned s ním vyjednali koncert. Rozhodně nezklamal a přidával více než štědře.

Lousianské blues Texasana Cedrica Watsona přimělo mnohé vyskočit z dek. Sličný doprovod dvou muzikantek zážitek ještě umocnil, valcha a kytara, frontman na akordeon a housle, pánové pod pódiem záviděli a tančily všechny věkové kategorie. Ač ze Států, na cenu Grammy hned dvakrát nominovaný Watson zpíval francouzsky. Kdo vstal, už si ani nemusel jít sedat. S marockou obdobou amerického blues totiž dorazili marocko-britští Electric Jalaba. „Psychedelickému gnawa funku“, jak svůj styl označují, by asi svědčila pozdější hodina a tma, aby elektronická fúze dostala větší grády. Ručičky na hodinkách se nemilosrdně přibližovaly policejní hodině, nebyl čas otálet. Závěrečným koncertem víkendu byla nigerská parta Mamar Kassey, která vznikla roku 1995. Do názvu si vetkli jméno legendárního bojovníka, sami se snaží zápasit s nesvobodou i netolerancí. Afropop na tradiční nástroje jako loutny či jednostrunné housle uzavřel sedmnáctý ročník.

Bílá místa na hudební mapě v hlavách návštěvníků se zase o něco vybarvila, počasí přálo a především – Respect opět ukázal, že vzájemná úcta a respekt ke kulturním odlišnostem nás mohou jen obohatit. Úplně se loučit s festivalem však ještě nemusíme. Na konci června dorazí v rámci doprovodného programu do Paláce Akropolis Holanďan Arnold de Boer alias Zea a ghanský nářez King Ayisoba.

Info

Respect Festival 2014
15. 6. 2014, Ladronka, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.