Články / Reporty

Sedm medicinmanů (a Robert Plant)

Sedm medicinmanů (a Robert Plant)

Akana | Články / Reporty | 31.07.2015

Do brněnského Ronda zavítala hudební legenda. Ale nikoli taková, co nabízí hlavně nostalgické vzpomínání, osvědčené hity v dobře známé podobě a k tomu – aby se neřeklo – i pár novinek, které si příště už nikdo nebude pamatovat. Robert Plant není z kategorie Deep Purple, Uriah Heep nebo Nazareth, kteří právě tyhle nudné parametry splňují. Spolu se svými The Sensational Space Shifters vytváří muziku současnou, vitální a dobrodružnou a nic na tom nemění ani fakt, že v setlistu byly novinky z loňského skvělého alba vysoko přečísleny zeppelinovskými klasikami a bluesovými covery. Celkový dojem neměl nic společného s vysloužileckým přehráváním toho, co by zastydlý hardrockový pamětník rád slyšel. Nadčasovost, nadžánrovost a především naprosté odevzdání se magii hudby, toho jsme byli v Rondu svědky.

A to od samého začátku, který obstarala domácí klubová jistota Please The Trees. Z žánrového hlediska šlo o velmi odvážný krok, který ale stoprocentně zafungoval. Tady, na velkém pódiu se ukázalo, jak moc Havelkovo trio za poslední dobu vyrostlo. Po nějaké provinční snaživosti už není ani stopy, vystoupení bylo méně písničkové, více hlučné, emocionální a rockově agresivní, s důrazem na delší, hypnotické instrumentální plochy. A snad jedině tenhle transovní rozměr ho přibližoval pojetí současného Plantova doprovodného bandu, ačkoli si dovedu představit, že nezanedbatelná část konzervativních classic rockerů asi dost skřípala zuby. Nicméně Please The Trees odcházeli s aplausem více než zdvořilým, z mé strany dokonce nadšeným.

S pocitem všeobjímajícího vytržení, které následovalo po trochu delší pauze, se to ale nedalo srovnávat. Impozantní figura Roberta Planta, jehož věk vepsaný do vrásek a šedin mu jen přidává na charismatu, nastoupila před šestici muzikantů, s níž od začátku tvořila jeden barevný a nerozborný celek. Žádná řemeslná macha ani hvězdné pózy, ale neochvějná profesionalita jako základ pro vášnivé zanícení a prožitek. Kytarista Justin Adams je už patnáct let Plantovou pravou rukou, ale jeho kolega Liam Tyson, v jehož vousaté a vlasaté image divého muže by málokdo hledal bývalého britpopového snaživce, mu je dnes zcela rovnocenným partnerem. Troufám si tvrdit, že mít Plant místo nich po boku Jimmyho Page, výsledek by byl možná bližší zeppelinovskému duchu, ale určitě ne tak bohatý a mnohotvárný.

Adamsově zálibě v africké hudbě (kterou samozřejmě jeho šéf už po léta sdílí) vděčí kapela za čerstvý přírůstek v sestavě, gambijského houslistu a zpěváka Juldeha Camaru. Společně vydali už tři výtečné desky a živě se představili i u nás. Camarův jednostrunný nástroj ritti do aktuálního zvuku Space Shifters zapadl dokonale a třeba notoricky známou Black Dog dokázal posunout k netušeným obzorům. Osvědčený klávesák John Baggott, který Plantovi sekunduje už od alba Dreamland, si nejhvězdnější chvilku odbyl při The Rain Song, ale i jinak byl zcela nepostradatelný, stejně jako rytmika Billy Fuller a Dave Smith. Jen málokterá dnes umí takhle přirozeně propojit hardrockovou razanci s africkou tanečností, orientálními ornamenty a moderním zvukem. A kapelníkův zpěv? To nejzralejší víno, ten nejzářivější květ korunující bujnou instrumentální vegetaci. Střední polohy, které v novějším repertoáru rozumně upřednostňuje, mu neskutečně svědčí, ale když dojde na staré dobré výškové zákruty, ani tehdy nemá problém a zdolává je s noblesou a přesvědčivostí mladíka.

Skladby z repertoáru Led Zeppelin tvořily plnou polovinu setlistu, ale zdaleka nešlo jen o ty nejprovařenější kusy. Pro návštěvníky, kteří předem nezkoumali, co kapela na tomto turné běžně hraje, mohl být překvapením už úvod v podobě funky vypalovačky Trampled Under Foot, ale jako energické trhnutí pomyslnou oponou se osvědčila fantasticky. The Wanton Song, The Rain Song ani The Lemon Song, rozmístěné kolem prostředku vystoupení, neobsazují přední příčky nejoblíbenějších písní LedZep, o to větší vzbudily ohlas. Ale ani ten, kdo toužil po evergreenech, nepřišel zkrátka. Zmíněná Black Dog, trochu zpomalená, ale velkolepá, Whole Lotta Love zasazená do směsi bluesových standardů, Dazed and Confused propojená s Howlin' Wolfovou No Place to Go (ten přelom byl infarktovým okamžikem!) nebo Rock and Roll na úplný závěr.

Z loňské desky Lullaby and... The Ceaseless Roar zazněly pouze tři písně, z nichž asi nejbouřlivější odezvy se dočkala krystalická balada Rainbow, jejíž výrazný rytmický tep podpořil i sám Robert s bubnem bendir v ruce. Stejně silné ovšem byly Turn It Up i Little Maggie a z tohoto alba se určitě mohlo tahat častěji. Pak by ale nezbylo místo na bluesové standardy Spoonful nebo Fixin' to Die, které v plné kráse odhalují Plantovy hudební kořeny, ale i schopnost je zcela originálně rozvést. V přídavku pak došlo i na připomínku předposlední mistrovy sólovky Band of Joy v podobě songu Satan Your Kingdom Must Come Down s navazujícím fragmentem In My Time of Dying.

Nakonec mi ale připadá podružné, co se hrálo a co ne. Nezáleží ani na tom, že publikum přes nesporně vřelé ovace zůstávalo spíše statické. Každý se do rukou těch sedmi medicinmanů na pódiu odevzdával po svém. Ať už propadal rozevláté extázi, nebo soustředěně naslouchal, tou nádherou se dalo opít na mnoho způsobů. Pro mě osobně šlo o jeden z nejintenzivnějších hudebních zážitků vůbec. V teplé brněnské noci vychládal jen velmi pomalu.

Info

Robert Plant and The Sensational Space Shifters (uk)
23. 7. 2015 20:00
Hala Rondo, Brno

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.