Šejkr #106: „i'm helpless before the fire…“

Myšlenkama na pláži, tomu ver. Ale ještě něco málo zbývá, třeba zrovna tradičních pár slov k dnešnímu vysílání. To do agenda nějak neubývá, i když červnové číslo je vyřízeno a vychází v pondělí, podobně jako playlist k letošní Full Moon Stagi, výroční event je venku a srpnový Moody Moon Noize má po středečním večerním callu zase o něco reálnější obrysy. Těšte se na podrobnosti k obojímu, přijdou brzy.

„Existuje něco jako ‚kvalitní hudba‘? Pokud ano, jak je možné ji poznat?“ Tyto a podobně zvídavé otázky padaly při úterní debatě se studenty na pražském gymnáziu Na Zatlance. Vzhledem ke zmíněné agendě posledních dní jsem tam jel nepříliš dobře připraven s tím, že třičtvrtě hodinu snad nějak zvládnu. Z jedné (školní) hodiny se vyklubaly více než dvě, upřímně to byl jeden z nejpodnětnějších zážitků poslední doby. Což tedy neplatí o tom „hafajícím“ videu, které mi tam pustili, jakože co na to říkám, a ze kterého jsem zděšený ještě teď. Ne, tenhle link sem dávat fakt nebudu, ty 2,2 milióny zhlédnutí další reklamu nepotřebují a nemocné je to až běda. Nedávno leckde řešili Mata213, co je to prý za hlas generace, když má tak malá čísla. Naštěstí počítadla vždycky nerozhodují. Vlastně (možná) nikdy.

Při debatě přišla řeč na leccos – rap, cenzuru, českou i zahraniční scénu, proč Taylor Swift přetáčí svoje desky, na mainstream i klasickou hudbu. Zrovna to byl jeden ze zajímavých momentů – jedna z otázek z jamboardu, kam je studentky a studenti před debatou psali, zněla: Proč je klasická hudba tak, ehm, vážená, když ji poslouchá tak málo lidí. Profesorka se zeptala, kolik z přítomných klasiku poslouchá, a ruku zvedla skoro polovina třídy. Jasně, určitě ne každého debata zajímala, natož moje řeči, ale rozhodně jsme se nenudili. Nejzajímavější mi přišlo, jak do hloubky o hudbě nebo kultuře obecně dokázali ti nejaktivnější přemýšlet. A pochopitelně, na některé otázky se odpovědět jednoduše nedalo. „Čím to je, že se některá díla stanou tak populárními?“ „Proč lidi baví poslouchat pořád to samé dokola?“ Už při odchodu z gymplu mě mrzelo, že jsem na rozloučenou neřekl, že kdyby někdo z nich chtěl zkusit pro Full Moon psát, dveře jsou otevřené. Třeba si to přečtou.

Poprvé od roku 2011 nejsem touhle dobou v Barceloně na Primavera Sound. Rozhodl jsem se už dávno, ale, upřímně, myslel jsem si, že mi to bude chybět víc. Určitě v tom hraje roli těšení se do Mariny di Ravenna, na „plážový“ festival Beaches Brew, o kterém kamarádi vypráví už léta. Jiná akce, jiný druh zážitku, jiná část moře. Jiné jídlo. Jiný úplněk. Petr Borkovec mi říkal, že se mu v Itálii vždycky dobře přemýšlí, tak uvidíme. Námětů by bylo až dost, spoustu z nich přidali právě studující Na Zatlance. „Hudba je neodmyslitelným nástrojem sebevyjádření – jak její tvorba, tak její poslech,“ napsal někdo do jamboardu. Zatraceně, tohle je tak přesné. Miluju. A velmi si vážím toho, že podobně dokáže přemýšlet někdo tak mladý. Já na to přišel až mnohem, mnohem později. „This is the only day the only night, and you stand framed against the raging sky, i'm helpless before the fire,“ zpívá James Johnston v jednom z nejlepších otvíráků všech dob, který tohle vydání Šejkru uzavírá. Naštěstí.

Dneska v osm večer tuna novinek – Genesis Owusu, Chupame el dedo, Bronquio & 41V1L, Isabella Lovestory nebo parádní nový track od Niny Kohout. Radio 1, pochopitelně.