Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 01.02.2019
Zdá se mi o černé vlajce. Druhý den po sobě. Není to pirátská deviace, žádný návrat do dětství ani nějaký syndrom vykořenění, ten prapor je zcela konkrétní a přesně vím, odkud se vzal. Artur Jafa vtrhl do Rudolfina se zápalem, jeho výstava nutně poznamená. Koncentrace obrazů, zvuků a pocitů, ne nutně přímo od samotného autora, často zprostředkovaných a v mnoha případech známých, ale podaných v neotřelých, až šokujících variacích, kadenci a hutném soustředění. Právě v Rudolfinu visí zmíněný prapor, někdejší konfederační zástava, kterou Jafa přebarvil na černo. Jasný, dominantní symbol, na kterém je díky hluboké černi vidět každé smítko, každé zrnko prachu. Ale proč se mi sakra motá do snů?
Zvuk kazoo se mi zalíbil už v někdy ve dvanácti letech. Nejen proto, že na něj (a jak hezky) hrála okatá K. ze sousední ulice, a rozhodně ne proto, že mě osobně to zoufale nešlo. Ano, už tehdy jsem vnitřně pochopil, že muzikant ze mě nebude, sice jsem si to pak ještě nějakou dobu pokoušel s kytarou vymluvit, ale jistota přišla celkem brzy. Naštěstí. Jenže ten razantní, vřeštivý, rovný zvuk mi učaroval, dodnes se mi jasně vybaví při vzpomínce na některé situace, vlastně mi vždycky přišlo líto, že ho někdo nepoužívá. Jasně, dětská hračka, ale... Nemůžu si vybavit jméno jedné pražské kapely z osmdesátých let, která s ním tehdy experimentovala, asi na tom ani nezáleží, každopádně od té doby jsem ho asi neslyšel. Až donedávna. Kde se vzalo to kazoo, ptali se v Uncutu Jasona Williamsona ze Sleaford Mods, „Chtěl jsem ho použít už dávno,“ odvětil, „ale Andrew i moje žena byli kategoricky proti. A funguje to!“ Ano, funguje, k hutnému basovému rytmu skladby OCBT na novince Sleaford Mods sedí kazoo dokonale. Spratkovské, rozjívené a kouzelné zároveň.
Na koncert polských Lonker See jsem se těšil. Velmi. Loňské album One Eye Sees Red mi z nějakého důvodu uniklo, byť produkci skvělého labelu Instant Classic sleduji bedlivě, stejně jako jejich dubnový koncert v Punktu, ale v programu ESNS v Groningenu jsem je zaškrtl červeně. Bylo to fantastické, od prvního tónu. Nejdivnější kapela ve městě, běželo mi hlavou – bubeník by z první mohl hrát v Magic Bandu Captaina Beefhearta, saxofonista v černých brýlích bavil hnědým manšestrovým sakem s barevně vyvedenou ikonou Ježíše přes celá záda a kytarista zase přišel v šedivých teplákách a mikině. Basistka Joanna Kucharska v širokých večerních kalhotách a černém roláku vypadá, jako by k nim ani nepatřila. Psychedelický groove živě divočí mnohem více než na spíše poklidném albu, tajemná atmosféra a spletité vzorce zůstávají. Radost. Největší ve chvíli, kdy Tomasz Gadecki odložil saxofon, chvíli něco kutil u analogového pultu a pak z kapsy vytáhl... ano, kazoo. Krátké sólo, známé vjemy a ruce nahoře. Ano!
Pražská výstava Artura Jafy má pěkný a vystihující podtitul Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání – americký umělec pracuje s každodenními emocemi a zážitky, se záběry z YouTube, s fotkami z Instagramových profilů, vlastními zásahy, koncepčními sériemi z tvorby jiných umělců (pozor zejména na ukázky z tvorby fotografky Ming Smith), dojem z jeho výstavy je hlučný, expresivní a v jistém směru trvalý. Musím mezi jeho osidla a smyčky minimálně ještě jednou, ostatně tam potkáte třeba myšáka Mickeyho, Kanyeho Westa nebo Iggyho, a nemohu se zbavit dojmu, že v jednom úseku tam zní taky kazoo. I když teď si tím vlastně už nejsem tak jistý, možná to přebily jiné vjemy, možná to byla jen touha, přání nebo nějaký vedlejší efekt. Prostě mi tak nějak kazoo k Jafovi pasuje, těžko říct proč. Každopádně mi něco říká, že by ho mohlo velmi bavit. Třeba bysme mu jedno mohli poslat.
Artur Jafa
17. 1. - 31. 3. 2019 Rudolfinum, Praha
web Rudolfina
Michal Pařízek 20.09.2024
Šest dní u moře uplynulo tak rychle, že jsem se ani neotočil, a určitě nejen proto, že tam bylo 15 stupňů. Ale ve stínu toho, co se dělo/děje tady, už…
Michal Pařízek 06.09.2024
Okruží severu sedí kolem mozku pevně a (možná) napořád, podobně jako prsten, který mám na prstě snad po třiceti letech. Přišel ke mně před Rouge, komu tak asi patří? Forget…
redakce 29.08.2024
Mario „Dust“ La Porta si zařídil svůj bar, aby se měl kde zašít, taky si tam hrává. A se svojí kapelou jezdí po světě. Přijedou i do Kaštanu.
Michal Pařízek 23.08.2024
Štvanice minulý pátek hořela. První pražský Underground Overtake se povedl náramně, atmosféra euforická a velká stage, která u Bike Jesus vyrostla, byla zatraceně funkční i slušivá.
Veronika Mrázková 13.08.2024
Současně je právě marnost a nevědomost, kde začít a kde skončit, vzrušující. Tlumí racio a vynucuje si takové oddání dílu, které se obejde bez faktického výkladu či pointy.
redakce 13.08.2024
Letošní Brutal Assault je za námi a vypadá to na jeden z nejvýživnějších ročníků vůbec. A to nejen podle našich vyndaných reportérů.
Michal Pařízek 09.08.2024
Rozhovor s Nubyou Garcia jsem dělal před pár lety, bylo to uprostřed covidu a bylo to tím poznamenané, ale už tehdy to bylo milé...
Michal Pařízek 26.07.2024
Všechno dobré, něco výjimečné, vytržení s sebou přinesla Aunty Rayzor a vyloženě roztomilí Irreversible Entanglements. Zejména Camae Ayewa, která se chtěla boxovat.
Štěpán Nezbeda 18.07.2024
Jelikož nejpohodovější filmová přehlídka letos přinese víc promítacích sálů a projekcí, může se hodit pár tipů na snímky.
Michal Pařízek 14.07.2024
Tento text nemá být obhajobou ani reportáží, berte ho jako pokus o zprostředkování zážitků z určitého místa v areálu. A pokus mírnit rázná hodnocení a zbrklé analýzy.