Šejkr #47: La cumbia del pichamán

Mezinárodní den coververzí. Taková blbost. Nejdříve jsem se tomu dost dlouho smál, pak o tom další tři týdny přemýšlel a posledních pár dní neposlouchám nic jinýho. Díky Janě Kománkové, která se dokázala trefit do citlivého místa, coververze miluju celej život, tedy některé. Pořád je mi záhadou, podle čeho je vlastně vybírat – bereme písničky, které máme rádi, a někdo, koho máme vlastně taky trochu rádi, je udělá jinak, lépe, radostněji? Nebo vybíráme kousky, co nás osloví jen a právě proto, že je nahraje někdo, koho si vážíme? Nebo by tam měl být ten prchavý, lákavý (a trochu ošidný) moment, kterému se v angličtině říká cringe, o jehož českém ekvivalentu přemýšlím už několik let? Zato o tom, jak se česky říká coververzím, se bavit odmítám. Pokud někdy používat anglický výraz, tak v tomhle případě. Slovo předělávka je ošklivé, až nechutné. Dehonestující.

Ale s těmi covery pořád nevím, trefa bude asi jako vždycky někde uprostřed, jinak těžko říct, proč se v mém výběru objevuje písnička od Britney Spears. Ano, je tam. Původně měl být tenhle playlist rychle vyřízená zábava na pár hodin, naházet za sebe písničky, které má člověk rád, by asi neměl být takový problém. Jenže. Den po deadlinu se třemi vyleštěnými centimetry keramiky v puse dopisuju tyhle řádky na poslední chvíli, protože jsem s playlistem strávil několik dní a ještě včera (dneska) ve tři ráno na poslední chvíli měnil pořadí. Tedy na poslední chvíli, to jsem si myslel, když jsem šel spát. S čerstvým zubem v drnčící tramvaji mi došlo, že bez Comme D'Habitude by to jako určitě nešlo. Nic, končím, posílám a už to nechci vidět. Teď jsem si totiž vzpomněl na další povinnou. Takže díky ještě jednou, Jano, tady to je. Skoro tři hodiny, those magic moments, 35 soleils. La cumbia del pichamán.