Michal Pařízek | Články / Sloupky/Blogy | 17.04.2020
Dneska to bude kratší, ale o to osobnější. Není žádné tajemství, že jsme s Katarínou kamarádi, baví nás podobné věci a smějeme se stejným vtipům. Rozumíme si. Nečekejte recenzi, spíš zamyšlení. Mnohokrát bylo v posledních týdnech řečeno, že první singl z její nové desky zapadl do současné situace jako ulitý, i když asi trochu nedobrovolně. Katčin Celibát ale není jen o samotě, dotýká hned několika dalších témat, které nyní řeší asi každý z nás. Kata má, přes veškeré (a často vlastní) zlehčování, jasnou superschopnost vytáhnout do popředí aktuální problémy a situace, přetvořit si je k obrazu svému a vysvětlit je. Nebo o nich alespoň mluvit. Jasně a k věci. Občas možná až příliš přímočaře a příkře, ale to k tomu patří. Kata vypráví v první osobě, ale snadno dokáže vyvolat pocit, že mluví za spoustu z nás. Všechna ta nedorozumění, sociální odstupy a vztahové překážky, o kterých mluví, zažíváme dnes a denně. Ale jen málo z nás o tom dokáže psát tak poutavě.
Celibát skvěle funguje v hutných hitových momentech jako Drag Queen, Tristan a Isolda nebo Bonsai, které budou skvělé na koncertech, až na ně někdy dojde, ale neméně zajímavé jsou ty nenápadné. Třeba Poslední tanec nebo zejména moje oblíbená V noci. Křehká a jemná balada, ve které Katka zpívá tak civilně, jako už dlouho ne. Ano, „do propastí skutečně není třeba skákat, stačí se do nich pomalu a obezřetně spustit“. Nevím, jestli je Celibát jejím nejlepším albem a nechci to hodnotit. Známe se dobře, o některých zážitcích a situacích, o nichž na desce hovoří, toho vím hodně, o dalších netuším nic a ano, s některými závěry nesouhlasím. To je v pořádku. Přesto mě tahle nepohodlná osoba nepřestává bavit a překvapovat. Nasazením, upřímností i odvahou. Možná trochu nečekaným humorem, který zrovna touhle deskou protéká zcela přirozeně. Optimismem. Taková alba je třeba poslouchat. Ne kvůli karanténě, ne kvůli tomu, že vám to někdo řekne, a už vůbec ne kvůli tomu, že jsme s Katou kamarádi. Ale proto, že se v nich sami najdete. Babe, zase se ti to povedlo. Bozky.
foto © Shotbyus
Michal Pařízek 19.04.2024
Tohle je Šejkr Sharpe edition, ne snad tedy úplně komplet, ale vlastně nakonec ano. V pořadu zazní hned několik ukázek z programu plus jedna motivační na závěr směřuje taky na…
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.