Články / Reporty

Sen plný nostalgie (New Order)

Sen plný nostalgie (New Order)

Michal Pařízek | Články / Reporty | 04.10.2019

Vystupuji z taxíku u blikající sanitky. Ta by se šikla spíš před Forem, napadá mě a od Maxima asistujícímu ošetření vyzvídám, co se stalo. Na ploše před Veletržním palácem stojí desítky lidí, první den hlavního programu Lunchmeatu je v plném proudu a Lotic už si někde v backstagi češe paruku. Dneska se to v Praze sešlo. „Bylo to retro?“ ptá se mě kamarádka. Ale kdepak, odpovídám, i když mi přitom probleskne hlavou, že v některých momentech možná jo. K nezapomenutelným zážitkům ale jistá míra patosu patří.

„Nemůžu věřit tomu, že hrajeme v Praze poprvé.“ V tomto duchu se zpěvák a kytarista New Order Bernard Sumner nechal slyšet hned při nástupu na scénu a tato slova jako by mluvila z duše snad všem přítomným. Z rozhovoru s ním z před pár let moc dobře vím, jak o koncert v Praze stál, jak dlouho se o to s New Order pokoušeli i jak moc má tohle město rád. Trvalo to třicet devět let. Příští rok oslaví New Order čtyři dekády na scéně a s výročími už se začalo letos v červnu, kdy obdobné jubileum potkalo album Unknown Pleasures, debut Joy Division, skupiny, která New Order předcházela. Vzpomínalo se samozřejmě i v Praze, z téměř dvaceti skladeb patřila čtvrtina právě Joy Divison. Krok stejnou měrou logický, odvážný i překvapivý. Disorder a She’s Lost Control ze zmíněného debutu, podobně jako ještě starší Transmission zazněly hned na začátku. Bilancování je mrcha, málokdo ho ustojí. Většina nadšeného publika asi nebude souhlasit, ale tady bych viděl asi jediné slabší chvilky téměř dvouhodinového koncertu. I když na druhou stranu – přechod z Transmission do Regret, jednoho z největších hitů New Order, zažít chcete. Už jen proto, že byl zcela přirozený.

New Order skákali v čase tam a nazpátek, bylo připomenuto snad každé ze slavných alb z osmdesátých let a nechyběly ani ukázky z poslední a velmi důstojné desky Music Complete (2015). Spolu se skladbami Joy Divison asi největší ohlas sklidily povinné hity jako True Faith nebo Blue Monday, mě nejvíc potěšily dva návraty k samotným začátkům kapely v podobě singlové Ceremony a zejména závěrečné Temptation. Pozoruhodná byla vyrovnanost celého setu – nové skladby neznamenaly žádný oddechový čas, jak se to stává, naopak naprosto elegantně doplňovaly známé písničky z osmdesátých let i ikonické hity Joy Divison. Do velké míry za to mohla i téměř euforická atmosféra, která v hale panovala od samého začátku. Pro mnoho z přítomných znamenal koncert splněný sen, tudíž nadšení, ovace i dojetí. Karlínské fórum vibrovalo emocemi a povznesenou náladu nemohly zkazit ani téměř nekonečné fronty na jakékoliv občerstvení.

Poněkud řemeslnou projekční koláž ze záběrů natočených v někdejším Západním Berlíně (vida, další výročí), která doprovázela úvodní Singularity, záhy nahradily typicky hravé a vkusné abstraktní symboly. Postupem času se světla i projekce stávaly odvážnějšími, koncert gradoval i v tomto směru. Zvěsti, že to New Order živě neladí, byly vyvráceny hned z počátku. Někdo mohl být zklamán Sumnerovým zpěvem, zejména v některých skladbách Joy Divison opravdu ne úplně jistým, ale o dokonalost u New Order nikdy nešlo. Důležitý byl vždy koncept a atmosféra a v tomto ohledu pražské vystoupení nezklamalo. Možná stará obnošená vesta, ale pořád hebká a hřejivá. Může to bavit někoho jiného, kromě nás, kteří na to léta čekali, přemýšlím a rozhlížím se okolo. Vidím spoustu známých tváří, většinou logicky starších, jenže za mnou téměř neustále tančí mladý kolektiv hlučného srdce. Vydrželi celý koncert, spokojení a šťastní.

Na Lunchmeatu děsím Jardu Petříka informací o tom, kde jsem byl, vtipné a smutné zároveň. New Order v osmdesátých letech nastolili v elektronické hudbě nový řád, podle vlastních slov pouze za pomoci několika málo syntezátorů, ze kterých vytáhli všechno, co šlo, na víc mašinek v začátcích prostě neměli. Dneska je to všechno jinak, nicméně právě kolektiv Lunchmeatu kráčí po podobných cestách, byť v odlišné galaxii. Lotic ani Sote už ten večer (v mém světě) nemohli uspět, zkusil jsem obojí, marně. Vzpomínám na obrazy z Karlína, na Bernarda Sumnera, který si při svých kytarových partech vždycky poodstoupil od mikrofonu a dal hlavu na stranu, přesně jako ve starých záznamech Joy Division. Mikrofon ve středu scény zůstával v těchto momentech symbolicky osamocený.

New Order a Joy Division jsou dvě kapitoly jednoho příběhu. Jako první přídavek přišla téměř dokonalá Decades, závěrečná skladba z alba Closer, a celý večer uzavírala Love Wil Tear Us Apart, při které nejedno oko vlhlo. Pouze ve chvílích, kdy se na projekci objevilo heslo Joy Division Forever, už sladká nostalgie trochu hořkla. Ale odpouštět svým hrdinům je nutné. Tonight I think I'll walk alone, I'll find my soul as I go home, opakoval jsem si na cestě domů. Možná na tom „navždy“ něco bude.

Info

New Order (uk)
3. 10. 2019 Forum Karlín, Praha

foto: Mária Karľaková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?