Akana | Články / Reporty | 10.11.2018
Rudá je mimo jiné barvou vášně, sebevědomí, náruživosti. Že ji Anna Calvi, rodačka z londýnského Twickenhamu, nemá v oblibě náhodou, předvedla v Lucerna Music Baru den po výročí jistých petrohradských událostí, k nimž rudá rovněž patřívala, ale s tím pochopitelně zpěvaččin outfit ani nasvícení scény nemají nic společného. Cílem Anny Calvi není prosazování politických utopií, ale posouvání hranic svobody sebevyjádření. Nejen upřímná umělecká výpověď, ale také cílevědomá cesta k ní, neomezovaná žánrovými ani genderovými pravidly, o to tu jde. O možnost ukázat světu ničím nezkreslenou podobu své osobnosti.
Pro Annu Calvi jsou prostředkem k dosažení této mety hlas a kytara, aniž bych chtěl upozaďovat její songwriterské schopnosti, které letošním albem Hunter potvrdila. Disciplinovaná a soustředěná služba písni s pevně danou strukturou i spontánní výtrysky emocí, to jsou její zbraně. Ale i když se pěvecky dokáže také pořádně urvat ze řetězu, jak tomu bylo třeba v závěru Don't Beat the Girl Out of My Boy, je to její Telecaster, skrze nějž dává průchod svým nejvnitřnějším, nezkroceným pocitům. Její kytarová hra je velmi intuitivní, impresionistická, přes evidentní technickou erudici se nebojí dravých disonancí ani hendrixovských tortur nástroje, při nichž končívá na podlaze, aniž by to zavánělo křečí nebo přehráváním.
Nerad bych se dopouštěl nějakých povrchních přirovnání, ale jsou dvě velká jména, která se mi během koncertu opakovaně vracela na mysl. Nešlo o hudební podobnost, spíš o celkový dojem. Elektrizující charisma nepostrádající určitý prvek tajemna a vypjatá, ale kontrolovaná expresivita, tím může Anna Calvi připomenout Siouxsie Sioux. A s Jeffem Buckleym ji zase spojuje obdivuhodné dynamické i emocionální rozpětí, které během koncertu předvádí. Od šeptaných veršů a křehoučkých kytarových pavučin po uragány vášně, noiseového třeštění a citového obnažování. To vše v rámci struktur nesporně písničkových, ale na hony vzdálených konfekčním popovým půdorysům.
fotogalerie z koncertu zde
Trojice Anna Calvi, Mally Harpaz (klávesy, perkuse, epizodně kytara) a Alex Thomas (bicí) přehrála až na dvě výjimky celou novinkovou desku doplněnou o výběr z debutového alba, v němž nemohla chybět monumentální Desire. Naopak překvapivě zcela pominula neméně úspěšnou dvojku One Breath. Jako druhý přídavek pak zazněl cover písně Ghost Rider od Suicide, který Anna Calvi zařadila už na své čtyři roky staré EP předělávek Strange Weather. Trio se do překopávání útrob téhle klasiky vrhlo odvážně a s vervou, nicméně jsem se neubránil dojmu, že ta nespoutanost a chůze po ostří je tentokrát o chlup okázalejší, než aby byla stoprocentně věrohodná. Jako by na chvíli prosvítal skelet konstrukce, který být vidět nemá. Proto možná finále nebylo až tak strhující, jak být mohlo, ale to na jinak fantastickém výkonu nic nemění. Jedinečnost se nekryje s dokonalostí. A Anna Calvi jedinečná je.
Anna Calvi (uk)
8. 11. 2018 Lucerna Music Bar, Praha
foto: Mária Karľaková
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.