Články / Rozhovory

Šero se blíží! (A The Orff Brothers Orchestra taky.)

Šero se blíží! (A The Orff Brothers Orchestra taky.)

Jarmo Diehl | Články / Rozhovory | 05.04.2013

O nové desce Bratří Orffových se mluví už delší dobu, vlastně léta, téma je i terčem přátelských a chápavých pošťouchnutí, protože jejich fanoušci jim rozumějí... A počkají. Jak se to má s fungováním kapely, je opravdu rozlišování času na rychlý a pomalý to rozhodující, kde končí barvy a jak je to s duchovní nicotou a portálem do temnoty, stejně jako mnoho dalšího, třeba jak reálná je komornější koncertní podoba Orffových. Jejich odpovědi jsou jak dobře vyladěný motor, slyšíte to?

Na vaši webové stránce čtu: „všecko letí čím dál víc a my s tím. tristní pohled na dataci předchozí novinky nás donutil vyjít s pravdou ven. ano, v tuhle chvíli už tady moc nepobýváme, stěží si vzpomeneme na aktualizaci koncertů. pokud máte zájem o čerstvé novinky a lepší interakci, zkuste to na naší facebook stránce – ‚šero se blíží!‘“ Abych mohl stanovit diagnózu, potřeboval bych zodpovědět tyhle otázky:

Zaprvé: Předpokládám, že hlavním důvodem, proč jste zřídka aktualizovali web, byla zaneprázdněnost kapely. Je za přechodem na facebook pohodlnost nebo lepší „interaktivita“?
Lukáš: Zaneprázdněnost kapely je v našem případě docela odvážné slovo. Je pravda, že asi nefungujeme úplně jako „normální“ kapela a většina z těch „běžných“ procesů v našem případě buď úplně absentuje nebo je vedená jiným směrem. Nemáme zkušebnu a o nějakém pravidelném a systematickém setkávání nemůže být ani řeč. Stejně je to i s naší tvorbou. Impulsy a témata aktivně nevyhledáváme, většinou dorazí samy a pokud jsou dostatečně silné, vybudí v nás i potřebnou tvůrčí energii. Nejsme ničím tlačeni a naše ambice jsou stejně slabé jako náš zápal pro aktualizaci internetových stránek, které jsou už starší, nemají redakční systém, takže je nutné všechno aktualizovat v kódu pomocí poznámkového bloku. Proto ten facebook, je o dost pohodlnější. V blízké budoucnosti uvažujeme o návratu k webovým stránkám, ale již s lepší integrací „navazujících sítí“. Představu už nějakou máme, v tuhle chvíli je ovšem potřeba ještě odladit vizuální stránku, kterou připravuje náš kamarád Jirka Libánský. Čím dál častěji si ale klademe otázky, jestli dneska ještě někoho stránky kapely vůbec zajímají. Sám si ani nevzpomenu, kdy jsem byl na stránkách nějaké hudební skupiny, a když jsem byl, tak si už ani nevzpomínám, jak jsem tam dlouho vydržel. Bylo by možná dobré zkusit zeptat se rovnou „v přímém přenosu“ – jestli je někdo, komu web bratří Orffů zásadně chybí a čte tento rozhovor, ať nám napíše na facebook.

Matouš: Taky se často stránky kapel smrskávají na rozcestníky odkazující na FB, YT, SC, Twitter...

Zadruhé: Facebook – vy jste ten typ kapely, u které bych si řekl, že dáte více na „opravdovější“ kontakt, čehož je facebook dokonalým protikladem. Příklad předsudku. Setkáváte se s podobnými předsudky často, myslím třeba: jste taková intimní, křehká a empatická kapela a podle toho se odvíjí i očekávání na koncertech, počínaje pořadateli a konče publikem?
Matouš: Myslím, že pro kapelu je jakákoli zpětná vazba dobrá, a je jedno, jestli přijde po síti nebo vzduchem/zvukem.

Lukáš: Facebook je pohodlný, rychlý a jednoduchý prostředek k distribuci aktuálních názorů, informací a pocitů. A taky dobrý pomocník při bourání předsudků. Navíc dává dost prostoru k tomu, aby si každý dotvořil svůj názor. Chce to jen občas sledovat příspěvky a průběžně si dávat ty kousky mozaiky dohromady. Obraz, který člověk po čase dostane, už je potom podobnější tomu, jací jako kapela opravdu jsme. Co se týká koncertů, tak se mi zdá, že oproti prvním koncertům už drtivá většina návštěvníků ví, na koho jde a co může očekávat. Je to poznat hlavně z toho, že lidi opravdu poslouchají a moc toho nenamluví. Mnohdy dokáže i párek „kecalů“ pěkně znepříjemnit poslech dalším desítkám lidí. Při koncertu jsme tichá, introvertní a intimně položená kapela. Po koncertu už to bývá obráceně.

Ivan: Veškeré moderní technologie jdou mimo mě, takže se k otázce, jestli facebook ano nebo ne ani nemůžu vyjadřovat.

Kulda: Zpětná vazba přes facebook je sice fajn a potěší, ale nepřeceňoval bych to. Nakonec se stejně počítá jen to, kolik lidí přijde na koncert. To je opravdová zpětná vazba.

Lukáš: Ano, to se nakonec počítá. Ale taky se dá říct, že se spoustou lidí, kteří nás sledují nebo kontaktují právě na facebooku, se na koncertech většinou potkáme. Samozřejmě samotná návštěvnost je výsledkem mnoha dalších činností, hlavně potom ze strany pořadatele koncertu. Pořád ale platí, že návštěvníci koncertů v Česku jsou poměrně konzervativní a neradi chodí „naslepo“. A protože narozdíl např. od Slovenska u nás celoplošně nefunguje rádio, které by systematicky a dlouhodobě dávalo prostor i „menšinovým žánrům“, tak si obrázek nedělají z plakátů ani programových brožurek, ale většinou z toho, co si dohledají na internetu. Takže jsme zase zpátky u toho, že stránky kapel a interpretů by měly sloužit spíše jako „mikroportály“ vedoucí do virtuálního prostoru, který je již specializovaný a přizpůsobený např. ke sdílení videa, hudby, fotografií, textu, nejrůznějších statistik a hlavně pak k rychlé, jednoduché a uživatelsky pohodlné interakci.

Zatřetí: Vy nejste zrovna přehnaně vytížení, co se týká koncertování. Co za tím je, počítám, že nabídek asi nebude málo?
Lukáš: Je to jednoduché. Jen s náma je to těžší. A vždycky vlastně bylo. Nejdříve docela dlouho trvalo, než jsem Ivánka přesvědčil, že zkusit udělat a nahrát nějaké písničky „jinak“, s počítačem a ve dvou má aspoň malý smysl (2003). Potom jsme dlouho čekali, až Matouš dodělá školu a bude mít krapet víc času (2005). Následně jsme vydali Bingriwingri, které mělo opravdu nečekaný ohlas a lidi nás chtěli vidět/slyšet hrát. Dali jsme teda dohromady kapelu z kamarádů, kteří byli schopni živě zahrát to, co jsme si virtuálně vymysleli (2006). Už jsme ale nepočítali s tím, že zájem bude tak velký a najít společně volný čas tak těžké. Je nás na pódiu sedm a už jsme na sebe tak zvyklí. Ve většině písniček pro živé provedení je forma volnější, než bývá zvykem, a je vždycky dost svobody pro každého zahrát a přibarvit si to podle aktuální nálady. A teď nemyslím, že bysme na koncertech jamovali. Důležité je, že se při hraní dokážeme vnímat jak jednotlivě, tak jako celek. Z toho důvodu se snažíme vyhýbat alternacím a záskokům. Bohužel profese a vytížení každého z nás jsou tak různé, že najít společný termín je mnohdy nadlidský výkon.

Ivan: Každý z nás má své civilní povolání. A aby to nebylo tak jednoduché, někdo chodí do práce dopoledne, jiný odpoledne a další večer. Spoustu koncertů tím pádem musíme odmítnout. Na druhou stranu jsme zase možná vzácnější.

Kulda: Navíc ne každý prostor je vhodný pro hudbu, jakou hrají Bratři Orffové. Snažíme se vybírat místa, kde můžeme zahrát tak, aby byli spokojení jak fanoušci, tak i kapela a pořadatel, což není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Začtvrté: Když jsem se bavili s Lukášem (promotérsky) o koncertech, říkal, že hrajete hodně klidně a potichu, že to není na každý řekněme festival... Jak potichu bude nová deska?
Matouš: Zatím mi nepřijde, že by to mělo být energeticky moc jiné než Bingriwingri. Snad jsme jen přibrali trochu víc odstínů zemitě šeré. Co myslíš, Lukáši, bude ta deska depresivnější? Na mě to tak nepůsobí, spíš je pocitově kousek hlubší.

Ivan: Nová deska bude tak potichu, jak si posluchači nastaví hlasitost na svých přehrávačích. A náš baskytarista Kulda vždycky říká, že tichá hudba se má na koncertech a hlavně festivalech hrát nahlas. Máme vypozorováno, že na festivalech je naše hudba po opravdu hlasitých skupinách pro posluchače balzámem. Nová deska bude opět jemně tématická, hudebně možná vyzrálejší a jak říká Matouš: „pocitově kousek hlubší“.

Lukáš: Nedávno jsem si zkoušel pustit zhruba osm nových věcí za sebou a musím říct, že by možná chtělo to „šero“ ještě trošku rozsvítit nějakou optimističtější skladbou. Možná. Co ale cítím, že bude na desce jiné, tak určitá životní energie a zkušenost, špetka mysteriózna a tiše dávkované kousky psychedelické melancholie. (smích) A i když jsme přišli o kousek té naší tradiční naivity, pořád jí tam ještě dost zůstalo.

Kulda: Rozhodně ne depresivnější. Při těchto úvahách mě mimochodem vždycky lákalo zkusit si zahrát na nějakém metalovém festivalu, určitě by bylo zajímavé, jak by návštěvníci reagovali na změnu tempa a hlasitosti.

Libor: I když jsem v hudbě a vůbec poměrně tolerantní, tenhle experiment bych nesl těžce, i když zase – snad by to mohlo příjemně překvapit.

Lukáš: Já myslím, že by se žádný experiment nekonal a změna tempa a hlasitosti by byla tak akorát dobrá příležitost jít si popovídat ke stánkům s občerstvením.

Zapáté: Uvažujete o klubovém hraní ve třech, o komorní verzi... okleštěné by znělo blbě... Jak jste s tím daleko?
Ivan: O komorní verzi uvažuje hlavně Lukáš. Písničky by se určitě daly upravit pro menší obsazení hráčů, ale celkový zvuk by byl úplně jiný, než jak nás zatím mohli posluchači slyšet. Lidi by to možná mohlo zklamat a navíc bychom obecenstvo ochudili o pohled na klečícího kytaristu, sedícího trumpetistu a vůbec všechny členy skupiny, kteří by v této „okleštěné“ sestavě nehráli. Co kdybychom se nakonec eliminovali natolik, že by v „malých Orffech“ nikdo nehrál. Na druhou stranu zase chápu Lukáše a jeho důvody, proč by to chtěl zkusit.

Libor: Těžko se osekává něco, co ve své aktuální a od počátku nezměněné podobě funguje, je osvědčené a lidsky si sedlo. Spíše bych to chápal jako příležitost pro další polohu Bratří Orffů. Ani ne tak light verzi, jako spíš alter ego.

Lukáš: Je fakt, že to, jak nám to teď ve skoro orchestrální sestavě zní, není asi úplně obvyklé a lidi jsou většinou příjemně překvapeni a dokážou si poslech užít. Na druhou stranu i v tomhle složení to zní stejně jinak než na Bingriwingri, ze kterého hrajeme většinu písniček. Nebál bych se ani udělat změnu na druhou. Chápu, že Ivan hraje rád obklopený lidma a že by ho sólová vystoupení moc nebavily.

Matouš: Někdy může zjednodušení přinést naopak silnější zážitek. Nakonec Ivan levou zadní utáhne hodně skladeb sám s kytarou a vyřešení určitých problémů, které by hraní BO ve třech přinášelo, by určitě mělo pozitivní vliv i na OBO (The Orff Brothers Orchestra). (smích)

Lukáš: A o tom by to právě mělo z velké části být. Ivan je ústřední a nepostradatelnou postavou Orffů. Drtivá většina písniček a textů je jeho. Ty potom vznikaly v intimitě s kytarou nebo s klavírem. Podle mě by klidně sólové vystoupení utáhnul a rozhodně by to nuda nebyla. V případě „komorního složení“ ve dvou až třech lidech by ovšem písničky musely být zaranžovány a nástrojově přeobsazeny. Aranže by asi byly minimalističtější, ale protože jak Ivan, tak třeba Dawe nebo Libor ovládají na poměrně slušné úrovni spoustu různých nástrojů, mohli by se v průběhu koncertu různě prostřídat a obměnit. Jde jen o to, vystavět to na nosných melodických linkách a harmonicky doplnit podle zvolených doprovodných nástrojů. Určitě by to mělo zase trošku jiné kouzlo než OBO a navíc by to bylo i schůdnější pro koncertování v prostorech, které sice mají fajn atmosféru, ale nemají dostatečné technické zázemí a nemůžou si dovolit finanční risk spojený s „velkou“ kapelou. Orffové by se tak stali mnohem pružnější a dokázali se dostat i k lidem a na místa, kde to dříve nebylo možné.

Zašesté: „Šero se blíží.“ – Myslíte digitální tmu? Zní to jako mantra. Předpokládám, že za tím bude víc než název nové desky.
Ivan: Deska, která se blíží, se bude jmenovat Šero... a možná na ní bude i digitální tma.

Lukáš: Mimo to, že písničku Šero jsme si pracovně zaškatulkovali jako „mytologický crossover“, tak jsme se taky o bližší „teoretický“ průnik do „Šera“ pokoušeli společně s grafikem Jirkou Libánským. Shodli jsme se na tom, že to pro nás představuje jakýsi plíživý přechod do duchovní nicoty a prázdnoty. Je to nepostřehnutelné, jako by se nic nedělo a ono se právě děje. Pomalu a potichu se vše odbarvuje do nejasných a omšelých tónů šedé, která pohlcuje životní ideály, názory a hodnoty. I přesto, že se v tomto případě šero může zdát jako nějaký portál do temnoty, je pro nás uvědomění si šera okolo nás a v tento okamžik určitou katarzí, způsobem očisty, oproštění, uvědomění. Nehodnotíme, nehádáme a nevíme, co bude zítra, za rok, za deset let. Spíše jen pozorujeme a popisujeme.

Libor: Největší tma bývá před úsvitem.

Uvažovali jste nad tím, proč jste tak populární, když vaše aktivita je v porovnání s mnohými dalšími kapelami poměrně mizivá? Nezvyklá melancholie? Obraznost fiktivního světa, alegorie?
Matouš: Těžko říct, jak moc jsou Bratři Orffové doopravdy populární, byl bych spíš skromnější. Snad za tím, že to úplně nezapadlo, je určitá hloubka a bezčasovost, kterou máme v hudbě rádi. Dneska vzhledem k přebytku hudby asi nemá smysl zasypávat lidi hromadou alb, důležitější je udržet kvalitu, ať už to trvá, kolik to trvá.

Ivan: Bratři Orffové nikdy nikam nespěchali.

Lukáš: Byť rádi používáme současné technologie a postupy, nesnažíme se cíleně sledovat trendy, které většinou za pár měsíců či let pominou. Je to možná ta bezčasovost, hudební a produkční rukopis, který s podobně naladěnýma lidma dokáže komunikovat dlouhá léta. Určitě to není hudba pro každého. Navíc i přesto, že je tichá a klidná, je zřejmě dostatečně výrazná a lidi si jí všimnou. A jsme rádi, že se setkáváme s tím, že ji lidi buď milují, a nebo opravdu nesnášejí. Prostě vzbuzuje názory a emoce na obou pólech, komunikuje. Což je ve výsledku o hodně lepší, než kdyby nikomu nevadila, ale ani nikoho nenadchla. Možná i to je jeden z důvodů, proč i přes náš pomalejší přístup k propagaci takhle dlouho funguje.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Agrose

redakce 02.03.2021

Dvě nahrávky během dvou měsíců, to je slušný start na nový label. A to tím spíš, že přináší zcela nová jména i neoposlouchané žánrové hybridy.

Vysílač (Žižkovská noc): Dostat se mimo bubliny

su 22.02.2021

Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení festivalu v v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač.

Simona Blahutová: Od Igráčka k Hitlerovi a zase zpět

prof. Neutrino 15.02.2021

Rozhovor s výtvarnicí a absolventkou AVU, zabývající se historickými událostmi v dobách Třetí říše či za studené války, je o smyslu hrdinství i opravdovosti umění.

Olaf Olafsonn: Experimenty jsou mi blízký

Anna Mašátová 03.02.2021

Olaf Olafsonn z kapel Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, The A-Bomb a dalších, rozezněl novým projektem rotundu sv. Petra a Pavla na Budči. Popovídali jsme si s ním.

Rudi Rus: Metal tu bude navždy

Ondra Helar 29.01.2021

Rudi Rus, dvoumetrový obr se sametovým, hlubokým hlasem, napsali s Pištou Vandalem z Čad knihu, která se otáčí kolem patnácti let metalu ve Slovenském rozhlase. Rozhovor.

David Pešek, Amrit Sen (SANANIM): Pečovat o sebe hudbou

Jarmo Diehl 26.01.2021

Organizace na pomoc závislým vydala benefiční kompilaci. Přispělo přes sto kapel, přispějete i vy? Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Julie Hrnčířová: Ráda vymýšlím příběhy

su 08.01.2021

Sochař a fotograf Richard Wentworth prohlásil, že cigaretová krabička, podpírající nohu od stolu může mít v sobě větší sílu než sochy Henryho Moorea... Rozhovor.

Nejlepší texty Full Moonu 2020. Libuše Jarcovjáková: Sednu na náměstí a čekám, co přijde

Michal Pařízek 08.01.2021

Její výstavu Evokativ vyhlásil britský deník The Guardian výstavou roku, většina snímků přitom vznikla před několika desítkami let. Talent a dílo Libuše Jarcovjákové v rozhovoru Michala Pařízka.

Nejlepší texty Full Moonu 2020: K uzdravení potřebujeme jen mír (Aigel)

Maria Pyatkina 07.01.2021

Právě zážitky ze soudní síně, komunikace s orgány a návštěv milovaného v cele daly vzniknout projektu Aigel, který přinesl do ruského undergroundu nová ostrá témata.

Jiří Kotača (Cotatcha Orchestra): Bigbandová scéna zažívá renesanci

Anna Mašátová 07.01.2021

Co přinesla letošní krize, co musí zvládat kapelník i jaký je stav bigbandové scény hodnotí v následujícícm rozhovoru kapelník Cotatcha Orchestra.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace