Články / Offtopic / / Přežít

Přežít: Sever (Oder-Neiße-Radweg)

Přežít: Sever (Oder-Neiße-Radweg)

Tereza Kunderová | Články / Offtopic / / Přežít | 20.08.2016

Cestovní deník popsaný odshora dolů. Detailně, horlivě, nevybíravě. Jediná věta přes celou stránku? Kein problem. Ale teď, teď mi došlo. Nedokážu si sednout a byť jen pohledem zavadit o klávesnici, abych to zkrouhla. Už čtrnáct dní. Bože dobrej, přitom já bych moc ráda! Čím urputněji se však snažím soustředit na letošní výpravu, tím častěji mi hlava předhazuje zapadlé vzpomínky z prapočátků naší náhlé cyklistické mánie. Tak dobře, začneme tam.

3. července 2015, lehce po poledni. Druhý den výpravy do italského Grada. Dvě kamarádky, úplné blondýny, které nikdy nikam na kole nejely, ale považovaly za výborný nápad něco takového vyzkoušet. Jasně. Já a Marie. Ležely jsme jak pytle brambor na umolousaných lavičkách vedle vesnické samoobsluhy a snažily se vstřebat infarktové vedro, jež nás objímalo ze všech stran. Kolem se poflakovala skupinka dětí. Zachytily jsme nejeden zvídavý pohled, který se co nevidět měnil v úlek a jakési zhnusení, z něhož následně pramenilo škodolibé pohrdání, velice upřímné a neskrývané. Očička jak studánky, ve kterých se však nemilosrdně zrcadlil odraz mysli, něco jako: „Ty trosko upocená, závidíš nanuk, co? A kdybys věděla, že máme na zahradě nafukovací bazén, ve kterým se budu celej zbytek odpoledne koupat, zatímco ty se příštích pět dní vykoupeš leda ve svý vlastní šťávě...“ Byly jsme v tu chvíli evidentně jedinou zábavou na místě, kde chcíp pes, takže se vlastně není čemu divit. Stát tam s nimi, určitě si taky radostně přisadím... Marie však zmobilizovala poslední síly a laserovým pohledem celé skupince vyslala jasný vzkaz: „Přestaňte civět, nebo vám pobliju koloběžky!“ A nebyla to planá výhružka. Děti nakonec vzaly roha a sinalá kamarádka o chvíli později předvedla šavlový tanec pod okny chátrající barabizny v nedaleké vsi. Až zpětně zjišťujeme, že šlo o zámeček slovutného herce Rodena. Nicméně ani vědomí, že Karel si ji už pravděpodobně nikdy za ženu nevezme, nepohřbilo v našich srdcích optimismus a za čtrnáct dní jsme u slunných italských břehů plovaly omotané do mořských řas jako spokojené bojky. Právě tehdy vešel v platnost slavnostní slib, že založíme tradici.

Je to vlastně docela legrační. Vyrostla jsem ve městě, daleko od veškerých náznaků volání divočiny. Když jsem byla malá, rovnalo se pouhé vyřčení slova „chata“ exotické expedici a konfrontace s kadibudkou pak představovala téměř boj o holý život. Naprosto nepoužitelná holčička. Asi nikdo by nevsadil boty, že tyhle ledy chorobné štítivosti někdy poodtají, ale světe, div se. Nejspíš ze mne nebude dobrodruh dychtivě překonávající vlastní možnosti v podivuhodných podmínkách, ale mám pocit, že asi pozvolna propadám lásce k vypařování se z dosahu lidí a informací do lesů, kopců a hor. Letos jsme sic v době plánovaného odjezdu vypadaly jako přeživší morové epidemie a bylo nutné mírně přehodnotit plány, ale zůstat doma by nás donutila leda amputace všech končetin naráz, tak moc jsme se těšily, že vypadnem. A tak jsme vyrazily na cestu k Baltskému moři podél řek Odry a Nisy.

Vysmáté hostesky s puntíkovaným trikotem pro nejzdatnější vrchaře na nás však letos zpoza stromů nemávaly – pár českých stoupáků nestálo za řeč a německo-polské pohraničí je téměř dokonalá placka. Ve spojení s ukázkovým asfaltem jde o ideální volbu neukázněných pacientů dobírajících antibiotika a také všech, kteří se rádi kochají a pro všechnu krásu vůkol občas zapomínají registrovat, kam se řítí jejich kolo. Pravdou také zůstává, že podstatnou roli hraje počasí. Co během slunečného dne působí jako balzám na duši, se může za nepřetržitého deště změnit v prvotřídní hnus. Rozkvetlé louky pak velmi snadno ztrácejí svůj půvab a stávají se z nich nekonečné pláně zoufalství. Nemluvě o tom, když začne foukat vítr. Šlapání na místě, voda v ksichtě, též všude jinde a spolu s ní i podivná létající hmota zprvu neidentifikovatelného původu. Rozjetí slimáci. Spousta! Nic pro neurotiky. Jenže to je riziko celého podniku a nejlepší obranou je vyrážet s hlubokým přesvědčením, že bude krásně. A pokud náhodou ne, je to alespoň jedinečná příležitost beztrestně vyřvávat sprosťárny do polí, kde to slyší leda srny. Navíc německé srny, které našemu bohatému jazyku nerozumí.

Přestože většinu času jel člověk nerušeně zadumán, občas před sociální interakcí zkrátka nebylo úniku. Uprostřed ničeho jsme potkaly partu bodrých strejců v dresících Svijany. Krajané! Také polského chlapíka, který už z dálky rytmicky duněl. On si totiž na nosiči vezl mimo jiné obrovský reprák a solární panel, aby měl pocit, že jej doprovází Nicki Minaj. Říkal, že když se rozhodl objet na kole Austrálii, tohle udělátko mu při dlouhých vzdálenostech zachránilo zbytky zdravého rozumu. Předjelo nás frustrující množství rozjuchaných penzistů na elektrokolech a nejednou jsme zahlédly cyklistické průvody typu „nadšený otec-rezignovaná matka-zpruzené děti“. Někteří tatínci berou rodinu na rekreaci alternativními způsoby. Chtěli jste k moři? Tak si tam dojeďte. Nešlo se nesmát, přestože je to veskrze zlomyslné. Vždyť člověk má co dělat sám se sebou! Když je mu kosa a všechno je mokré. Když si chce odskočit a s hrůzou zjistí, že naň významně pomrkávají tři divoká prasata a naznačují, aby jim laskavě nečůral do domečku. Když ohne kolo do osmičky a musí ho zas růčo vycentrovat zpátky, zatímco na něj kouká místní stoletej alkáč, chlandí jednoho lahváče za druhým a směje se jak blázen, protože to je konečně jinačí sranda než vejrat na bednu. Když navečer uprostřed hlubokého lesa ze stromu přímo před stanem náhle seskočí energický chlapík a se slovy „Ti komáři dnes ale žerou!“ upaluje pryč. Připravujeme se na nejhorší, protože ten sériový vrah zbloudilých poutníků se určitě vrátí s nabroušenou mačetou, ale pak se ukáže, že nebožák jenom potřeboval najít svou kešku. Jakmile odezní malé srdeční zástavy a všechny chvilkově fatální problémy se podaří úspěšně zažehnat, vše je najednou ještě o dost hezčí. Ptáci cvrlikají hlasitěji a naložená kola jako by na chvíli ubyla na váze. I kvůli tomu tyhle blbosti člověk dělá. Vyráží pryč, aby si mírně pocuchal nervy a zažil intenzivní radost z návratu domů.

„Tak pěkná cesta a cíl úplně na hovno,“ povídá zničehonic zadumaně Marie na samém konci cyklostezky v Ahlbecku. To mi utkvělo v hlavě. Výstižný popis naší výpravy a dost možná i obecně aplikovatelná životní pravda. Ujely jsme totiž stovky kilometrů tak trochu proto, abychom ve finále místo racků na poklidném mořském břehu našly stánky zaskládanou promenádu plnou mastňáků protáčejících své semišové mokasíny do rytmu brutálních německých coververzí Boba Dylana. Zabolí, ale vem to čert. Naše hloupost, že jsme si představovaly atmosféru dob, kdy si tu v proutěném koši vyvaloval šunky císařpán. Genius loci zde dávno zakukal, zato naivita některých lidí, ta je věčná. Postavily jsme si v myslích jiné město a věřily, že ho skutečně najdeme. Omyl. Ale nebýt fantazírování, třeba bychom ani nevytáhly paty z baráku. Dobře, že jsme jely. Necháme podivné Disneylandy těm, kdož o ně stojí, a budeme pátrat dál. Máme přeci tradici a taky spoustu času. Objevíme své místo třeba příští rok. Ono totiž určitě existuje.

Info

Oder-Neiße-Radweg z Liberce do Ahlbecku + třídenní bonusové kolečko kolem Rujány, které raději ani nestojí za řeč
6. - 18. července 2016

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Z deníku dezorientované pouštní krysy aneb Junktown festival 2017

redakce 13.07.2017

Kromě kostýmů a úmorného vedra se mi při vzpomínce na Junktown vybaví všudypřítomné burácení motorů. Krásy života na postapo festivalu anebo Jak ho přežít.

Hudebníci nejsou herci - Russian Circles

redakce 18.11.2016

Trio krásných chlapů si své místo hledalo a nacházelo dlouho, tady u nás je milujeme a oni se nestydí hrdě hlásat světu, kam odlétají z teplejších krajin.

Přežít: Pripjať

redakce 29.10.2016

Reakce lidí na mé sdělení, že jedu do Černobylu a Pripjati, by se daly rozdělit do tří kategorií: První: „Super, tam chci taky!“ Druhá: „A proč?!“

Přežít: Cosa nostra na streche Banátu

redakce 11.09.2016

Kalendářní rok uvnitř mého časoprostoru zpravidla končí v druhé polovině srpna. Alespoň od té doby, co mi do života vtrhnul festival Banát.

Jak hluboko dokáže klesnout umělec: Kid Cudi

redakce 29.01.2016

Kid Cudi začal postupně ztrácet soudnost a každý další počin, včetně bočního rockového projektu WZRD, byl průser. Pomyslným posledním hřebíkem...

V pyžámku s kočičkami (den třetí)

redakce 16.06.2013

Chystáte se na Creepy Teepee? Možná vás nastartuje jiný hipsterský festival, novozélandský Camp a Low Hum. Nebo?

Přežít v Rusku: Válka není, všude mír

redakce 22.12.2012

Pane učiteli pane učiteli, že jste byl doopravdickej voják a partyzán? Jinak byste to tak krásně nemohl složit!

San Francisco: You're gonna meet some gentle people there

redakce 14.10.2012

Frisco si dnes sice hraje na „slušňáka“, ale nálepku jednoho z nejliberálnějších měst USA už mu nikdo neodpáře.

Of all the gin joints in all the towns in all the world...

redakce 10.08.2012

"Moonlight and love songs/ never out of date/ hearts full of passion/ jealousy and hate..." Vítejte v Rickově kavárně.

Přežít na třech kontinentech: vítejte v Maroku, vítejte v Turecku

redakce 07.08.2012

Jdu na sever, jdu na jih. Jdu do Afriky, jdu do Asie. "Brána Orientu" a "brána Západu". Thinking with portals.