Články / Reporty

Sharpe 2022: O tom, co ti chci říct...

Sharpe 2022: O tom, co ti chci říct...

Michal Pařízek | Články / Reporty | 25.04.2022

„Měsíc jsem nemohla ani brečet, ani dělat nic jiného. Dnes to bude moje první veřejné vystoupení od chvíle, co začala válka. Co jsem musela Ukrajinu opustit.“ Ukrajinská hudebnice Jekaterina Jeremenkova alias daKooka na festivalu Sharpe původně neměla vůbec vystoupit, nakonec přijela jako náhrada za na poslední chvíli zrušené Planeta Polar. Emotivní proslov DaKooky zahájil panel When the guns roar, should muses be silent?, věnovaný situaci na Ukrajině a dalším možnostem pomoci a spolupráce v rámci hudebního sektoru. Čtvrtý ročník Sharpeu proběhl stejně jako všechno v posledních měsících ve stínu války na Ukrajině i (snad) doznívající pandemie. Zatímco loni zahradou Nové Cvernovky cloumala euforie a nadšení ze společného shledávání, letos to byly mnohem vážnější tóny i témata. Vzájemná spolupráce je klíčem, o to důležitější podobná setkání jsou. A budou.

Pandemie ovlivnila i Sharpe, v rámci letošního showcase kalendáře šlo o první podobnou událost. Tradiční Eurosonic Noorderslag byl přesunut do online prostoru, Tallinn Music Week nebo Ment budou pořádány v jiných termínech. Bratislavská akce byla poprvé ve třídenní podobě, hlavním jménem otevíracího večera měla být japonská trojice Tricot, ale jejich turné bylo přeloženo na podzim. Byly tak představeny „pouze“ domácí projekty a ukázalo se, jak nekompromisní a důsledná dramaturgie Sharpeu je. Začátek patřil Miroslavu Tóthovi a jeho Dystopic Requiem Quartet, který předvedl Tóthovy kompozice Black Angels Song a Nénia pre Ukrajinu, skladbu, která vznikla hned třetí den po vstupu ruské armády na Ukrajinu. Moderní vážná hudba na začátek festivalu nových nadějí? Žádný problém.

Podobně posluchačsky nesnadné i nevšední bylo představení alba Blurry AF slovenského producenta Jonatana Pastirčáka, které vydal pod nickem Isama Zing. Je potřeba říci, že jde o částečnou malou domů (kooperace labelů Mäss a Full Moon Forum), ale v rámci tak povedeného vystoupení je to jistě omluvitelné. Pastirčák na výzvu hlavy festivalu Michala Berezňáka sestavil skutečný ansámbl. Původně se měli účastnit všichni, kdo se na nahrávce podíleli, což se nakonec úplně nepovedlo, ale i tak se představila široká sestava, včetně producentů Olivera Torra, Aid Kida nebo zpěvaček Eriky Rein a Ely Tolstovy. Pro velkou část publika, a jistě i hudebníky, šlo o nezapomenutelný zážitek, který se asi nikdy nebude opakovat. Skladby z alba zazněly v upravených verzích, během kterých byl využit i místní klavír nebo industriální objekty. A atmosféra na konci byla tak pohnutá, že bylo škoda rušit ji něčím takovým, jako byl avizovaný křest.


NUTNOST PŘESAHU

Jonatanovo album je postaveno na spolupracích, i proto byl takový úvod pro akci typu Sharpe ideální. Pastirčák o dva dny později pódiovou výpomoc Oliveru Torrovi oplatil a společně dokonale „vymetli“ – obrazně i fakticky – místní sklepní prostor zasvěcený elektronické hudbě. Zrovna jejich společná konceptuální performance může být typickým příkladem toho, v čem je Sharpe výjimečný. Pro mnoho kritiků bývají showcasy synonymem veletrhů, nabízení se a komerce. Částečně je podobná kritika oprávněná, ovšem ne pokud jsou takové akce pořádány způsobem, jakým se to dělá v Bratislavě. Oliver Torr byl do programu vybrán na základě loňského úspěšného alba Fragility of Context a pořadatelé nad jeho účastí nezaváhali ani ve chvíli, kdy oznámil, že půjde o konceptuální vystoupení postavené na site specific kontextu a improvizaci. Experimentální hudbě patřila i další, poměrně velká část programu – zmiňme například představení slovenské umělkyně Adely Mede nebo slovinské harfenistky rouge-ah. V mnoha případech šlo o vrcholy programu.

fotogalerii z celého festivalového dění najdete tady

Právě ve světle povedených, experimentálněji laděných setů se ukázalo, že – přes obecnou chválu dramaturgie – line-up letošního ročníku nebyl, i díky zmíněným absencím nebo výměnám na poslední chvíli, tak silný jako v minulých letech. Některým z vystupujících koncerty příliš nesedly (domácí shallov, rakousko-čeští Nichi Mlebom nebo už tři roky vyhlížení Italia 90), jindy byla rozeznatelná absence přesahu nebo hlubší myšlenky. Což byl třeba případ Dutch Criminal Record z Portsmouthu, kteří během Sharpeu vystoupili hned dvakrát, nebo s ovacemi přijímaného energického vystoupení srbských Koikoi. Těmto koncertům nelze vytknout nedostatek profesionality nebo umu, jenže ve chvíli, kdy mozkové receptory atakují tak výrazné zážitky, jaké nabídli Isama Zing, rouge-ah nebo Fvck_Kvlt crew, tak se nároky logicky zvyšují. Jistě, hudba může být pouhou zábavou a někdy by dokonce být i měla. Což ale nic nemění na tom, že to občas prostě nestačí.

Všechno se stihnout nedá. Osobně mi je líto, že jsem nestihl žádný z akustických koncertů v místní knihovně, stejně tak zamrzí i neúčast na vystoupeních slovinského producenta Shekuzy nebo sotva pár minut z koncertu domácích The Ills, kteří zahráli premiérově v nové sestavě. Vydařené byly show Amelie Siby, německého producenta Zouje (to jméno si zapamatujte), Niny Kohout nebo Tolstoys či artpunkových Global Charming z Amsterdamu. Nezklamali Timea, Sýček nebo producent Whithe, samostatnou kapitolou bylo vystoupení ukrajinské umělkyně daKooky. Upřímně se přiznám, že můj dojem byl ovlivněn jejím pohnutým přednesem před panelem věnovaným ukrajinské hudební scéně, ale takovou dávku emocí, jakou nabídla zjevně velmi improvizovaná show – doprovázela se sama na klavír nebo za pomoci podkladů puštěných z iPadu – se často nevidí. Skvělý songwriting, úžasný hlas a hlavně nefalšovaná radost z možnosti po několika velmi těžkých měsících být znovu před publikem. Velice silné. DaKooka přednesla i zbrusu nový singl refugee a doporučit lze i její album 31006, které mi hrálo ve sluchátkách cestou domů.


JAK TO ŘÍCT

„Není to o tom, co chceš slyšet, ale o tom, co ti chcem říct,“ říká Fvck_Kvlt ve skladbě s příznačným názvem Happyend. Happyendem můžeme nazvat i to, že se čtvrtý ročník festivalu Sharpe uskutečnil, překážek nebylo málo: časová tíseň – od minulé edice uplynulo pouhých sedm měsíců –, nejistota v rámci pandemické situace, válka v těsném sousedství, nestálé počasí. Přes určité výhrady byl Sharpe opět velmi povedený, znovu s výjimečnou a neopakovatelnou atmosférou, za což patří velký dík i útulným prostorám Nové Cvernovky. Už jen možnost sedět v její malebné zahradě přináší ohromně uklidňující pocit, což dosvědčí členové kapel Nichiho Mleboma nebo Amelie Siby, kteří si užívali nejen vlastních vystoupeních, ale celého festivalu, či početná výprava ze slovinského festivalu Ment, v Bratislavě představující svou domácí scénu. Podobnou příležitost dostane na červnovém Mentu i strana slovenská. Je třeba si postesknout nad tím, že se na (dosud žádném ročníku) Sharpeu více neprojevila i naše proexportní kancelář Soundczech, letošní silné zastoupení v programu tomu rozhodně nahrávalo. Neformální setkání s profesionály nestačí, ta se odehrávají na jakékoli podobné akci pravidelně a jaksi mimoděk. Je to škoda i z toho důvodu, že Sharpe je mnohem relevantnější a pro odborné publikum a hlavně veřejnost mnohem zajímavější akcí než kterákoli z tuzemských showcase přehlídek.

Z konferenčního programu rezonoval panel věnovaný duševnímu zdraví, inspirativní byla debata nad dalšími možnostmi financování umělců How to make money from…wait a minute… Music? Inspirativní i kvůli zjištění, že DIY principy zřejmě nadále zůstanou klíčem. Bylo pěkné zjistit, že zástupce slovenské SOZY, organizace věnující se ochraně autorských práv, měl sice tematicky laděné ponožky s houslovým klíčem, ale jeho vyjádření byla podobně vágní jako od zástupců obdobné organizace u nás. Nejsilnější dojem vzbudil zmíněný panel When the guns roar, should muses be silent? – nejen kvůli extrémně vypjatému tématu nebo nutnosti se mu věnovat okamžitě a na všech úrovních, ale zejména pro důraz, a zároveň až neuvěřitelný klid, se kterým zástupci tamní scény Tetyana Filevska, Vlad Yaremchuk nebo Dartsya Tarkovska o situaci, ve které umírají jejich přátelé i blízcí, hovořili. O nutnosti umět naslouchat se není třeba bavit, jenže není to jen o tom, co chceme říct, ale jakým způsobem to činíme.

Naposledy se rozhlížím po kouzelné zahradě Nové Cvernovky, z přítmí Cverna klubu se ozývá rachot v podání dvojice Kladivo a Motyka (vhodně zvolený název) a v místním baru zbývá posledních pár lidí. Loni touto dobou zde vládlo bujaré nadšení, letos je to trochu unavenější, což je vidět jak na pozůstalém počtu návštěvníků, tak na tvářích pořadatelů. Ale to je v pořádku. Škála má být co nejširší, ať už jde o náladu, hudbu nebo emoce. Sem se budu vracet vždycky. A rád.

Info

Sharpe 2022
21.-23. 4. 2022 Bratislava

foto © Tomáš Kuša

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Metronome ještě nemá vybudovanou tradici

Zdeněk Němec 29.06.2022

Nick Cave & The Bad Seeds, Beck a Underworld coby headlineři letošního Metronomu zabodovali. Co ostatní, co všechno ostatní?

Order of Sonic Chaos: projektivní hra ve sklepě

Minka Dočkalová 26.06.2022

Když vstupujete do sklepní části Husy na provázku, kde se nachází scéna brněnského performativního pole Terén, můžete si být jisti, že vždy budete svědky něčeho...

Noc nikdy neutekla tak rychle (Mišmaš)

Veronika Miksová, cyril kosak 26.06.2022

Jsme doma, nebo venku? Jak se dívat na vývoj festivalu Mišmaš a jak na karpatské výhledy? O potocích lásky, dobrý lidech a dětech coby nadějích.

Slunovrat po dvaatřiceti letech s Crime & the City Solution

Václav Adam 24.06.2022

Současná inkarnace Crime & The City Solution sice neoplývá tak zvučnými jmény, jako když jednu dobu téměř stínovali sestavu The Bad Seeds, ale úterní koncert byl velmi přesvědčivý.

Hvězdy, rituály a splněná přání aneb Respect Festival 2022

Akana 23.06.2022

Letos už se ale fantazie týmu kolem Borka Holečka mohla opět rozletět všemi směry. Díky tomu si návštěvníci mohli vychutnat tradiční geograficky i žánrově pestrý hudební mix.

Mesiášský komplex, nuda k uzoufání i Prince-zna (Tempelholf Sounds 2022)

Vojta Chmelík 22.06.2022

Po první díle přinášíme pokračování reportáže z berlínského festivalu Tempelhof Sounds. Muse, The Strokes, Anna Calvi a mnozí další. Včetně spálené kůže.

Právě teď žiju dobrý život: Dům kultury a naděje v HaDivadle

Minka Dočkalová 21.06.2022

Zkuste si vybavit jediný okamžik svého života. Vzpomeňte si a znovu prožijte pocit, kdy jste si v duchu řekli: ano, teď žiju opravdu dobrý život...

Přivykání na tmu i asociační hra (Trojvernisáž v Galerii TIC)

Minka Dočkalová 16.06.2022

V Galerii mladých ožívá snově surrealistické mojo, o patro výše implicitně stalkerský polodokumentární film a vedle, v Galerii u Dobrého pastýře je možné zažít dotyk postapokalyptického světa.

Rozinkové bombardéry, pražská šunka a bílé i černé kněžky (Tempelhof Sounds 2022)

Vojta Chmelík 14.06.2022

Když byl loni ohlášen nový festival s headlinery Muse a The Strokes na letišti Tempelhof, poskočil jsem radostí. A rovnou schytal od okolí pár jízlivých narážek.

Pěsti vzduchem (Dälek)

Lukáš Grygar 09.06.2022

Chvěje se sál, drnčí jeho železný interiér, mám cukání spustit něco jako pogo, ale dopadlo by to těmi pěstmi.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace