Shorty propluly Prahou

Festival Pragueshorts znovu nabídl možná až příliš muziky a unikátního obsahu na to, aby bylo možné ho všechen pojmout. Přes velké penzum kvalitních snímků doplatil na streamovací princip, který člověka na festivalu dostatečně neukotví. Kdo si chtěl odnést hlubší zážitek, musel být opravdu pozorným divákem a v jistém smyslu fajnšmekr. Obzvlášť v období, kdy do multiplexů pomalu proniká oscarová nabídka a kina s instituty se předhánějí, kdo nabídne atraktivnější přehlídku slavného autora a artové legendy.

Měl jsem tu možnost vidět většinu z vítězných „shortů“ dvakrát – vybral jsem si je v průběhu festivalu a hned několik z nich porota následně ocenila na slavnostním zakončení. Výstřední moderování herců Simony Babčákové a Jakuba Žačka kontrastovalo s poloprázdným sálem, ve kterém kromě diváků seděly už jen zbytky poroty a asi procento všech oceněných tvůrců. Do značné míry to symbolizovalo úděl celých Pragueshorts, ve výkonu Babčákové a Žáčka se zrcadlili tvůrci, diváci i pořadatelé. Oba moderátoři předvedli energické, až divadelně-improvizační vystoupení, na které by mělo cenu zajít i jen tak. Na druhou stranu sami pořádně nevěděli, co a koho vyhlašují nebo čemu přikládat důraz. Ceremoniál proto místy vypadal jako účast příliš velkých jmen na nepříliš důležité akci. To je vzhledem ke kvalitě filmů velká škoda.

Největší pozornost si získal thriller Atlantida, 2003, který režíroval Michal Blaško. Film o úniku mladého páru z Ukrajiny přes střežené hranice na Slovensko sází na hutnou atmosféru, představivost diváka a mlžení kolem charakterů postav. Místy až cíleně bezdějový průběh ústí v šokující finále, které se intenzitou zážitku blíží loňskému karlovarskému hitu Wind River nebo Nejhledanějšímu muži Antona Corbijna. Blaško s Atlantidou zvítězil v kategorii Národní soutěž.

Za zmínku stojí i belgické dílko Naruby (Downside Up) Petera Ghesquièrea, které by se dalo zařadit do škatulky „neuvěřitelně milý film“. Nenásilně podaná osvěta o těžkosti a paradoxnosti života lidí s Downovým syndromem ukazuje, jak by svět vypadal, kdyby mít o chromozom míň bylo normální. Belgický režisér odlehčenou formou poukazuje na rozdíly lidí s Downovým syndromem a bez něj, zároveň nabízí elegantní možnosti soužití. Je proto bez překvapení, že jeho Downside Up nejvíc zabodovalo u lidí v sálech a získalo diváckou cenu.

Pokud jsem se pustil do kritiky pořadatelské nesourodosti, je potřeba ocenit výběr poroty při vítězném snímku. Neskutečná programová pestrost, v rámci kterého dostaly prostor i odvážné projekty a filmy propagující nové filmařské směry, přímo vybízela nejít tradiční cestou a nevyhlašovat „na jistotu“. A tak jsme daly zlaté rybky do bazénu je šílená generační výpověď o dospívajících Japonkách, kterou excentricky zrežíroval Makoto Nagahisa.

Roztěkanost, hlučnost, bezcílnost i apatie digitální éry se promítají do každého kousku formálních prostředků (obrazové kompozice, úrovně hlasitosti, ostrosti nebo jemnosti zvuku i střihové skladby). Film je to provokativní a skutečně hodně přeřvaný – přičemž předpokládám, že se nejednalo o technickou závadu, ale o záměr. Tak jako tak mě Pragueshorts oceněním nekonvenčního snímku přesvědčily o tom, že se vyplatí sledovat program do hloubky, ponořit se do sedačky a nechat myšlenky na slabou „festivalovost“ spát.