Minka Dočkalová | Články / Reporty | 15.11.2022
Na vernisážích v galerii OFF/FORMAT je vždycky narváno. Vchod z ulice se tváří, jako by se nechumelilo, pán se vrací z práce, paní možná chtěla jen narychlo vyvenčit psa a už je jí zima, tak zvíře táhne dovnitř, studenti se courají domů z pár piv cestou ze školy a všichni postupně mizí ve dvorním traktu. Jediný rozdíl překračující rámec banality všedního dne je v tom, že se všichni nerozutečou do svých domovů, ale schází se v galerijním prostoru. On to zas tak velký kontrast nakonec není: Luki Essender, slovenskýá performerka připravil*a expozici, která podezřele připomíná domácí prostor určený k rutinním pracím. Možná proto je extrémně těžké se na ni soustředit, víc pozornosti tentokrát strhávají návštěvníci než výstava. Musím se dívat na to, jak se lidé dívají. A přes to dívání zkoumám vystavená díla.
Zajímavé je, že u stěn skoro nikdo nestojí a neciví. Není na co. Jsou z většiny prázdné, v celém prostoru galerie jsou umístěny všehovšudy tři obrazy formátu A5. Trochu větším kusem je plastika umístěná na dohled od vstupních dveří: vypadá jako obří sklolaminátová bradavka olemovaná stahovací páskou z IKEA. Jde o dílo Kemo Sabe, reference na Osamělého jezdce je jednoznačná, z bradavky se stává klobouk, haleluja. V ten moment mi dochází, že jsem až příliš ochotně sedla na vlnu asociační hry, kterou důmyslný*á Luki Essender pro návštěvníka přichystal*a a, ovlivněna výstavou fotografií Marie Tomanové, která zde proběhla několik měsíců zpět, nabrala zběsilé tempo. Easy, easy.
Zabrzdit mě takřka okamžitě donutily prádelní šňůry vypnuté za rohem. Náhlé a nečekané předělení galerijního prostoru je skvělý tah, ve spojení s lehkostí vystavovaného objektu se jedná o étericky banální bariéru, která představu příchozího o podobě místnosti efektně přeformátuje. Návštěvníci postávají zleva a zprava, dělí je prostor protkaný provazy, provázky a šňůrami, pečlivě na sebe navázanými, vyprávějícími příběh, který opět oslovuje každého trochu jinak.
Středu místnosti dominuje dřez. Lidi chodí kolem, nejdřív rychle, pak se vrací a zpomalují, zkoumají detaily. Těch je tam skutečně mnoho: modrá plastová síťka, do které jsou nacpané hliníkové obaly svíček; sádrový odlitek citronu; béžová silonka vycpaná čímsi; plastový lilek a lusky; konstrukce z bíle natřených větví, na kterých jsou nalepené samolepky s nápisem I <3 BIO; jutový, hrubě tkaný pytel se štítkem jako z fast fashion řetězce, akorát místo H&M nebo Gate je na něm kapitálkami HOPE. To zdaleka není všechno. Chci zkoumat víc a dál, hloub, ale mnohost lidské přítomnosti mi v tom aktivně brání. Založili si galerii, ale chodí jim tam lidi. Víno je k mání na zahradě. Po schodech vstupuju do měkké tmy.
Instalace, kterou připravil*a Luki Essender je tichá a slyšet je až úplně zblízka. Z dálky oslovuje vágností ve stylu naaranžovaných IKEA pokojíčků, zblízka rozehrává překvapivě sytý příběh. Nelze se zbavit pocitu, že v první chvíli vnímaná nahodilost umístění jednotlivých prvků se při detailnějším pohledu mění v absolutní smysluplnost v nejabstraktnějším pojetí. Při zahlédnutí každého nového detailu vnímám sílu poselství a promyšlenost koncepce. Vše je tu rozmístěno na základě vzájemné vnitřní souvislosti. Vůbec mě neruší, že instalaci nechápu mozkem, ale tělem.
Dřez bývá často vnímán jako symbol hygieny, omývání a čištění, paralelně tu ale probíhá obrovská mikrobí technoparty. To, že něco není přímo vidět (nebo slyšet), neznamená, že to neexistuje, svědčí to pouze o limitech našich smyslů. Člověk se někdy považuje za racionální, objektivní bytost, na pozadí mu i přesto neustále běží mix podvědomých a nevědomých obsahů. DJ Emotion rozjíždí svůj set a my, pseudointelektuálové žijící v iluzi, že máme svůj život pod kontrolou, stejně nakonec tančíme, jak píská.
Luki Essender: Další den dřezu
9. 11. - 14. 12. 2022 Galerie OFF/FORMAT, Brno
Facebook
foto © Minka Dočkalová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.