Články / Offtopic / / Movie/dox

Šíleně hrozná osmička aneb Kams' dal rozum, negře?

Šíleně hrozná osmička aneb Kams' dal rozum, negře?

Shaqualyck | Články / Offtopic / / Movie/dox | 14.02.2016

182 minut. Je to hodně? Málo? Jak se to vezme. Na paranoidní konverzačku odehrávající se po většinu stopáže v jedné místnosti je to ažaž, zvlášť selhává-li Tarantino ve své královské disciplíně – kulervoucích dialozích, díky nimž zaslouženě zkultovněla valná většina jeho dosavadní tvorby. Ani tentokrát se slovy nešetřilo a snímek nezřídka supluje reportáž z kurzu rétoriky. Potíž je v tom, že každá druhá věta je tu navíc, tempo stagnuje, postavy cíleně přešlapují a divák se nudí. Jako by legendární tvůrce ztratil soudnost a vědom si štědrého rozpočtu popustil uzdu své nezkrotné užvaněnosti živené obsedantním perfekcionismem. Rozbor textu Madonnina hitu Like a Virgin v Gaunerech fungoval, stejně jako (Kill) Billovo pojednání o Supermanovi nebo čtvrtlibrák se sýrem a tlachání o kafi v Pulp Fiction. Své verbální bizáry si talentovaný psavec hýčkal, přiměřeně dávkoval a uvážlivě zasazoval do kontextu akce, násilí a peprných hlášek. Podobné lehkosti se však jeho osmému celovečeráku zoufale nedostává, a pokud jde o to kafe, kam se na Quentina hrabe Maryša…

Jistě, už Hanebný Pancharti byli ukecaní až běda, ale v případě polyglotního nácka Landy šlo o humorně protežovaný rys jedné z postav, případně způsob, jak neotřele pracovat s gradací a posouvat děj skrze lingvistická okénka – stačí vzpomenout na scénu v podzemní taverně. Nespoutaný Django měl coby druhý vrchol Tarantinovy volné spaghetti trilogie alespoň plnohodnotně vykreslené postavy a navíc sympatického hrdinu s ušlechtilou motivací. Osm hrozných nabízí pouhou skvadru ledabyle načrtnutých figurek, které jsou tu hlavně proto, aby si donekonečna vyměňovaly jadrné bonmoty a v nestřežených okamžicích jedna po druhé umíraly. Přitom na začátku jsou karty rozdány k velké partii. Na jedné straně vražedkyně eskortovaná k popravě nesmlouvavým lovcem lidí s výstředním doprovodem, na té druhé podezřelé osazenstvo zájezdního hostince, ve kterém nikdo a nic není, jak vypadá. Venku blizard, uvnitř smrt. A navrch stín války Severu proti Jihu jako neutuchající zdroj rasistických průpovídek s nečekaným blaxploitation přesahem.


V několika jednotlivostech je to starý dobrý (a zábavný) maniak z videopůjčovny (průběžný vtip s rozbitými dveřmi, strasti zmrzlého vozky OBiho), celek ovšem strádá pod diktátem velikášského hračičky, jenž na úkor vyprávění lpí na nesmyslných detailech, a výsledek jeho snažení připomíná film někoho, kdo si na Tarantina jen hraje. Řada scén vyznívá uměle (kytara, Lincolnův dopis) a čekání na to, kdo koho nakonec odpráskne, velmi rychle pozbývá smyslu. Od zákeřných desperátů by člověk čekal trochu fištrónu, jenže chování přehrávajících protagonistů nezřídka postrádá logiku, a proč Tim Roth celou dobu (zdařile) kopíruje Christopha Waltze, ví nejspíš jen sám autor. Obsazení Channinga Tatuma (nic osobního, v Útoku na Bílý dům byl k sežrání) lze pak bez uzardění označit za první náznak tvůrčí opotřebovanosti.

Příznačná brutalita a čvachtavé gore efekty jsou k ničemu, když jakýkoliv náznak napětí pohřbívá teatrální strojenost. A pointa? Žádná není. Režisér místo ní servíruje polopatický flashback, nabízející jen další zbytečné klábosení, které je divákovi v danou chvíli platné jak mrtvému příslovečný zimník. K čemu potom Richardsonova parádní kamera či Morriconeho (konečně!) sugestivní hudba? Finesy jako tabák značky Red Apple či odkazy na Carpentrovu Věc jsou pouze vločkami v závěji a krom zasvěcených fandů je stejně nikdo nepobere. Netradiční formát Ultra Panavision 70 je v konečném účtování nanejvýš uznáníhodnou frajeřinou, která dosud nejhorší tarantinovku z bahna průměrnosti nevytáhne, i kdyby na plátně vypadala sebevelkolepěji.

Info

Osm hrozných
režie: Quentin Tarantino, 2015
www.thehatefuleight.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Křehkost úsměvů (Genesis)

redakce 09.06.2019

Kanadský režisér Phillipe Lesage ve filmu Genesis vymodeloval plastický obraz dospívání. Trojici jeho mladých hrdinů pojí touha po samostatnosti, která nevyhnutelně ústí v osamělost.

Ubít schématy (Zlo s lidskou tváří)

redakce 01.06.2019

Joe Berlinger zpracoval příběh pro Netflix jako čtyřdílný dokumentární seriál, pro kina ale vytvořil přístupnější produkt, hraný film Zlo s lidskou tváří.

Význam slova „neuvěřitelný“ (Tři blízcí neznámí)

redakce 26.05.2019

Příběh, který vrací význam nadužívanému slovu „neuvěřitelný“, popisuje dokumentární film Tři blízcí neznámí.

Nevyhnutelný trest za lidskou chamtivost (Velvet Buzzsaw)

redakce 10.05.2019

Dalo by se jednoduše shrnout, že Velvet Buzzsaw tematizuje nevyhnutelný trest za lidskou chamtivost a nerespektování etických zásad. Z produkce Netflixu.

Dlouhé prsty války a boty předků (Milost)

redakce 04.05.2019

Intimní portrét manželství, do kterého se obtiskla válka, připomíná, že traumata nemizí, ale dědí se. Dvojrecenze na nový film Jana Jakuba Kolského je jako noc a den.

Černé díry, sperma / High Life

redakce 01.05.2019

Sex řešíme všichni. Otázku, jak moc rozmnožovací pud formuje lidské vědomí, pokládá ve filmu High Life režisérka Claire Denis.

Síla druhých plánů (Mirai, dívka z budoucnosti)

redakce 09.04.2019

Kun je plný pomíjivé, prudké dětské zloby, kterou adresuje svým rodičům, zároveň ke své rodině ve snových sekvencích přirozeně tíhne.

Blahoslavení chudí duchem? (Šťastný Lazzaro)

redakce 02.04.2019

Šťastný Lazzaro navazuje na tradici italského neorealismu. Alegorický snímek Alice Rohrwacher si odnesl z festivalu v Cannes cenu za nejlepší scénář.

Všetci to vedia?

redakce 22.03.2019

Herci boli od začiatku oboznámení s tým, že postavy sa im budú písať priamo na mieru. Cruz vs Bardem.

Uhrančivý trip (Climax)

redakce 23.07.2018

Gaspar Noé dospěl. Climax je filmem, který představuje v jeho dosavadní tvorbě strhující vrchol.