Siluety v propasti (Macocha & Co.)

Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí. Na dně ale nečeká ticho, tma a zapomnění. Svítí tu bílý nápis Macocha, do uší se dere agresivní zvuk kytar a zpoza bubnů zběsile tepe srdce rokle.

„My jsme Macocha a přinášíme vám metal,“ proklamuje zbytečně frontman Adam v úvodu setu, s příchodem kapely se totiž klub plní metalem až po strop. Pětice je sice na pódiu statická podobně jako propast, jejíž jméno nese. Ve své hudbě ale Macocha umně uskakuje před údery razítek se subžánrovými nálepkami a skládá dohromady přímočarý, přesto dostatečně nápaditý výsledek.

Zejména v první polovině setu se bohužel v hlubinách ztrácí vokály, které formaci na její povedené debutové nahrávce táhnou kupředu a které přináší texty propojující osobní prožitky s podmanivými obrazy černé hlubiny. Po křtu, kdy vinyl politý whisky zmizí v zadní části sálu, řev získává zpět svou sílu a tlačí kapelu přes tíživé a pomalé pasáže a rychlou smršť ocelových riffů až k závěru.

Nápis Macocha zhasíná a do šera vstupuje několik zahalených postav. Pod kápěmi se skrývá slovenská Besna, black metal s výraznou melodickou kytarou, která se pod rukama Martina Pintera rychle dostává do hlavní role celého večera. Melodické party skvěle doplňují mrazivě ostré riffy i skřípající growl zpěváka Samuela, který v textech i mezi skladbami odkazuje na společenskou situaci na Slovensku a výzvy, kterým dnes čelí tamní alternativní kultura.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Kontrast prstů bezchybně tancujících po strunách a blackových sypaček je v podání Besny pohlcující. Mírnou nejistotu a trochu zvukové gymnastiky v úvodu setu snadno vynahrazuje následující půlhodinka, která by svou schopností posluchače s každou skladbou zas a znovu pohltit bez obtíží vyplnila i větší prostory než brněnský Kabinet Múz.

Rezavou skvrnou na jinak metalovém programu večera jsou crusteři Märnø, hrající jako druzí. Lásku uherskohradišťské čtveřice k Fall of Efrafa neprozrazuje jenom závěrečný cover Pitty the Weak, ale i autorské skladby, ve kterých se špinavým crustem vinou tenké linky melodií, které se často lámou v náhlé změně tempa. Nejde ale o žádný tribute band, Märnø představují osobitý celek, který i přes chtěnou ošklivost vlastní hudby působí sympaticky. K tomu pomáhají i promluvy mezi skladbami, kdy kytarista Milan energicky a bez mikrofonu vyzývá početné publikum k pohybu a zpěvák Raudis mluví o potřebě zůstat přirozenými a navzájem se podporovat.

Večer pro trojici téměř domácích kapel otevřel rumunský host Treasondom. Transylvánská deathmetalová čtveřice se do ještě nerozkoukaného publika zahryzla jako vlkodlak a trhala od první vteřiny. Přes všechnu zvířecí zběsilost naštěstí zbylo místo i na trochu nápadů a ze zdánlivě prvoplánového útoku na ušní bubínky se vyklubal zajímavý pohrobek devadesátkové scény, který navíc pod drsnou deathmetalovou slupkou a výzvami typu „Let’s fucking mosh“, ukrýval trefnou sociálně-politickou kritiku.