Sladké mámení (Lucrecia Dalt)

Moje první seznámení s Lucrecií Dalt proběhlo skrze remix Jana Jelinka, samet máčený v dehtu, dotek atmosférického poklesu se slovy jako „doldrums“ nebo „pollen“ kanoucími z úst tak, že by byla omamná, i kdyby omamná nebyla. A ona jsou.

Ano. Jako nevíte, co přesně si myslet po úvodním odstavci, tak jsem ani já netušil, co vlastně od kolumbijské umělkyně usazené v Berlíně naživo čekat – co mě tolik bavilo nejen na remixu, ale na celé desce Anticlines, odkud původní skladba Tar pochází, mi přišlo natolik subtilní, že jsem si to neuměl přeložit do koncertního zážitku. Navíc jsem tři roky starou No era sólida spíš odzíval a vlastně se smířil se skutečností, že Lucrecia Dalt je umělkyní fascinující, ale míří jinam, než by mě posluchačsky bavilo.

Naštěstí naše kroky svedl smíchovský večer. V mlze a se světly v zádech z té mlhy vystoupila spolu s perkusistou Alexem Lázarem a oba si během několika minut podmanili prostor, hrozící kvůli slabé divácké účasti prázdnem. Najednou zmizel sál i bar i koleje a městský okruh a Lucrecia s Alexem nás protáhli jako lynchovským červeným závěsem někam docela jinam, kde lze tančit na rytmy música tropical a přitom netušit, jestli je rok 1920 nebo 10 191.

S vyosením mimo toky času pracuje Lucrecia Dalt i na loňském albu ¡Ay!, ale veškerá cerebrálnost její práce se zvukem, hlukovými plochami nebo také modulací svého hlasu nejsou v protikladu ke svůdnosti výsledné hudby. Velký díl práce odvedl Alex, pro kterého Lucrecia v jednu chvíli hledala umělecké jméno u publika – nabízím „Pulpo“, což mi překladač napovídá jako španělský výraz pro chobotnici, protože přesně takhle za svou patrovou baterií bubínků a kramlí a kong působil. Zatímco jeho kolegyně zpívala nebo loopovala výživné basové riffy, rejdil rukama všelijak a všude a proháněl své perkuse efekty tak, že se v nich prvotní údery okamžitě rozplynuly do dalších ruchů.

Často nebylo zřejmé, na které straně pódia jaký hudební prvek vzniká, občas jsme taky netušili, jestli už tleskat. Rozhodně jsme ale tleskat chtěli a potřebovali, a i když z toho byly po třičtvrtěhodinovém setu dva přídavky, snesl bych další a další. Dokrmuji se z nahrávky a nemyslím, že by si mě domácí poslech ¡Ay! získal tolik, kdybych do něj nedostal koncertní vhled (vslech?). Toho večera hudba Lucrecie Dalt mámila tolik, že ji podezřívám i z polární záře, pozorované v Praze téže noci...