Články / Reporty

Slastný tinnitus (Daughters)

Slastný tinnitus (Daughters)

Dominik Polívka | Články / Reporty | 22.10.2019

O možném návratu kapely Daughters se na sociálních sítích šuškalo už od roku 2015. Čekání vyústilo, dle mnohých hudebních webů, v jeden z nejlepší hudebních počinů minulého roku, s příznačným názvem You Won't Get What You Want. Od té doby se o jejich koncertech mluví v superlativech, až s jistým nádechem mysticismu.

Hloučky lidí před kulturním centrem Nová Cvernovka budily dojem, že spíš než na extrémní muziku dorazily na školní besídku. Obrazy zvířat nad vchodem jsou jedním z mnoha dokladů dříve funkční chemicko-průmyslové školy. Vnitřní prostor je o poznání nápaditější, ba vtipný. Například autentické otisky klíčů rozsypaných po zemi na toaletách, nutící si zkontrolovat kapsy, nebo díra ve zdi diletantsky zakrytá orámovanou mapou, hned naproti stánku s merchem. Starý laminátový nábytek a orvaná omítka udávaly entrée atmosféře, do které přicházela trojice kapel spojující lásku k hudbě s utrpením na samé hraně snesitelnosti.

Jako první zmapovali velkou, ne však vysokou rohovou stage čeští Decultivate. Světla kopírovala intenzitu, se kterou kapela sázela dravé riffy do zpola zaplněného prostoru. Zpěvák Zdeněk Frýba s ikonicky hustým chevronem cloumal stojanem od mikrofonu sem a tam a vybízel fanoušky k pohybu, na který však bylo, i přes znatelné nasazení kapely, asi příliš brzy.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Slogan „Ak prežijeme toto, prežijeme všetko“, který se nacházel na síti u vchodu do baru, by vcelku postačil jako vizitka setu Jeromes Dreams. Kapela z Connecticutu, která v pozdních devadesátkách ovlivnila, společně s Orchid nebo Pg.99, vývoj žánrů screamo a emo-violence, se po dlouhých sedmnácti letech dala znovu dohromady a přivezla nové album s lakonickým názvem LP. Pod sytě rudými reflektory, které po celou dobu setu nezměnily barvu, spustili hodinový set plný brutálních, disonantních záškubů, sténání a nekonečně vazbících kytar. Sál se proměnil v přetlakovou komoru sužující všechny, kteří si zapomněli špunty do uší. Dlouhý a nesourodý bordel přetínalo jen pár jemných intermezz, jež vzápětí přecházely do ještě většího hluku, ve kterém prakticky nebylo poznat, kde skladby začínají a kde končí.

Singly Michaela Jacksona a Technotronic na okamžik odlehčily sžíravé napětí před setem headlinerů večera. Sál byl narvaný po střechu a Satan již netrpělivě klepal na dveře. Zpěvák Alexis Marshall v naleštěných lakýrkách a se sestřihem à la Nick Cave rozpoutal peklo. „Don't tell me how to do my job!“ Zbytek šestičlenné kapely, až na oba svíjející se kytaristy, držel zodpovědně tempo. Zuřící dav byl Marshallovi od první sekundy naprosto oddaný a několikrát za večer ho pronesl nad hlavami. Jeho zlostné pohledy střídaly vyšinuté úsměvy, v zápalu opojení mlátil mikrofonem do svého už tak zjizveného čela, plival kolem sebe a líbal se s lidmi pod pódiem.

Katarze při skladbách Satan in the Wait nebo Daughter byly hluboké a dech beroucí. Při intenzivní The Lord Song šel dav do pitu až na krev. Long Rouds, No Turns zas potvrdila, že ani na brutální screamo se v kapele ještě nezanevřelo. Zazněly i starší songy, třeba The Hit nebo The Dead Singer. Kytary se zahryzávaly do sebe a společně s démonickými klávesami kolabovaly v závěrečné Ocean Song, při které se Marshall bičoval páskem a s mikrofonem v puse chrčel z posledních sil. Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál a slastný tinnitus drtil to temné v nás.

Info

Daughters (us) + Jeromes Dream (us) + Decultivate
20. 10. 2019, Nová Cvernovka, Bratislava

Foto © Su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.