Články / Reporty

Slastný tinnitus (Daughters)

Slastný tinnitus (Daughters)

Dominik Polívka | Články / Reporty | 22.10.2019

O možném návratu kapely Daughters se na sociálních sítích šuškalo už od roku 2015. Čekání vyústilo, dle mnohých hudebních webů, v jeden z nejlepší hudebních počinů minulého roku, s příznačným názvem You Won't Get What You Want. Od té doby se o jejich koncertech mluví v superlativech, až s jistým nádechem mysticismu.

Hloučky lidí před kulturním centrem Nová Cvernovka budily dojem, že spíš než na extrémní muziku dorazily na školní besídku. Obrazy zvířat nad vchodem jsou jedním z mnoha dokladů dříve funkční chemicko-průmyslové školy. Vnitřní prostor je o poznání nápaditější, ba vtipný. Například autentické otisky klíčů rozsypaných po zemi na toaletách, nutící si zkontrolovat kapsy, nebo díra ve zdi diletantsky zakrytá orámovanou mapou, hned naproti stánku s merchem. Starý laminátový nábytek a orvaná omítka udávaly entrée atmosféře, do které přicházela trojice kapel spojující lásku k hudbě s utrpením na samé hraně snesitelnosti.

Jako první zmapovali velkou, ne však vysokou rohovou stage čeští Decultivate. Světla kopírovala intenzitu, se kterou kapela sázela dravé riffy do zpola zaplněného prostoru. Zpěvák Zdeněk Frýba s ikonicky hustým chevronem cloumal stojanem od mikrofonu sem a tam a vybízel fanoušky k pohybu, na který však bylo, i přes znatelné nasazení kapely, asi příliš brzy.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Slogan „Ak prežijeme toto, prežijeme všetko“, který se nacházel na síti u vchodu do baru, by vcelku postačil jako vizitka setu Jeromes Dreams. Kapela z Connecticutu, která v pozdních devadesátkách ovlivnila, společně s Orchid nebo Pg.99, vývoj žánrů screamo a emo-violence, se po dlouhých sedmnácti letech dala znovu dohromady a přivezla nové album s lakonickým názvem LP. Pod sytě rudými reflektory, které po celou dobu setu nezměnily barvu, spustili hodinový set plný brutálních, disonantních záškubů, sténání a nekonečně vazbících kytar. Sál se proměnil v přetlakovou komoru sužující všechny, kteří si zapomněli špunty do uší. Dlouhý a nesourodý bordel přetínalo jen pár jemných intermezz, jež vzápětí přecházely do ještě většího hluku, ve kterém prakticky nebylo poznat, kde skladby začínají a kde končí.

Singly Michaela Jacksona a Technotronic na okamžik odlehčily sžíravé napětí před setem headlinerů večera. Sál byl narvaný po střechu a Satan již netrpělivě klepal na dveře. Zpěvák Alexis Marshall v naleštěných lakýrkách a se sestřihem à la Nick Cave rozpoutal peklo. „Don't tell me how to do my job!“ Zbytek šestičlenné kapely, až na oba svíjející se kytaristy, držel zodpovědně tempo. Zuřící dav byl Marshallovi od první sekundy naprosto oddaný a několikrát za večer ho pronesl nad hlavami. Jeho zlostné pohledy střídaly vyšinuté úsměvy, v zápalu opojení mlátil mikrofonem do svého už tak zjizveného čela, plival kolem sebe a líbal se s lidmi pod pódiem.

Katarze při skladbách Satan in the Wait nebo Daughter byly hluboké a dech beroucí. Při intenzivní The Lord Song šel dav do pitu až na krev. Long Rouds, No Turns zas potvrdila, že ani na brutální screamo se v kapele ještě nezanevřelo. Zazněly i starší songy, třeba The Hit nebo The Dead Singer. Kytary se zahryzávaly do sebe a společně s démonickými klávesami kolabovaly v závěrečné Ocean Song, při které se Marshall bičoval páskem a s mikrofonem v puse chrčel z posledních sil. Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál a slastný tinnitus drtil to temné v nás.

Info

Daughters (us) + Jeromes Dream (us) + Decultivate
20. 10. 2019, Nová Cvernovka, Bratislava

Foto © Su

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Zralá romantika Marka Lanegana

Akana 22.11.2019

Kapela zvolnila s táhlou Bleeding Muddy Water, která připomněla, jak lehce se v Laneganově tvorbě prolíná postpunkový odkaz s temně bluesovou romantikou amerických dálav.

Tell me it’s love, tell me it’s real (Cigarettes After Sex)

Dominik Polívka 22.11.2019

„Vždycky sem si myslel, že to zpívá ženská,“ baví se ve frontě před klubem Roxy mladý pár, jeden z mnoha toho večera.

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.