Slovácká epopej I. – Dialogy s bombou Johna Carpentera

Důležitá je aklimatizace. Obzvlášť když jste na místě činu poprvé. Uherské Hradiště je mile sevřené město s jedním z nejhezčích vlakových nádraží, na jaké lze na české železnici natrefit, a zároveň místem, kde se na vás v hospodě při žádosti o borovičku nekoukají divně, ale ještě vám dají na výběr. Při hledání občerstvení se vám sice může stát, že narazíte na výtvory kuchaře po gastronomické lobotomii, ale jinak se jen těžko zbavíte přátelské nálady, obzvlášť když místní štamgasti již v odpoledních hodinách mají co dělat, aby vám nespadli na stůl. Festivalový areál zvládnete přejít dřív, než vypijete půllitr lokálního nápoje a nic vám neuteče jen proto, že by to bylo příliš daleko.

Začali jsme nicméně neslavně. Filmovka jede už od rána, na pozdní příjezdy ani příchody nebere ohledy a hned zpočátku tak muselo dojít k přeskupení programu. Aspoň, že je v centru bezčasová pivnice Tříska s dobrými lidmi.

Pro upřesnění: pivnice se jmenuje Tesař a nejmilejší jsou lidé, kteří během odpoledne několikrát přijdou a hned zas odejdou, aby do sebe v mezičase otočili půl deci nekvalitní vodky. Ale k filmům. První, byť okolnostmi vynucenou volbou bylo pásmo juvenilií Andreje Tarkovského, studentské filmy Zabijáci a Dnes se nikam nejede jsou jinak jen těžko ke zhlédnutí.
Nepřipraveného diváka zaskočí, že hned první Tarkovského snímek se odehrává americkém baru, v hlavní roli gangsteři, barman a černošský kuchař, jenž připomněl bílé herce přetřené černou barvou. Americké prostředí v sovětském snímku z padesátých let má své záludnosti. Epizodická črta, jeden z nejlepších studentských filmů ve zřetelných obrysech budoucího génia.

Zabijáci, včetně onoho blackfaceu a entrée samotného autora na scénu, do úvodu pustili hutnou, východně chandlerovskou atmosféru. Další studentský snímek Dnes se nikam nejede mírně otočil žánrovým kormidlem. Téma nevybuchlých bomb uprostřed města dalo prostor pro zrcadlení byrokratických otoček, heroické a budovatelské výjevy i nečekaný, strohý humor. Našla se i látka k přemítání, nakolik Tarkovskij musel anebo chtěl zachytit typické (povinné) prvky socialistického filmu? A ty dlouhé scény vykopávek a oprašování bomb štětečky na mě působily jak halcyon, z kterého vytrhly až laškovně perverzní úsměvy herců.

Působivá byla jízda transportu s nevybuchlou municí, který se prodíral různorodým terénem a drama se dalo krájet podobně jako v dnes již ikonickém filmu Mzda strachu, kde si to nákladní vůz plný značně nestabilní trhaviny šine hustým porostem středoamerické džungle.

Válec a housle už hrály v barvách. Jednodenní přátelství sedmiletého houslisty z dobré rodiny a kolomazí i válkou potřísněného dělníka, muže s válcem. Sociální povídka, zpětné zrcátko do dětských perspektiv a také autorových raných zážitků. Směs dobových, každodenních výjevů, odrazů, črt lidí, vzpomínek. Překlad doplněný o slovíčka typu „fidličurda“ nebo „housloň“ už byl jen pomyslným stropem. Toto se trávilo dobře i na tvrdých židlích důstojného prostoru Reduty. Den archivních, studentských filmů ale ještě pokračoval.

Rozhodování mezi Johnem Carpenterem a Terrencem Malickem mělo jasného vítěze. Carpenterův film Temná hvězda je exkurzí do nízkonákladových snů mladého tvůrce, monumentálním studentským snímkem i prvním kultovním profesionálním zářezem. Fascinace mohutnými palubními počítači, papírovými modely vesmírné lodi a k tomu mimozemšťan v podobě červeného nafukovacího míče. Děj není důležitý, jestli vůbec nějaký, hlavní jsou tradiční sci-fi motivy v nadšeneckém, až mile naivním pojetí mladého režiséra, cestování rychlostí světla s efekty, jimž slovo speciální příliš nepřísluší a neortodoxní humor na vesmírné lodi, jež už na domovské zemi odepsali a jedinou zábavou její posádky se stalo odstřelování nestabilních planet. Ostatně dialogy s bombou, která nechce vždy poslouchat příkazy, jsou legendární, aniž by se k nim muselo cokoli přidávat.

Slovo speciální bych efektům z této popelnicovité vesmírné odysey klidně ponechal, stejně jako celému počinu. Zpočátku fascinace, později spíš jen repetice. Parafráze klasických filmových scén potěšily, ale narativní rámec, co by je slepil dohromady, nikdy neexistoval. Ono beztak koukat celou čtvrt hodinu na epizodu s upoceným, zavalitým kosmonautem, který loví mimozemský skákací míč, zkusí trpělivost nejednoho diváka. I ta upocenost byla blíž než by se dalo čekat – Sportovní hala byla jednou velkou saunou. K popcornu a nápoji se snímek nicméně hodil, jako exkurz do minulosti dnes kultovních autorů posloužil také. Chvíle filozofování s bombou utkví v paměti. Zbytek večera ne, venku byli psi, vzteklí psi.