Články / Profily/retro

Pokud neumřeli, žijí dodnes (o kapelách, které jsou napořád)

Pokud neumřeli, žijí dodnes (o kapelách, které jsou napořád)

Pavel Vulterýn | Články / Profily/retro | 09.08.2012

Hard Rock Calling je festival pro lenochy. Jeho tradice není dlouhá, první ročník se uskutečnil v roce 2006. Když organizátoři zjistili, že se ve stejném termínu koná festival v Glastonbury, a přesto jsou schopni skončit v zelených číslech, jejich překvapení bylo tak velké, že ho letos pořádají pátým rokem. Dramaturgie je prostá: na každý den akce zajistit jednu velkou hvězdu, která zaručeně přitáhne davy, a doplnit ji několika menšími hvězdičkami, aby se neřeklo a vyplnil se čas. Vědouce, že progresivní mládež se nachází na jihu Anglie, je logickou volbou skupina, co přitáhne konzervativní publikum. Ostatně jména jako The Who, Roger Waters, Peter Gabriel, Aerosmith, Eric Clapton, The Police, Neil Young nebo Bruce Springsteen během let mluví za vše. Dalo by se říci, že když vám v e-mailové schránce přistane dopis od pořadatelů Hard Rock Calling, je to jako by vám někdo napsal: „Jsi legenda.“ Anebo: „Seš starej.“ To záleží na míře vztahovačnosti. Výjimečnost festivalu spočívá především v místě konání. Hyde Park se nabízí. Obrovská travnatá plocha v centru města, dostupná pro každého, se nabízí, ale představit si něco takového na Václavském náměstí prostě nedovedu. Nejedná se o festival v obecném smyslu, spíš jsou to tři obří koncerty ve třech dnech. Proto stanové městečko nehledejte. A byť má spaní pod stanem svoji romantiku, v centru Londýna bych ho rozhodně nedoporučoval, tedy v případě, že nechcete protestovat proti kapitalismu, válce nebo čemukoli, co by vám za to stálo. V tom případě směr Houses of Parliament, mají tam na to plácek.

Letošní ročník vsadil na tři velká jména. V pátek se začínalo s Pearl Jam, v sobotu pokračovalo Stevie Wonderem a přehlídku zakončil Sir James Paul McCartney. Sebevědomí pořadatelů dokazuje i to, že jestliže je Stevie Wonder hlavním tahounem soboty v Londýně, může dělat to samé o den později na zmiňovaném Glastonbury. Vidět alespoň jednou za život člena The Beatles je popkulturní povinnost a Stevie Wonder si pozornost bezesporu zaslouží, nicméně moje volba padla na Pearl Jam. Že se jedná o v podstatě samostatné akce dokazuje i fakt, že společná vstupenka se dá pořídit pouze na víkend a to vám v případě zájmu o páteční koncert moc nepomůže. Slovy Jima Carreyho: „Tak mi zatím neumřete.“

U koncertu pod širým nebem je jedna okolnost, která je skoro stejně důležitá jako vystupující umělci nebo reklamní poutače sponzorů: počasí. Mohli byste vyrazit na koncert The Beatles v kompletním složení, ale když se budete nacházet v oku hurikánu, moc z toho mít nebudete. Nebo jenom chvilku. V pátek 25. června bylo naštěstí počasí velice rozumné. Bylo překrásně. Brány se otevřely v půl třetí odpoledne, ale to jenom pro ty, co nemají nic moc na práci. Zajímavá část začínala v půl šesté, kdy se představili švédští The Hives. V podstatě zábavová kapela a to není myšleno jako invektiva, zkrátka zábava, nic víc, nic míň. Per Almqvist je výtečný frontman, který dokáže publikum strhnout, navíc je počertech legrační, takže čtyřicet minut (na minutu přesně, organizace festivalu jako v armádě) strávených ve společnosti tříminutových vypalovaček uteklo jako voda.

To samé se bohužel nedá říci o papírově druhé největší hvězdě večera, jíž byl Ben Harper & Relentless 7. Harper je jistě skvělý vokalista, v kapele jsou skvělí hudebníci, všechno šlapalo, jak mělo. S jediným problémem: jejich alternativně laděný blues rock je ukrutná nuda. Jediný světlý moment vystoupení přišel s druhou skladbou, kdy dali předělávku klasické skladby s nejslavnější basovou linkou na světe, Under Pressure. Jak známo, k téhle legraci je zapotřebí dvou, a tak se ze zákulisí vymotal vousáč ve flanelové košili. První řady ho poznaly okamžitě a sekundu poté prostřednictvím obřích obrazovek úplně každý. Pearl Jam jsou ve městě! Podle ovací, kterých se mu dostalo, bylo naprosto jasné, na koho všichni čekají, a Harper se mohl se svým bottleneckem usmýkat. Aby to neznělo tak přísně: hodina jeho setu utekla také jako voda, tedy v případě, že teplota klesne pod bod mrazu. Pak už jen každý po svém vyhlížel osmou hodinu, kdy měli na pódium nastoupit poslední přeživší ze dnů, kdy nosit marteny ve 30°C nebylo bláznovství, ale standard. Opilci házeli nedopitá piva na hlavy jiných opilců, festivaloví blázni se prodírali davem a nechávali se podepsat lihovým fixem od každého, kdo byl ochoten jim věnovat pozornost, slečny na ramenou svých partnerů byly za pozornost kamery ochotny zaplatit ňadrovou daň...

Pearl Jam. O téhle kapele bylo napsáno už tolik, že by si klidně mohli založit vlastní oddělení v nějaké menší knihovně. Green River, Mother Love Bone, pumpař ze San Diega, babička a marmeláda (mimochodem pravda, kterou před pár lety přiznali, je, že jméno vzešlo nikoli z psychedelické pochoutky Eddieho babičky, ale Jeff Ament nadhodil jméno Pearl a potom viděli koncert Neila Younga, kde se skladby poctivě natahovaly, jamovalo se), třináct milionů prodaných kopií Ten, osočování z prospěchářského kopírování, Jeremy a potom už nic, Singles, milion prodaných kopií Vs. první týden po vydání, kauza Ticketmaster, už jenom devět set tisíc prodaných kopií Vitalogy, spolupráce s Neilem Youngem, No Code, prapodivné účesy, Yield, už poslední výměna bubeníka, rezignace na boj s Ticketmasterem, Binaural, první album produkované někým jiným než Brendanem O‘Brienem a první album v historii kapely, které nikdy nebylo (a už nikdy nebude) platinové, sedmdesát dva bootlegů z následujícího turné, tragédie v Roskilde, Riot Act, nesouhlas s politikou G.W. Bushe a následná Vote for Change kampaň, Man of the Hour – Big Fish a nominace na Zlatý glóbus, Lost Dogs, svolení k užití Yellow Ledbettera v poslední epizodě Přátel, bezejmenná Pearl Jam, nesouhlas s válkou v Iráku, loňský Backspacer a s ním návrat Brendana O‘Briena.

A jací vlastně jsou Pearl Jam model 2010, po dvaceti letech existence? Naprosto úžasní. Nejedná se primárně o muziku, tahle kapela je za zenitem tak daleko, že už prsty škrtají o hudební horizont události. Jde o to, že na úrovni muziky pro masy nenajdete nikoho, kdo by působil tak přirozeně a civilně. Stoje na pódiu před davem Markovova čísla, Eddie Vedder má stejné tričko DEVO a modré džíny, ve kterých vystoupil z autobusu, a stejné charisma, se kterým se člověk musí narodit, tohle nevymyslíte.

První skladbou setu byla Given to Fly a jestli byly nějaké pochybnosti, zda se to povede, s prvními tóny od pana McCreadyho a nástupem bicích bylo jasné, že ledy jsou zlomeny. On je totiž obrovský (!!!) rozdíl vidět Pearl Jam v neanglicky mluvící zemi a v zemi, která angličtinou vládne plynně (i když má občas italský akcent). Protože v momentě, kdy třeba i jen polovina toho obrovského davu začne zpívat texty, kterým všichni rozumí a znají je, dostává se koncert do úplně jiné dimenze. A to jsou místa, odkud se člověku nechce vracet. Setlist byl poctivým průřezem celými dvaceti lety, aby také ne, když na to měli 135 minut. Zmíněny nebyly jenom Binaural a Riot Act, ale žádná škoda, byly lepší věci, o kterých mluvit. Například hned druhá skladba Why Go z debutu dala tušit, že dnes se půjde do dávné, pradávné minulosti. Ruku na srdce, nezlobil se nikdo.

Po dvaceti letech hraní v plus (bubeník) mínus (bubeník) stabilní sestavě si tihle pánové rozumějí, každý zná svoje místo a vědí, co od sebe můžou čekat. Gossard jistí, McCready nudí, Ament je plešatý, Cameron přesný, Gaspar (stabilně hostující) není slyšet a Vedder? Eddie Vedder je v mých očích nejlepší frontman na světě. Je několik aspektů, které dohromady dělají postavu, která je schopná strhnout davy a pokynutím ruky je donutí vrhnout se ze skály. Charisma je pojem poněkud abstraktní... Máme tu hlasový projev, ale diskutovat o jednom z nejunikátnějších vokálů v historii moderního rocku považuji za bezpředmětné. Špetka aktivismu, ale s tímhle opatrně, všichni víme, jak to může skončit a netvařte se, že nevíte o kom mluvím. Dobře vyargumentované osobní postoje. A samozřejmě atraktivní zevnějšek, bez toho to nejde. Všechno dohromady vytváří ikonu, které lidé naslouchají. Ještě že Eddie nehraje na píšťalu.

V roce 2000 se na festivalu v Roskilde stala hrozná věc. Během jejich setu bylo umačkáno a ušlapáno devět lidí, a i když z toho nikdo nevinil kapelu samotnou, jsou to vzpomínky, s kterými se nežije dobře. Pearl Jam se zařekli, že už nikdy nebudou hrát festivaly, což jim dlouho nevydrželo, nicméně alespoň zavedli „tlakové hlídky“. Když oznámí, že lidé v prvních řadách jsou naraženi na hrazení příliš, a vězte, že dav zmáčknout umí, Eddie všechny požádá, aby udělali tři kroky zpět. A všichni poslechnou. Potom poprosí, aby na sebe lidé navzájem dohlédli, a i když ne všichni poslechnou, protože všude se najde pár pitomců, co neberou ohled na nikoho a na nic, a procentuálně bude na rockových koncertech takových lidi asi víc než v běžném výřezu populace, cítíte, že to není póza, ale že to říká, protože si to myslí. Jsou to důležité maličkosti. Stejně jako jeho otázky, jestli je vzadu dobře slyšet, jelikož tam určitě není dobře vidět. Vytváří to atmosféru sounáležitosti.

Když jste kapelou hrající po dvě dekády a máte hitů, že byste si s nimi mohli vytapetovat ložnici, dělá se setlist snadno a je jedno, ze které desky berete, protože i když není dobrá, vždycky se najde nějaký ten singl, který dobrý je. Corduroy, Got Some, Once, World Wide Suicide... Proč ne. Ony jsou ale hity a HITY. Připraveni na emoce? The longest title in the Pearl Jam catalogue, Elderly Woman Behind the Counter in A Small Town. Za doprovodu akustické kytary zpívá celý Hyde Park skladbu o tom, jak snadné je promarnit život. Když se všechny hlasy spojí v jeden, aby zakřičely ono slavné „hello“... z toho by měl husí kůži i hroch. Nemohli si odpustit klasiku jako Even Flow, ve které dostal pan McCready konečně šanci ukojit své ego a ponudit, v pořádku, odpuštěno. Během večera zazněly i dvě cover verze – Brain Damage od Pink Floyd (nuda!) a Arms Aloft od Joe Strummera & The Mescaleros (respekt z podstaty). Novinový titulek setlistu by zcela určitě zněl „Všechno, co jste kdy chtěli slyšet od Pearl Jam naživo a báli jste se o to říci – kromě Jeremyho“. Konec setu byl uveden Do the Evolution a v momentě, kdy vám padesát tisíc lidi zařve do ucha: „I can kill, ‘cos in God I trust“, je to tak přesvědčivé, že byste tomu snad i věřili. Wasted Reprise na klávesy tak křehká, že si člověk skoro ani nevšimne, jak smutná. A úplný konec regulérního setu nastal prvními tóny skladby Better Man. Tu kapela předala publiku, které si bez Eddieho vokálního přispění střihlo celou první sloku... Kdo nebrečel doteď, brečel teď.

Sice odešli, ale vzhledem k tomu, že na rozpisu bylo uvedeno, že končit se bude až ve 22:15 a tady se smlouvy dodržují, nikdo nepochyboval, že se vrátí. A taky že jo. A vrátili se s klasikami Red Mosquito (v níž na slidovou kytaru oplatil návštěvu Ben Harper), Black a Porch. Málo? Druhý přídavek otevřela Go, následovaná nejúspěšnější (nikoli nezbytně nejlepší) skladbou z poslední desky, The Fixer. V tomto pozdně večerním čase už se i bratr slunce uráčil odejít do jiných časových pásem a předal žezlo úplňku, který vše sledoval s netečností sobě vlastní. A že se bylo na co dívat. Končit se totiž mělo s Alive, pod pohrůžkou, že se to bude muset udělat rychle, jelikož právě volala královna a jak známo, s tou se nediskutuje. Naposledy to udělal Bruce Springsteen na loňském Glastonbury a těch devět minut ho stálo tři tisíce liber. Nicméně slyšet tuhle skladbu naživo, v centru Londýna, za krásné letní noci, obklopen lidmi, kteří to cítí stejně – klidně bych to zaplatil i já. Dvakrát. Ostatně ledviny mám taky dvě.

Říká se, že končit se má v nejlepším, to je taky pěkná blbost. Když je něco takhle nejlepší, končit se nemá vůbec. A tak zahráli ještě tradičního Yellow Ledbettera, kterýžto je jenom úlitbou McCreadyho sólové onanii, která se ovšem tentokrát nekonala, což bylo tak nějak smutně legrační, protože bylo vidět, jak moc by Mike chtěl. Někdy se prostě končit musí, i když nechce vůbec nikdo. A to si pište, že přetáhli. Pět minut. Doufám, že to nebylo moc drahé. A to bylo všechno. Rozsvítila se světla, randál utichl a masa lidí se pohnula jiným směrem, jako by se vůbec nic nestalo. Město se nadechlo a vydechlo. Ale ono se stalo a stalo se to tak intenzivně, jako by vám tuhle vzpomínku někdo do duše vyřezal. Jsou totiž kapely a lidé, kteří s vámi zůstanou už napořád, je jedno jak daleko se od nich v čase a prostoru dostanete. Jste spřízněni volbou a teď už i láskou.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #3> / 2010.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hydra, fragmenty dokonalej anarchie

Mimi Filova 11.09.2020

Vo vzduchu sa vznášajú fragmenty bohémstva z minulého storočia, kedy to bolo útočisko umelcov vrátane Henryho Millera, neskôr Davida Gilmoura a Leonarda Cohena.

Full Moon 10: Kult Björk – Homogenic

Lenka Marie 02.07.2020

Já jen vím, že harakiri je správně seppuku a chutná mi senča, ale tohle nějak nehraje.

Pouťové obludárium Toma Waitse

Akana 07.06.2020

O tom, že je album Swordfishtrombones ve Waitsově kariéře zásadním předělem, není třeba dlouze diskutovat.

Vizuální cesta Einstürzende Neubauten

Jan Škop 22.04.2020

Einstürzende Neubauten a jejich vztah k videoklipům a vůbec pohyblivým obrázkům aneb doplňující materiál k hlavnímu tématu aktuálního vydání Full Moonu.

Track týdne: Soccer96 - I Was Gonna Fight Fascism (ft. Alabaster dePlume)

Jiří Špičák 02.04.2020

Jako správný politický track má groove: vzpomeňte si na kultovní revolucionářský motorik Crest milovaných Stereolab a hned vám bude jasné, kde se pohybujeme a kde skončíme.

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák 02.01.2020

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátek zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, píše se v článku, který vybíráme v rámci best of textů Full Moonu. Teď online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.