Srdce v ohni, pizza v troubě

Každý, kdo je z jakýchkoliv důvodů nucen mít doma televizi, určitě zaslechl reklamu na energetickou chemikálii značky Semtex. Tu s těma mladýma a strojeně veselýma lidičkama na skejtech. A s takovou tou dobrou rychlou písničkou. Co to je? To jsou Wild Tides. Odkud jsou? Z Prahy. Cože? Tohle je český? Jo. Ty jo... Od doby, kdy tahle reklama běžela (a nevím, jestli ještě běží) v televizi, se toho okolo Wild Tides stalo docela dost. Když si zrovna neobjednávají pizzu na koncert, když zrovna nejedí pizzu na koncertě nebo když po sobě zrovna nehážou pizzu na koncertě, objednávají si pizzu do studia. To ale platí až pro letošní rok. Ještě loni totiž jeli do studia na divoké vlně se srdcem v ohni, ne v troubě na pizzu. EP Hearts on Fire jim vyšla prvního února 2012. Vraťme se k ní.

První z pěti skladeb desky Hearts on Fire je singlová Ready to Go. Hudební energeťák z reklamy na energeťák. Trošku přebíjí účel – stačí si poslechnout soundtrack oné reklamy a máte energie na rozdávání. Zpětná vazba na začátku, pár zkreslených akordů a zběsilých vyhrávek, pohrávání si s dynamikou a rytmem plus obrovské množství punkové energie v kombinaci se špatně srozumitelným a za polních podmínek nahrávaným zpěvem... To všechno narvané do dvou a půl minuty, které vám naprosto nevyhnutelně uvíznou v hlavě na dva a půl dne. Čekáte-li ve druhé skladbě další punk, jste na omylu. Následuje minuta a čtyřicet vteřin kotlíkaření. The Only Friends That I Need je pěkná lehká optimistická country písnička – pokud by měla být také v reklamě, ideální by byl Baumax. Originální propojení vybrnkávaného banja, zkreslené kytary v pozadí, cinkání, hvízdání, štěkání a drmolícího zpěvu zní navzdory tomu, jak to vypadá napsané, skvěle... a nakonec i na ten rock’n’roll s punkovým šílenstvím dojde.

Třetí pětinou desky surf-punkové kapely je bluesrockový ploužák. To, že je přeslazenější, než by bývalo stačilo, a to včetně názvu Us And No One Else, vyvažuje punková špinavost zvuku a nečistý zdvojený zpěv. A vyvažuje to naprosto dokonale. Teprve se čtvrtou skladbou, Going Down the Country, přichází pořádný bordel. Činely všude, kam se podíváš, zbustrované kytary, všechno občas prořízne kytarová honička jako od Stevieho Raye Vaughana. A pokud jsem u předchozí skladby napsala, že Kuba Kaifosz, frontman Wild Tides, zpívá nečistě... omlouvám se. Se zpěvem v této skladbě se to totiž ani nedá srovnávat. Respektive s ječením. Které sem sedne jako zadní spodní část trupu savců na nádobí, v němž se vaří. Desku uzavírá titulní oddechovka Hearts on Fire: čtyři akordy, utlumený falzet a konec.

Jediné, co mě mrzí, je délka skladeb. Jo, asi to patří k žánru, ale myslím, že je škoda, že něco, co má skvělou atmosféru a co se mi vážně líbí, můžu poslouchat pouhopouhé dvě minuty, někdy ani to ne... Jinak je Hearts on Fire perfektní. Fakt.