Stále na příjmu (Justin Adams & Mauro Durante)

Svět je propojený, kulturní hranice čím dál propustnější, možnosti mísit zdánlivě neslučitelné hudební tradice takřka nepřeberné. A přece není samozřejmostí, aby takové fúze nebyly jen efektní hrou, vykalkulovaným hybridem. Zkřížíme flamenco s hudbou Austrálců a uvidíme, co vznikne. Nevadí, že to nebude fungovat, šok postačí. Když ale sledujeme delikátní výměnu signálů a emocí, jaká na pódiu probíhá mezi Justinem Adamsem a Maurem Durantem, obavy, že by snad mohlo jít o podobně umělou kombinaci, okamžitě mizí.

Adams, posledních dvacet let pravá ruka Roberta Planta a znalec blues i africké nebo blízkovýchodní hudby, a Durante, vedoucí italského ansámblu Canzoniere Grecanico Salentino a expert na apulské styly tarantella a pizzica reprezentují hudební světy lišící se historickým vývojem i naturelem, povahou emocí, které zprostředkovávají. Oba jsou však nejen bravurními instrumentalisty, ale rovněž mistry v oboru empatie a dokážou i mezi tak odtažitými styly, jako jsou blues a pizzica, najít styčné body, společné vibrace, sdílené pocity. Jejich – počítám-li správně – třetí společná návštěva v našich krajích to opět demonstrovala více než názorně.

Ačkoli je Adams jako Plantův pobočník zvyklý na podstatně větší auditoria a zrovna tak Duranteho kapela platí ve svém oboru za hvězdy, ostudně poloprázdnou Akropolí se nenechali zaskočit a předvedli plnokrevné vystoupení se třemi přídavky a spoustou úsměvů. Zatím jediné, dva roky staré album Still Moving bylo logicky jeho jádrem, ale došlo i na několik skladeb, které na debutu nenajdeme, což by mohlo napovídat, že pánové ještě s něčím dalším přijdou. Oba hlasy – Adamsův zastřený, nepříliš průrazný, ale adekvátně bluesově syrový, Duranteho ušlechtilý, intonačně pevný – se skvěle doplňovaly, ovšem skutečná nádhera vznikala pod jejich prsty. Adams se přirozeně nehnul od kytary, bohatě využíval reverb a plynule přecházel od rytmických základů k sólovým vyhrávkám. Durante střídal housle v lyricky táhlých pasážích i divokých arpeggiích s tamburínami a rámovými bubny, jejichž dusot pasoval stejně dobře k písním vycházejícím z pizziky jako k těm bluesovým.

Oba hudebníci měli své vrcholné chvilky, za sebe bych vypíchnul jímavou i povznášející Still Moving (Adams) a vlnivě melodickou Cupa Cupa (Durante), největší síla ovšem tkvěla ve vzájemné interakci. Když Adams hrnul přímočaré boogie, Durante ho zdobil drobnými variacemi na tamburínu a když naopak on držel hlavní pěveckou nebo rytmickou linku, kytara mu „vyráběla“ skvostné ornamenty. Žádné přetlačování, žádné předvádění, oba stále na příjmu. Ve freneticky upalujících jízdách i v tesklivých zvukomalbách, kde záleželo na každém zachvění tónu. A díky tomu postupně vyplouvalo na povrch, že těch styčných bodů, na nichž se americké blues s jihoitalským folklórem mohou potkat, je víc, než by si člověk zprvu pomyslel.

V dnešní globální vesnici, kdy můžete být na kterémkoli místě planety za pár hodin (pokud tedy zrovna nezuří pandemie), je podobná kulturní výměna stejně přirozená, jako když se kdysi někde na svatbě potkali dva muzikanti ze sousedních regionů a navzájem se učili fígle a repertoár toho druhého. Měřítko je dnes jiné, ale princip podobný. A záleží na schopnostech a citu konkrétních hudebníků, jestli vznikne jalový paskvil nebo životaschopný zárodek nového hudebního dialektu. Dialog, jaký vedou Justin Adams a Mauro Durante, má nejen smysl, ale především ducha.