Dominik Polívka | Články / Reporty | 27.09.2019
Trojice kapel pohybujících se na poli melancholické indie hudby, nesourodého posthardcoru a rozháraného screama nasadila ponuře vlídný podkres blížícímu se sychravému podzimu. Komorní akce s nenucenou atmosférou mají osobité kouzlo, obzvláště když si všechno sedne a člověk si přeje, aby to nikdy neskončilo. Příjemné momenty v útulném klubu prostoupily ozvěny hudebního stylu, který začátkem devadesátých let nastartoval nové kreativní pnutí.
Brněnská pětice Rutka Laskier se až na bubeníka přesunula pod pódium. Poetické drásavé texty se mísily v disonantním víru bubnů a kytar, jedině melodická linka hlavní kytary vyvažovala pochmurnou atmosféru a dávala celému spílání kousky naděje. „Létání je jako projev, projev o svobodě,“ začíná text skladby Vycpávač ptáků. Nástroje se jemně rozeznívaly, proplétaly jeden do druhého a postupně gradovaly, zatímco hlavní vokál v nich zanikal. Ke konci setu došlo i na song Rázné kroky lovce ze splitka s Pacino, což se hodilo, a v extatickém hluku spastického screama se končilo.
Pacino už se hlásili z pódia, aby uvolnili napětí po technických výpadech Rutky. Songy z květnového EP doplnily zajeté skladby z alba Půl litru země, estetika špinavě zabarvených nástrojů a osobitý jekot zůstaly. Rytmika měla spád a nenudila, kytarové vybrnkávání a strohé melancholické riffy se zarývaly do nadšených posluchačů nebo jimi pohupovaly při ležérní skladbě Břeh. „Pacino mají prostě zvuk,“ bylo slyšet z hloučku u baru.
Od pražské premiéry nashvillských Pile uplynuly dva roky. Rick Maguire, mozek a zakladatel kapely, se vrátil představit nové album Green and Gray, společně se dvěma novými členy. Kučeravým kytaristou Chappy Hullem a fousatým basákem Alexem Molinim. Nomádský život, kterým žijí díky takřka nekonečným turné, byl znát od prvního tónu. Profesionální a bezchybný set, ve kterém Pile nenuceně míchali nové i staré songy, připomínal dlouhý jam. Nevšedně propracované struktury písní se smyslnou dynamikou zněly stejně zatraceně dobře jako na deskách. Při skladbě Lords of Calendars Maguire přecházel od laxního zpěvu přes výbušnou lomcovačku k tesknému písničkářství, a to neskutečně lehce. Pile dokáží kombinovat několik hudebních žánrů v jedné skladbě, aniž by to znělo podezřele nebo výstředně, posthardcore se tak měnil v noise rock, slowcore nebo indie folk. Zavalitý bubeník Kris Kuss má mimořádný groove a cit pro intenzitu, což se projevilo třeba v mathrockové A Bug on Its Back nebo katarzní Rope’s Leangth. Na závěr došlo na The Soft Hands of Stephen Miller, pravděpodobně nejtvrdší song, co kdy Pile udělali, Rick Maguire, už bez kytary, ho vyřval z posledních sil.
Přístup, oddanost věci a smysl pro detail je Pile vlastní. Dělat věci jinak, zajímavě, ale zároveň přístupně pro širší publikum je kumšt, který se jen tak nevidí, stejně jako integrita, se kterou se Pile drží undergroundové scény. Živé scény.
Pile (us) + Pacino + Rutka Laskier
25. 9. 2019 Café V lese, Praha
foto © Seth Applebaum (archiv)
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.