Články / Reporty

Starosvětské nahlížení do temných stínů duše (The Cure)

Starosvětské nahlížení do temných stínů duše (The Cure)

Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 26.10.2022

Tak kdypak asi bude to nové album? Myšlenka, která se mi – a určitě jsem nebyl sám – honila hlavou, když jsem procházel vysočanskou halou na koncert The Cure. Frontman Robert Smith o ní mluví už dlouho, do setlistu se postupně probojovaly čtyři velmi výrazné písně, deska doslova „visí ve vzduchu“, ale detaily obestírá mlha tajemství. No nic, The Cure stejně svoje koncerty staví jako široce rozkročené best of, které hraje na fanouškovskou nostalgii.

The Cure sice stárnou – pomalu se blíží k polovině páté dekády na scéně, publikum se jim ovšem stále omlazuje. V O2 areně tak vedle sebe stáli zasloužilí bělovlasí fanoušci, čtyřicátníci, pubertě ledva odrostlá mládež, vystajlovaní gotici, pankáči i nemálo kopií Roberta Smithe. Bylo plno, v případě téhle haly až po střechu.

Večer načas zahájili, stejně jako před šesti lety na témže místě, skotští postpunkeři The Twilight Sad. A nebyl to žádný otvírák z povinnosti, pro ukrácení čekání, pro možnost si zahrát před velkým jménem. Tahle formace je už dávno hotová, za sebou má čtyři velmi dobře přijaté desky a pódium – a publikum pod ním – dovedou ovládnout lusknutím prstu. Hutný zvuk, který kupředu nesl přímočarý beat, klávesové plochy a shoegazeová špína kytar, rozhodně nebyl do počtu, ačkoliv i těch čtyřicet minut už ke konci splývalo.

The Cure hráli v Čechách poosmé, z toho šestkrát v Praze – a stejně to vypadalo, že je to baví a že jsou u nás rádi. Dobře naladěný a skvěle zpívající Robert Smith, který se během dlouhého instrumentálního otvíráku Alone procházel po okraji pódia a prohlížel si publikum a v dalších skladbách se i mírně do tance zavrtěl, živá, mezi sebou čile komunikující kapela, přídavky, které základní blok šestnácti skladeb natáhly o dalších deset, na O2 arenu překvapivě dobrý zvuk – samá pozitiva. Pravda, moc se nemluvilo, ale ono by nějaké vyprávění a košaté děkování narušovalo atmosféru skladeb, které hledí spíše do zákoutí duše, než aby extrovertně mávaly vnějšímu světu.

Úvod v podobě rozsáhlé novinky Alone byl trochu náročným soustem, publikum se naplno rozjelo až s druhou Pictures of You z desky Disintegration, ze které se nakonec hrálo nejvíce. Další tři nové písně And Nothing Is Forever, Endsong a I Can Never Say Goodbye zafungovaly podstatně lépe a těm prověřeným se zdatně vyrovnávají. Po dvě a půl hodiny The Cure vyzobávali perly ze svého bohatého katalogu a těšili posluchače jak povinnými hity, tak nenápadnými skladbami. Friday I’m in Love je po těch letech možná otravná, ale na koncertě je to spolehlivý moment, který navzdory vší rozjuchanosti vyvolá zamrazení v zádech, podobně funguje i nataženým intrem doplněná A Forest nebo letitá tečka Boys Don’t Cry. Dobře namíchaný setlist dal dost místa o poznání méně nápadným písním jako From the Edge of the Deep Green Sea nebo Burn, která před lety vyšla až na albu raritek a b-stran singlů.

Samotný koncert měl starosvětský vibe. Kapela byla maximálně soustředěná, dění dotvářela pouze světla a střídmé, převážně abstraktní projekce. V centru dění byla jen a pouze hudba. Temná, zadumaná, smutná, ale nikoliv depresivní. Spíše melancholická, jako to šumění deště, které se linulo před začátkem koncertu a bylo tak povznášející.

Info

The Cure (uk) + The Twilight Sad (uk)
24.10.2022 O2 arena, Praha

foto © Vojta Florian (musicserver.cz)

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nejlepší texty Full Moonu 2022: Domovy (Vivat Moody Moon Noize Vol. 3)

Kyril Bouda 26.01.2023

Cesta k víře není jednoduchá, devítihodinový trip napříč tuzemskými drahami i silnicemi je dobrodružstvím svého druhu.

ESNS 2023 – To nejlepší

redakce 23.01.2023

První dojmy od zástupců redakce a dalších kolegů či přátel najdete níže, podrobnější report čekejte v březnovém čísle Full Moonu.

Řešit skrze sebe víc to venku než se cyklit uvnitř (Galerie Průchod / Off Format)

Minka Dočkalová 14.01.2023

Dvě originální brněnské galerie si na stejný čas připravily otevření výstav, přičemž obě měly jednoznačně co nabídnout.

Když hodíš plechovku s rajskou polévkou na plátno (Ways of Freedom)

Jiří Přivřel 13.12.2022

Vídeňská Albertina Modern vystavuje abstraktní expresionismus. Od Jacksona Pollocka k Marii Lassnig.

Až do masa (Porridge Radio)

David Stoklas 12.12.2022

Vzhledem k úpěnlivosti, s jakou Porridge Radio podávali emotivně náročné písně, v nás museli něco zanechat – třeba otevřené rány.

Laskavý úsměv satanisty (Zeal & Ardor)

Václav Valtr 10.12.2022

Když se vepředu utvořil kotel, utrousil: „Pamatujte si, když někdo spadne, tak mu pomozte vstát, když to neuděláte, jste pěkný hovada.“

Člověk na rozcestí světla a temnoty (PAF Olomouc 2022)

Aneta Kohoutová, Šimon Macek 07.12.2022

Ty čtyři dny pod střechou Konviktu ve mně vyvolaly hluboký pocit mentální závratě. Stav, ve kterém se podpisu na smlouvě s ďáblem rovná náš tichý souhlas se stavem věcí současných.

Pod tíhou strun (Michael Gira & Kristof Hahn)

Jiří Procházka 07.12.2022

Swans mají rozpracovaný nový materiál, který začátkem roku vyšel ve strohých demoverzích na fundraisingovém albu Is There Really a Mind? Co z něj Gira zahrál?

Sohnovo krasosmutnění na domácím ledě

Jiří Přivřel 05.12.2022

Bouřlivě přijatý návrat ztraceného Syna.

Stop Putinovi a sláva Ukrajine (Dakhabrakha)

Ema Klubisová 03.12.2022

Svet nečakanej hudby, ktorý reflektuje základné elementy duše. Sú svieži, vizionárski a hraví.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace