Články / Reporty

Stříbrný surfař na vlnách zkázy (Inter Arma, Mantar, V rukou osudu)

Stříbrný surfař na vlnách zkázy (Inter Arma, Mantar, V rukou osudu)

David Vo Tien | Články / Reporty | 16.12.2014

Bylo to naposledy pro letošek, kdy se zdi strahovského klubu ohýbaly pod tíhou zvuku. Poslední zápas těžké váhy v této sezóně. K.O. hned ve druhém kole. A že těch knockoutů tento rok bylo, v šatně by mohli zřídit udírnu na všechny spadaný uši. Nebo je rozdávat na vstupu u příležitosti podobně drsných hlukových meditací. V takových chvílích si člověk říká, jestli zvuky vyšší hladiny nejsou reinkarnacemi hanebnejch parchantů typu Caligula, Francisco Franco, Adolf Hitler, Stalin, Lenin a podobných trhloušů. Teď je na čase vytasit se s výrazem decimace, protože to, co bude následovat, jiného označení nesnese. Nebo tak něco.

V Rukou osudu jednou větou. Přidejte do ekvalizátoru přikrmovač feedbacku. Když se vydám na druhou stranu, chce se říct: teorie anti-riffu v praxi. Přestože se jedná o kytarovou hudbu, není postavena na (silných) riffech nebo melodiích. Hlavním výrazovým prostředkem se stává jakési tesání vazbených power akordů s razancí i rytmikou velké těžké palice, obrovské sekery vykonávající hrdelní tresty nebo zoufale opakujících se ran gigantické pěsti. Čistá žánrovka, jež dokonale zhmotňuje název stylu, tedy pocit zmaru, zoufalství, beznaděje a neodvratného zániku. Vokály se nijak nesnaží těžkou, nepříjemnou instrumentaci zjemňovat a zkrášlovat zpěvem, z hrdel kytaristy i basáka se ozývá jen growl tažený stejně na doraz. Repetitivnost a na první pohled zdánlivá nenápaditost vychází z podstaty hudebního výrazu, jakým se V rukou osudu vyjadřují. Tu a tam sice dojde na kytarové sólo, jsou to ale nejméně přesvědčivé okamžiky vystoupení. Split s novou heavy kapelou Mushroom of Yuggoth přijde brzy.

Asi se shodneme na tom, že smrt upálením je jedna z nejděsivějších a nejbolestivějších. Nejdříve si projedeme arzenál. Bicí, kytara. Dvakrát kytarová hlava Petesburg P-100 (ruská záležitost, kopie JCM 800, na kterou hrál třeba Jimmy Page), každá s vlastní bednou, plus jeden starý basový Orange na Ampeq lednici. Bubeník s činelama velikosti menšího létajícího talíře. Co se to rovná? Hlučná hajzlovina. Mantar znamená německy houba, zkuste si to slovo trochu poválet na jazyku a vyslovit ho. Klidně by to mohlo znamenat „upálím tě zaživa a z tvojí ohořelý zdechliny si udělám novej potah na futrál“. Mimochodem nová deska se jmenuje Death By Burning. A zní přesně takhle nepříjemně. Black metal, punk, doom šroubovák vražený do stehna. Co aparát, to volume pedál, takže tři. Rachitický kytarista/zpěvák svlečený do půli těla, občas skočí na pedalboard, přistane na dvou pedálech a balancuje jak psychopatická verze Silver Surfera. Nic pro útlocitné brejlouny, co si místo o komiksech povídají o „grafických novelách“. V jeho pohybech je znát neurotické pnutí, nevydrží chvíli na místě, s kytarou proklatě nízko u pasu ji krutě prohýbá, tiskne snímače k repráku, přepíná booster, jako by ho v tom napalmovém zvuku bylo zapotřebí.

Když nastoupili Inter Arma, mohli hrát jenom Thin Lizzy, Grateful Dead nebo klidně Lynyrd Skynyrd a nezačal bych se smát a nepřišlo by mi to ani divné. Bubeník zapálil lesní smrad (voněl jinak, než co měli Wolvserpent) a pořád neztráceli nic ze své hippie aury s jistou dávkou glamu (to asi ty jejich bujné kštice). Jenže pak se na stagi objevil kus stromu a bylo vymalováno. Myslel jsem, že podobné historky jsou součástí folkloru pagan/folkových kapel. „Hele, na Brutalu hráli nějaký lesní mužíci a jejich fanoušci si mezi sebou předávali kus pařezu, tyvole.“ Každopádně bubeník to udělal tak samozřejmě, jako by si tam přinesl pití. Už měli začít hrát, všichni připravení, a on vstane a přinese obrovskou kládu... Hudebně někde mezi náladou ambientního cascadian black metalu, se sludgeovými úkroky a psychedelickou mlhou s příchutí jižanského rocku. Black metal, co je dým? Inter Arma jednou větou, přesně takhle. Propracované kompozice, drobnopis, co pohltí. Těžké na pozornost, kdo vytrvá a nezačne přemýšlet o jiných věcech, bude odměněn.

Info

Inter Arma (us) + Mantar (de) + V rukou osudu
14. 12. 2014, Klub 007 Strahov, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slastný tinnitus (Daughters)

redakce 22.10.2019

Syrový, upřímný koncert šel až na dřeň, za hranu sebekontroly. Očistný rituál i slastný tinnitus.

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.