Články / Sloupky/Blogy

Střípky z Varů 2: western pod australským sluncem a zimní road movie

Střípky z Varů 2: western pod australským sluncem a zimní road movie

Lukáš Masner | Články / Sloupky/Blogy | 03.07.2018

Zdá se, že westernový žánr prochází další revizí a mnohem více, než jak tomu kdy bylo, artikuluje veskrze současné i obecně platné otázky morálky a politiky, popisuje existenciální tíseň a bezvýchodnost nejen konkrétních postav, ale především stav místa jako takového. Popisuje charakter doby, kdy se pozvolna uzavírá jedna historická kapitola plná nespoutaného, často nemotivovaného násilí, doba podřízená rasismu, primitivním instinktům a prosté touhy přežít za každou cenu. Hned dva filmy z karlovarského výběru se na půdorysu tradičního žánru pokoušejí tuto specifickou atmosféru popsat. Společné DNA sdílí jak americký western Nepřátelé, ve kterém si hlavní roli zahrál Christian Bale (o filmu jsme psali zde), tak australský snímek Sweet Country.

Sweet Country režiséra Warwicka Thorntona zachycuje snahu zavést řád a spravedlnost do divoké Austrálie, kde se z původních obyvatel stali ponižovaní a vykořisťovaní otroci. Přímočarý příběh domorodého chovatele dobytka, který je kvůli zabití bývalého vojáka nucen prchat před fanatickými pronásledovateli, naplňuje víc než jen představu o dobrodružném a romantizujícím filmu. Sweet Country je pomalá elegie, kterou charakterizuje spíše tíživá nálada a ticho nežli drsný a veskrze efektní přístup na způsob kultovního Proposition jiného Australana Johna Hillcoata. Prostřednictvím úchvatných, převážně statických kompozic a filigránsky roztříštěné střihové skladby vyvstává velmi depresivní obraz společnosti plné nenávisti a rasismu, kde jsou zákon a spravedlnost pouhými frázemi. Režisér záměrně překlápí těžiště filmu z postavy na postavu. Každá má svůj příběh, své slabosti a určitý díl pravdy, avšak nalézt štěstí a smír v této „zemi bez naděje“ je pro ústřední protagonisty takřka nemožné. Fascinující a výtvarně vytříbená podívaná sice vyžaduje plné soustředění, nicméně stojí za to – už jen pro hypnotickou scénu přechodu horkem sálající pouště.

Patrně nejočekávanějším českým filmem letošního ročníku se stala zimní road movie Všechno bude od protežovaného režiséra Olma Omerza (Rodinný film). Avšak dlužno povědět, že ne všechny naděje byly naplněny. Drama, které poněkud překvapivě rezignuje na jakoukoliv expozici a drobnokresbu postav, je pravda natočeno velmi jistou rukou. Přesto z něj sála chlad a emoční distanc, kterou si látka scenáristy Petra Pýchy nejspíš nezaslouží. Velmi odměřený pozorovací úhel, který tak skvěle zafungoval v Rodinném filmu, má za následek to, že si divák k postavám nedokáže vytvořit silnější pouto, ani pochopit jejich motivace. Ty jsou bezesporu hlubší, než film zobrazuje, a jejich záměrná absence je zde spíše na obtíž. Z takto roztříštěné mozaiky osudů lze jen těžko složit přiléhavou mapu snů a potřeb hlavních hrdinů. V hledání a tápání nepomáhá ani hudba, která se místy míjí žánrem a náladou – útok na divákovu komfortní zónu ve stylu Opilí láskou se zde nekoná. Obrovská škoda, jelikož herecké výkony jsou na velmi vysoké úrovni, stejně tak subtilní kamera talentovaného Lukáše Miloty, který je schopný zachytit jinak fádní české prostředí ve zcela nevšedních odstínech. Všechno bude je ten druh filmu, u něhož jsem si hrozně přál, aby dopadl skvěle. Aby dokázal překvapit energií, která v české kinematografii tak zoufale chybí – spontaneitou, uvěřitelnou lehkostí a jemně melancholickým opojením. Výsledek je někde na půli cesty a v okamžiku, kdy se vyprávění stane vzdušnějším a začne svobodně dýchat, ho tvůrci srazí zpátky na zem.

Info

53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
29. 6. - 7. 7. 2018, Karlovy Vary
festivalový web

foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejk #60: "My long view’s blurry by snow, streaming cast and tones..."

Michal Pařízek 30.03.2020

Dneska jen pár slov, o to více písniček. Taky jste si všimli, že hudbu posloucháme jinak, když je člověk o samotě?

Videohry na doma: Opakovaním k dokonalosti

Jonáš Sudakov 30.03.2020

Keď počúvam ľudí po tridsiatke s leskom v očiach opisovať, ako sa im pohyb pretáčania kaziet ceruzkou vryl do svalovej pamäte, môžem iba zaplakať.

Šejkr na doma: „Všechnu moc imaginaci.“

Michal Pařízek 29.03.2020

Víkendový volnější režim neznamená, že si ničeho nevšímáme. Zvlášť příkladů od těch, které bychom měli následovat.

Art Side of the Moon (na doma): Kreativní tenzi ani virus neochromí

Petra Juráčková 29.03.2020

Řada hudebníků, herců a dalších umělců všeho druhu zásobuje internet neustálým přísunem svého karanténního umění. Ani instituce jako galerie nezůstávají pozadu.

Šejkr na doma: Jistoty a návraty

Michal Pařízek 28.03.2020

Velkou výhodou nuceného pobytu doma a zvlášť o víkendech je skutečnost, že můžete pít víno už odpoledne, třeba v kanclu na balkóně.

Živelný zápisník na doma: Oslava pomalosti a zastavení

Libor Staněk 28.03.2020

Domov je – jak se často říká – naším prvním vesmírem, je skutečným kosmem. Kosmem ve všech významech slova, píše francouzský filozof Gaston Bachelard.

Šejkr na doma: Francouzská edice

Michal Pařízek 27.03.2020

Poslední hřebíček: „Ochranný svaz autorský vyplatil jednorázovou finanční pomoc skladatelům a textařům. Výše vyplacené částky není známá, stejně jako o jaké umělce jde“.

Na fesťák s rouškou?

Adéla Polka 27.03.2020

Jet v létě na festival s rouškami? Žádný problém, stejně s nimi brzy srosteme.

Šejkr na doma: Milujte svého prodejce

Michal Pařízek 26.03.2020

Ministr kultury nám včera v rozhovoru pro Aktuálně de facto zrušil všechny letní festivaly se zahraniční účastí, ještě že je situace tak dynamická, že to může být nakonec jinak.

Track týdne: Bicep – Atlas

Kateřina Cumin 26.03.2020

Nakonec jsem sáhla po jiném ostrovním jménu, které je na scéně déle a které si taky maluje, kolik toho ještě letos neobrazí.