Články / Sloupky/Blogy

Střípky z Varů 2: western pod australským sluncem a zimní road movie

Střípky z Varů 2: western pod australským sluncem a zimní road movie

Lukáš Masner | Články / Sloupky/Blogy | 03.07.2018

Zdá se, že westernový žánr prochází další revizí a mnohem více, než jak tomu kdy bylo, artikuluje veskrze současné i obecně platné otázky morálky a politiky, popisuje existenciální tíseň a bezvýchodnost nejen konkrétních postav, ale především stav místa jako takového. Popisuje charakter doby, kdy se pozvolna uzavírá jedna historická kapitola plná nespoutaného, často nemotivovaného násilí, doba podřízená rasismu, primitivním instinktům a prosté touhy přežít za každou cenu. Hned dva filmy z karlovarského výběru se na půdorysu tradičního žánru pokoušejí tuto specifickou atmosféru popsat. Společné DNA sdílí jak americký western Nepřátelé, ve kterém si hlavní roli zahrál Christian Bale (o filmu jsme psali zde), tak australský snímek Sweet Country.

Sweet Country režiséra Warwicka Thorntona zachycuje snahu zavést řád a spravedlnost do divoké Austrálie, kde se z původních obyvatel stali ponižovaní a vykořisťovaní otroci. Přímočarý příběh domorodého chovatele dobytka, který je kvůli zabití bývalého vojáka nucen prchat před fanatickými pronásledovateli, naplňuje víc než jen představu o dobrodružném a romantizujícím filmu. Sweet Country je pomalá elegie, kterou charakterizuje spíše tíživá nálada a ticho nežli drsný a veskrze efektní přístup na způsob kultovního Proposition jiného Australana Johna Hillcoata. Prostřednictvím úchvatných, převážně statických kompozic a filigránsky roztříštěné střihové skladby vyvstává velmi depresivní obraz společnosti plné nenávisti a rasismu, kde jsou zákon a spravedlnost pouhými frázemi. Režisér záměrně překlápí těžiště filmu z postavy na postavu. Každá má svůj příběh, své slabosti a určitý díl pravdy, avšak nalézt štěstí a smír v této „zemi bez naděje“ je pro ústřední protagonisty takřka nemožné. Fascinující a výtvarně vytříbená podívaná sice vyžaduje plné soustředění, nicméně stojí za to – už jen pro hypnotickou scénu přechodu horkem sálající pouště.

Patrně nejočekávanějším českým filmem letošního ročníku se stala zimní road movie Všechno bude od protežovaného režiséra Olma Omerza (Rodinný film). Avšak dlužno povědět, že ne všechny naděje byly naplněny. Drama, které poněkud překvapivě rezignuje na jakoukoliv expozici a drobnokresbu postav, je pravda natočeno velmi jistou rukou. Přesto z něj sála chlad a emoční distanc, kterou si látka scenáristy Petra Pýchy nejspíš nezaslouží. Velmi odměřený pozorovací úhel, který tak skvěle zafungoval v Rodinném filmu, má za následek to, že si divák k postavám nedokáže vytvořit silnější pouto, ani pochopit jejich motivace. Ty jsou bezesporu hlubší, než film zobrazuje, a jejich záměrná absence je zde spíše na obtíž. Z takto roztříštěné mozaiky osudů lze jen těžko složit přiléhavou mapu snů a potřeb hlavních hrdinů. V hledání a tápání nepomáhá ani hudba, která se místy míjí žánrem a náladou – útok na divákovu komfortní zónu ve stylu Opilí láskou se zde nekoná. Obrovská škoda, jelikož herecké výkony jsou na velmi vysoké úrovni, stejně tak subtilní kamera talentovaného Lukáše Miloty, který je schopný zachytit jinak fádní české prostředí ve zcela nevšedních odstínech. Všechno bude je ten druh filmu, u něhož jsem si hrozně přál, aby dopadl skvěle. Aby dokázal překvapit energií, která v české kinematografii tak zoufale chybí – spontaneitou, uvěřitelnou lehkostí a jemně melancholickým opojením. Výsledek je někde na půli cesty a v okamžiku, kdy se vyprávění stane vzdušnějším a začne svobodně dýchat, ho tvůrci srazí zpátky na zem.

Info

53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
29. 6. - 7. 7. 2018, Karlovy Vary
festivalový web

foto: Film Servis Festival Karlovy Vary

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #127: Jak je důležité nevyhrát

Michal Pařízek 05.04.2024

O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…

Hudba pre každého a každý pre hudbu (Žižkovská noc 2024)

Zuzana Valešová 30.03.2024

Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace