Sublimovaná melancholie Beach House

Abyste o nich mohli psát, musíte být melancholik. Pokud se k tomu jako uplynulý týden přidá hustá mlha, sychravo a všechen ten podzimní epický hnus, máte ideální podmínky pro článek o Beach House.

Líbivou nálepku dream pop jim dali fanoušci a hudební novináři, kteří nepřemýšlí o textech a cítit jsou schopni akorát tak nemytého bezdomovce. Tahle kapela je ale hlavně EMO, i když s emo nemá nic společného. Věřte nevěřte. Hledáte-li mistry nedoslovných vibrujících emočních obrazů, jste na stopě.

Victoria LeGrande, Francouzka z umělecké rodiny, je neteř známého skladatele filmové hudby Michela LeGranda. Vyrostla ve Filadelfii, studovala herectví a divadlo v Paříži. Do Baltimoru ji táhnul levný nájem a divné vnitřní pnutí. Hlas srdce nelhal, za půl roku se objevil geolog Scally, toho času tesař, a společná láska k varhanám a pianu se přetavila ve společný hudební projekt.

Scallyho kytara, Victoriiny tenké prsty na varhanách, nadpozemský hlas, z nedostatku fantazie přirovnávaný k Nico, a citelné souznění. Kinda mystical. K tomu ty nejoduševněleji naprogramované bubny, mnohdy monotónně otupující, v posledních letech i živě. Nástup pozvolný, pár let hraní před minimálním publikem není nikdy na škodu. „Jsme rádi, že na nás ze začátku nechodilo moc lidí. Vlastně jsme netušili, co děláme.“ Jako jedna z prvních kapel generace MySpace upřímně přiznávají, že jsou internetová kapela – malá, ale s oddanými fanoušky, kteří se nabalovali s každým dalším albem a odehraným koncertem. A ne s hodnocením na Pitchforku a NME. No dobře, později taky jo. I když by mě za to neměli rádi. Pravdou je, že dokážou vyprávět příběhy (nejen o tom, jak jim při prvním koncertě v Anglii shořela aparatura kvůli rozdílnému napětí) a předat silné emoce. Jen jim musíte dát čas a prostor. Zasněnost vs realita, pomalost i dynamičnost, mlhavost i jiskřivá jasnost, zastřenost a čistota, radost i smutek, těžká narkotičnost a lehká psychedelie.

Pro mě se počítají až od druhého alba Devotion. Nevybavuji si ten moment přesně, ale určitě v tom byl chlap. Plané naděje, že láska čeká na diskotéce klubu Hvězda, tak na kolejním pokoji léčila Gila, která dokázala umocnit milostnou apatii. Četbu antických tragédií jsem umně prokládala poslechem Heart of Chambers, „Would you be my long time baby“?, pokračovala osamocenými Holy Dances na břevnovském hřbitově a další rok šla radši na privát, aby mi z Wedding Bells nepuklo srdce. Dnes z nich mám spíš strach. Some things last a long time. To už se psal 2008 a Vicky si střihla vokály u další indie skupiny Grizzly Bear. Podlí wikilidé nepřisuzují rozšíření fanouškovské základny jen kvalitám třetího dynamičtějšího alba Teen Dream, ale také faktu, že na koncert Beach House zavítala Beyoncé a Jay Z (Coachella 2010). Achjo. A kdyby, tak co. Já zas na Hansardovi potkala Schwarzenberga. Znamená to snad, že na něj bude chodit celý Zamini?

Devotion je jak z introvertního kumbálku, Teen Dream nechává Victoriin hlas zaznít naplno a tak, jak jen to prostor bývalého newyorského kostela umožnil. Jako by se konečně přestali stydět za svou introvertní emocionální smršť. Aktuální deska Bloom, jejíž název odkazuje k cyklické povaze bytí, k dočasnosti, vyšla letos v květnu. Feeling desky pomohl definovat úryvek písně Mr. Tambourine Man od Bob Dylana: „To dance beneath the diamond sky with one hand waving fre.“ Jak výstižné. Natáčení probíhalo komorně. Kromě Victorie, Alexe, bubeníka a producenta asistovalo jen širé nebe, spalující texaské slunce a černé vdovy. O uměleckou integritu Beach House si starosti dělat nemusíte, pořád radši hrají pro čtyři stovky oddaných fanoušků než vlažné davy, jejich album se ve Starbucks nakonec prodávat nebude a ta písnička v reklamě na Volkswagen Polo Dad je jen vykrádá. Pokud se na ně v listopadu chystáte do MeetFactory, dejte si pozor, abyste trochu znali texty. Scally v jednom rozhovoru trefně poznamenal, že spousta lidí poslouchá jen zvuk a vůbec se nezajímá o texty. “Potřebujeme další album téhle kapely?“ Co to kurva je? Ptal se na tohle někdo Beatles? Hledání nového zvuku přenechejme Razorlight v Mighty Boosh. „I like things to be exactly the same over and over again.“ (Andy Warhol)